15°C
Říkáte, že vaše televizní kariéra přichází ve vlnách. Pokud bych se držela vaší terminologie, je to teď spíš odliv. Mrzí vás to?
„Máte pravdu, ale já mám i přesto v tento čas velmi naplněný život. Nenudím se. Když herec není nějakou dobu vidět pravidelně v televizi, nemusí se hned cítit, jako by nebyl. Já bych naopak řekla, že mě je poslední dobou docela hodně. Mám spoustu zájmů, aktivit, které s herectvím zdánlivě nesouvisí, a těm věnuju dost času. Ale když jsme u té televize, teď mě zrovna čeká natáčení jednoho seriálu."
Ale! Jakého?
„Úplně nového. Ale asi není na mně, abych to hlásila do světa. Uvidíte. Těším se jako vlastně vždycky na všechno. Já se pro každou novou práci nadchnu, raduju se z ní. Nebývám otrávená, že toho třeba je moc, že jsem utahaná a podobně."
Čím je u vás tedy ten odliv televizní práce způsobený? Nabídky nechodí, nebo je odmítáte?
„To je různé. Samozřejmě se mi nejednou stalo, že jsem dostala nabídku na roli v seriálu a shodou náhod jsem ji nakonec nehrála. Prostě jsme se nedohodli. A naopak byly role, které bych si zahrála moc ráda, ale ta nabídka nepřišla. Nicméně jsem se tím nikdy netrápila, mám stálou a celoroční hereckou práci v divadle. A občas i moderuji.“
Hodně vašich kolegů mi ale říkalo, že jen divadlem se člověk neuživí…
„Každý člověk má jiné finanční nároky. Záleží na tom, jestli je to mužskej od rodiny, nebo svobodná holka, která potřebuje vlastně jen na nájem. Podle mě se ale divadlem uživit dá. Záleží samozřejmě na tom, zda jste v angažmá či na volné noze, jak úspěšné je představení, ve kterém hrajete, s kým v něm hrajete, kolik představení máte do měsíce, kdo představení prodává… Záleží na spoustě aspektů.“
Vrátím se k tomu odmítání rolí. Slyšela jsem, že se prý nevymlouváte na nedostatek času, ale klidně natvrdo řeknete, že se vám role prostě nelíbí.
„Vlastně to tak je, ale neznamená to, že bych byla netaktní nebo to myslela zle. Jsem jen pravdivá. Zrovna nedávno mi taková nabídka přišla. Není třeba být konkrétní, ale prostě jsem bez rozmyslu, intuitivně řekla ne. Že bych se v takové roli necítila dobře a že mi vlastně přijde i trochu hloupá. Vlastně trochu dost. Slušně a upřímně jsem poděkovala a rozloučila se s tím, ať osloví někoho jiného. Musím říct, že jsem druhou stranu evidentně hodně překvapila a asi ne v tom nejlepším slova smyslu. Očekávalo se, že řeknu ano. Ale to prostě nešlo.“
Vy vůbec říkáte, co si myslíte, žádné diplomatické kličkování, což se dneska úplně nenosí. Nenarazila jste s tím někdy?
„Je pravda, že čím jsem starší a čím víc sama sebe poznávám, zřetelně vnímám, že nejsem vždy okolím úplně standardně přijímána. Právě kvůli tomu, jak působím. Ale je i zábavné to sledovat. Nicméně pro mě je to tak v pořádku a mám kolem sebe čím dál tím víc lidí, kteří mě berou takovou, jaká jsem, v mé individualitě mě podporují. Hodně asi taky dělá jakási image, která kolem mě byla před lety vybudována.“
Hrachovcová v erotické talk show: Odpustila jsem nevěru! Redakce Blesk TV
Jakou máte image?
„No… Řekněme, že když poznám někoho nového a povídáme si, často se mi stane, že pak překvapeně řekne: Ty jsi ale úplně jiná, než o tobě píšou, a já si pak myslel či myslela… Vždyť ty ale vůbec nejsi blázen!“ (směje se)
Na začátku jste zmiňovala, že máte hodně herecké práce. Mezi to určitě patří i malování, kterému se poslední roky věnujete. Je to pro vás forma terapie?
„Částečně asi taky. Jakékoliv tvoření je terapie. Já začala malovat, protože jsem se před pár lety prostě rozhodla naučit vnímat barvy. Čímž myslím zjistit, jak na mě která barva působí, která mi dělá dobře, když mě něco bolí, jaké pocity ve mně různé barvy vyvolávají. Jsem typ člověka, který častěji mlčí, než si povídá. Vím, že spousta věcí je nesdělitelná. Ne každý také vašim slovům porozumí. Když jsem si tohle uvědomila, začala jsem hodně intenzivně malovat. Malovat, co vidím, co z lidí čtu. Ale to zdaleka není to jediné, čím se zabývám a bavím."
Co je to dál?
„Například, a to je vlastně také moje profese, jsem koučka. Třetím rokem studuju na psychoterapeutické fakultě Pražské vysoké školy psychosociálních studií a díky tomu jsem se stala akreditovaným profesionálním koučem."
Já mám slovo kouč spojené hlavně se sportem, to vy ale na mysli nemáte…
„Jsem osobní kouč. Chodí za mnou lidé, kteří mají tak jako každý své problémy, řeší třeba odpovědi i na zcela obyčejné otázky a já jim pomáhám dojít k cíli. Nefunguje to tak, že bych jim nutila svoje řešení, svůj pohled na věc – kouč vede k tomu, aby si na to, co chtějí, přišli sami. Velmi mě to naplňuje, poslouchat příběhy druhých a když se dostavují konkrétní výsledky.“
Co vás přinutilo vrátit se v dospělosti do školy?
„Sama jsem, je to nějakých osm let zpět, začala mít v sobě spoustu bytostných otázek, které se týkaly mého vnitřního světa. Už nestačilo si ty odpovědi jen sama vyhledávat, a tak jsem začala chodit na různé specializované přednášky a setkávala se s lidmi, kteří mně ne náhodou přicházeli do cesty. No a lákalo mě to víc a víc, tak jsem se přihlásila krom jiného i do školy. Počátkem všeho – jak studia, tak malování a tvoření – bylo vnitřní umření.“
Jak to myslíte?
„Je to chvíle, kdy ve vás něco skončí, aby mohlo něco nového začít. Když ten moment nastane, člověk nevěří tomu, že by se mohl ještě někdy sebrat, že mu bude zase dobře. Že ta neuvěřitelně hluboká bolest a prázdnota někdy zmizí. Měla jsem pocit, jako bych přišla o duši. Pocit konce, který nemá konec. Přitom víte, že ani fyzická smrt by nepomohla tohle ukončit. Z vlastní zkušenosti teď vím, že když mi bude opravdu špatně, tak zase přijde něco velkého, dobrého, objevím v sobě nějaký nový záblesk. Tento prožitek byl pro mě velkým dárkem.“
Říkáte, že jste vnitřně umřela. Čím to bylo způsobeno?
„Čím… To jsou vnitřní věci.“
Takže to nemá nějaký konkrétní spouštěč?
„Všechno má spouštěč, ale pro každého je různý. To je asi vše, co bych k tomu řekla.“
Druhý díl rozhovoru zveřejníme zítra!
