Kardinála Vlka (†84) zabila rakovina. Sám žertoval o čepci od sežrané Karkulky

Pět let strávil Daniel Herman po boku pozdějšího českého arcibiskupa Miloslava Vlka. Známost z 80. let přerostla nejen v pracovní, ale také osobní vztah. Ministr kultury by tak mohl o zesnulém kardinálovi vyprávět velmi dlouho. Své zážitky s jednou z největších osobností katolické církve posledního půlstoletí shrnul pro Blesk.cz. A neopomenul ani jednu ze zábavných vzpomínek, protože Vlk měl legraci rád.

Vy jste panu kardinálu Vlkovi dělal řadu let tajemníka. Jaká to byla spolupráce?

Pan kardinál Vlk byl skvělý, i když náročný šéf. Dodnes vzpomínám na řadu věcí, které jsem se po jeho boku naučil. Byl to člověk, který měl vždy ruku na tepu doby, měl vize a odvahu je uskutečňovat. To se mi na něm líbilo. Naučil jsem se od něho vážit si například lidí, kteří jsou velmi důležitými spolupracovníky toho, kdo je momentálně na špici nějakého úřadu, jako jsou lidé v sekretariátu, řidiči a zkrátka lidé, kteří zajišťují zázemí. Byl více než jen můj šéf, byli jsme blízkými přáteli a nesmírně si vážím toho, že jsem měl možnost s takovým člověkem tak blízce spolupracovat.

Kdy jste se viděli spolu naposledy?

Naposledy jsem s panem kardinálem mluvil minulou neděli, když jsem ho navštívil po svém návratu z Japonska v nemocnici na Karlově náměstí. Mluvili jsme o situaci ve společnosti, o tom, co je potřeba společnosti dávat, i když už mu nebylo dobře, tak asi hodinu jsme si povídali. On do poslední chvíle neztrácel zájem o veřejné dění. Pro mě osobně je jeho odchod ztrátou blízkého duchovního přítele a budu na něj vždy vděčně vzpomínat. Málokdo pro můj osobní život znamenal tolik, jako právě on.

Kardinál Vlk zemřel na rakovinu. Před smrtí šeptal o králi, truchlí i papež

Prý měl také rád humor…

To můžu potvrdit. Například si dokázal dělat legraci ze svého jména. Jednou jsme byli na nějaké návštěvě a jedna holčička se ho ptala, co znamená ta červená čepička, co má na hlavě, a on říkal: „No to je to poslední, co zbylo z Karkulky.“ Takže smysl pro humor rozhodně měl, měl rád vtipy.

Vzpomenete kdy a jak jste se setkali poprvé?

Bylo to někdy v polovině 80. let v Praze. Pokud si vzpomínám, bylo to na hlavním nádraží. Seznámil nás náš společný známý. V té době pan kardinál Vlk nesměl vykonávat poslání duchovního, protože komunistický režim ho poměrně dost pronásledoval. Od té doby jsme byli v kontaktu. Když se na jaře 1990 stal biskupem v Českých Budějovicích, tak mě přizval ke spolupráci. To zásadně ovlivnilo můj život, mohu říci až do dneška.

Vlkovi telefonoval v době jeho nemoci také papež František. Připomeňte si jeho slova:

Co mu podle vás vyneslo na několik let nejvyšší post mezi českými katolíky?

Pan kardinál Vlk byl člověk, který nedělal kompromisy, které by byly v rozporu s jeho svědomím. On se nikdy nijak neumazal v době komunistického režimu, ale velmi jasně ukazoval, jaké jsou jeho postoje. To bylo blízké papeži Janu Pavlovi II., jehož role při porážce komunismu v Evropě je nesporná. To tam určitě hrálo roli a pan kardinál Vlk byl výraznou osobností mezi mladými lidmi v katolické církvi na přelomu 60. a 70. let. Myslím, že to renomé, které měl z této doby, tam také hrálo pozitivní roli.