9°C
Tak, a je z vás anděl!
„Ano, v novém filmu Alice Nellis hraju jednoho ze čtyř andělů. Jsem ten nejstarší, nejtěžší a nejnižší. Hrát anděla, to je příležitost, která se neodmítá.“
Andělé všedního dne jsou filmem o andělech strážných. Věříte na takové věci i v reálu?
„Věřím, jsem věřící člověk. Nedokážu si například představit, že by se ta naše lidská schránka, která se za celý život zaobírá tolika myšlenkami, přichází na řadu zákonitostí… Že by prostě tohle všechno mělo skončit smrtí. S tím se nemůžu smířit.“
Myslíte, že existují nějaké minulé životy?
„To úplně nevím. Protože kdyby něco takového existovalo, tak myslím, že už by lidstvo bylo poučené. S přihlédnutím k tomu si spíš říkám, že jsme na světě zřejmě poprvé.“ (směje se)
Vraťme se k filmu. V tom posledním mluvíte slovensky, ale v minulosti jste už odehrál řadu rolí v češtině. Ta vám ale prý dělala ze začátku pořádné problémy…
„No to vaše ř, to mi dělalo pořádné problémy! Proto když jsem si šel v Česku koupit do obchodu rohlíky, vymýšlel jsem, jak se tomu ř vyhnout. Proces pak probíhal asi následovně: Dobrý den, prosil bych dva rohlíky! A když jsem byl na odchodu, tak jsem mezi dveřmi zavolal: Jo a ještě jeden!“ (směje se)
Nakonec jste se s tou češtinou ale popral, dokonce u nás údajně cítíte větší uznání.
„Je to tak. Ale upřímně: Na to, že jsem v Česku jako doma, jak říkáte, občas i doplácím. Spousta lidí u nás na Slovensku žije v přesvědčení, že vlastně žiju v Praze. A nemyslí si to jen diváci, ale i lidi od televize a filmu. Takže když se pak vybírá obsazení a dojde řada na mě, řeknou si jen: No jo, Labuda, ten tady ale není, ten je v Praze!“
No a nechtěl jste někdy do té Prahy přece jen přesídlit?
„Ne, protože si myslím, že je vždy lepší, když je člověk v roli hosta. K hostovi se všichni chovají jinak a lépe. Víc si ho váží, řekl bych. A i ten host se musí na návštěvě chovat líp než domácí. Mně tyto vztahy vyhovovaly. Říkal jsem si, že kdybych se přestěhoval, už bych nebyl tím milým hostem a kdoví, co bych si všechno vyslechnul. Jednou se mě jedna kolegyně z Čech velmi rozčíleně ptala: Proč se všichni ti slovenští herci stahují k nám do Prahy? Třeba ten Jakubisko? Vždyť i ty tady hraješ a nenastěhoval ses sem! Tehdy jsem usoudil, že jsem se rozhodl dobře, když jsem zůstal na Slovensku.“
Poznal jste dobře oba národy, vidíte mezi Čechy a Slováky nějaký rozdíl?
„Ty desítky let spolužití nás navzájem hodně ovlivnily. Třeba dřív, když jsem chodil v Čechách po ulicích, málokdy jsem viděl přes den někoho, kdo by si odskočil do vinárničky na sklenku. Zatímco Slováci tomuhle vždycky holdovali. Ale po těch společných letech jsme vás tenhle krásný zvyk naučili. Dnes už to není nic výjimečného, že když slušně vypadající pán potká vinárnu, už je tam a už do sebe nalívá nějaký alkohol. Takhle hezky jsme se navzájem ovlivnili.“ (směje se)
V Česku vás před téměř třiceti lety proslavila dnes už kultovní komedie Vesničko má středisková. Jak na to natáčení vzpomínáte?
„Na to se nedá zapomenout! Bylo obrovské štěstí, že jsem se do toho filmu dostal, a budu do smrti vděčný Jirkovi Menzelovi, že si na mě vzpomněl a věřil mi. Protože to by snad nikoho jiného nenapadlo, aby vzorem pro mladého štíhlého závozníka byl jeho malý tlustý, podsaditý šéf! To je neobvyklé, protože se všichni chceme spíš podobat nějakým svalnatým idolům. Řekl bych, že není moc chlapců, kteří by si říkali: Kdybych tak vypadal jako Labuda, to bych měl štěstí! (směje se) To je absurdní. Ale snad to mělo dobrý vliv a hodně kluků, kteří si nevěřili, protože nevypadají zrovna jako Clooney, když mě pak viděli coby vzor a idol, tak je napadlo: No když může ten Labuda, tak co bych nemohl já?!“
Měl jste i vy někdy nějaké komplexy?
„Komplexy jsem nemíval, ty mám spíš až dnes.“
Z čeho?
„Víte, stáří vám moc nepomůže. Ten věk už vám nedovoluje být tak bystrý jako dřív. Já ze svého vzhledu nikdy komplexy mít nemusel, protože jsem se naučil mluvit, vyprávět, všechno okecat. Tak jsem balil i holky, že jsem spustil a nepřestal, dokud jsem jí na očích neviděl, že už zapomněla, jak vypadám, a jen poslouchala tu muziku z mých úst. Byl jsem mistrem slova. A toho se bojím. Že věkem tuhle schopnost ztratím. To je můj komplex.“
Můžu vás ubezpečit, že zatím tuhle schopnost neztrácíte. Mimochodem, takhle jste sbalil i manželku? Že jste ji ukecal?
„Manželka je tanečnice a myslím, že dodnes kroutí hlavou a říká si: Jak je to možné, při jeho váze, že tak dobře tancuje a je pohybově nadaný? Když mě viděla udělat kotrmelec, byla moje!“ (směje se)
Sbalil jste ji na kotrmelec? Tomu říkám originální způsob! Vám ale životem prošla celá řada krásných žen, se spoustou z nich jste si zahrál. Ženy vás prý inspirují.
„A v tom je právě zakopaný pes! Kdybych se tímto nezaobíral, mohl jsem to dotáhnout dál. Mohl jsem být velvyslancem, nebo dokonce prezidentem! Jenže ženy mě zdržely na cestě za kariérou. Za vším hledejte ženu!“ (směje se)
Myslím, že i bez politické funkce jste to dotáhl daleko, za to mluví i mnoho ocenění. Chtěl jste vždy být hercem?
„Jako kluk jsem chtěl být farářem. Asi v pěti letech jsem chodil s maminkou do kostela a hrozně jsem obdivoval pana faráře v kazatelně. Tehdy jsem ještě moc nevnímal obsah toho, co říká, ale líbilo se mi, jak měl mocný hlas, jak hromoval. Fascinovalo mě, jak na ty lidi křičí, vyčítá jim jejich hříchy a nikdo ani nedutá. Přitom já sám, když mi maminka nadávala, jsem si občas dovolil i odmlouvat. Tady nikdo. Toho jsem chtěl taky dosáhnout. A vlastně se mi to povedlo, v herectví to funguje podobně. Nestává se, když stojíte na jevišti, že by někdo z diváků vykřikoval: To ne, tak to nebylo!“
Už jsem zmínila vaše krásné herecké kolegyně, ale vy jste hrál i se zajímavými muži. Nemůžu nezmínit Vladimíra Menšíka…
„Při jeho posledním filmu – Dobří holubi se vracejí – jsem byl jeho asistent. Měl už zdravotní problémy a musel si každý den píchnout injekci, kterou mu lékař předepsal. Jenže u něj bylo velmi těžké najít žílu, do které by se ta injekce dostala. Takže s tím jsem mu každé ráno asistoval. Trvalo nám to pokaždé věčnost, ale pak následovala sladká odměna. Pan Menšík uvařil kávu, připravil obložené chleby a začal mi vyprávět. To byl zážitek! Na to se nedá zapomenout. Jsem rád, že tehdy ještě nebyl rozvinutý internet. Dnes, když něco říkám, mí mladí kolegové opáčí: Ale, co to vykládáte, to už jsem četl na internetu! Díky bohu za to, že za mého mládí mi byl internetem Vladimír Menšík.“
Hrajete už přes půl století. Ještě vás to opravdu baví?
„Ale ano, rozhodně se nemusím nějak přemáhat. Jen už jsem ve věku, kdy bych rád hrál, ale bez textu. A ideálně ještě nějakou ležící roli. Kde mě budou obsluhovat, nosit mi všechno až pod nos. To by se mi líbilo!“ (směje se)
Obávám se, že němé role vás zatím nečekají. Ale vy jste prý v učení textů velmi zodpovědný.
„Jsem, protože si neumím představit, že bych najednou uprostřed jeviště před plným sálem diváků zapomněl text. Víte, co se mi stává? Každý má nějaké zlé sny, no a mně se často zdá hrůzostrašný sen, že se dostanu před boží soud a tam mi bůh říká: No tak, Labudo, jestli se chceš dostat do nebe, musíš nám tu teď přeříkat všechny texty, co ses za celý život naučil! V tu chvíli se budím zpocený, zadýchaný, no prostě hotový.“
Je pravda, že to byste u toho božího soudu stál pěkně dlouho.
„Ano. Myslím, že by se poprvé stalo, že bych unavil samotného pánaboha. Řekl by: Dost, dost! Nejbližších padesát let tu nechci vidět žádného herce!“ (směje se)
Pro dobu, kdy začnete hrát ty ležící a mlčící postavy, jste si naštěstí vypěstoval nástupce. Váš syn je také hercem, a to dokonce na váš popud. Já ale většinou od herců slýchám, že od této dráhy své děti spíš odrazují.
„To bylo tak: Marian vychodil základní školu a nebyl rozhodnutý, co dál. Jemu to bylo jedno. On byl vždycky takový trochu »mouchy, snězte si mě«. Ještě když byl malý a my jezdili na rodinnou dovolenou, tak pokaždé, když jsme zastavili v nějakém městě a chtěli jsme si prohlídnout okolí, tak se hlásil: Já tady zůstanu a budu hlídat auto! Jen mi tu nechte něco k jídlu a pití! Tak to bylo i s tou školou, bylo mu to prostě jedno. Hlavně když měl pití a jídlo. (směje se) Já si tehdy vzpomněl na naši sousedku, která byla televizní hlasatelka, a říkala mi: Pošli k nám zas někdy toho svého syna, on nás vždycky tak pobaví, tak rozveselí! To byl jediný záchytný bod, který jsem měl a tak mě napadlo, co kdyby šel na konzervatoř? Možná že i tu komisi zvládne pobavit. Navíc tehdy začínala taková ta drogová mládež a mně přišlo praktické, že na konzervatoři ho budu mít pod kontrolou, protože tam učili mí kamarádi, kteří by mi dali vědět, kdyby se k něčemu připletl.“
Nakonec tu komisi asi opravdu pobavil.
„On se u těch přijímaček tak třásl, že mu zkoušející musel přinést sklenku vody, aby se uklidnil. No ale dostal se tam a asi po dvou letech mi přišel říct, že jsem mu dobře poradil, že se mu na té škole velmi líbí.“
Váš starší syn ale umělecké sklony nepodědil.
„To ne. Ten dokonce, když byl mladší a šli jsme spolu po městě, tak nešel vedle mě, ale zhruba pět metrů přede mnou nebo za mnou. Styděl se, jak za mnou chodí lidi pro podpisy a podobně, tak se tvářil, že ke mně vlastně vůbec nepatří.“
Máte velkou rodinu, kromě dvou synů také čtyři vnoučata. Předpokládám, že se zanedlouho všichni sejdete, protože vás čeká významné jubileum – oslavíte sedmdesát let. Je něco, co byste si opravdu přál?
„No… Vrátím se k filmu Andělé všedního dne. Jak jsem tam tak viděl, coby anděl, jak to tam v zákulisí chodí, tak bych prosil, abych do toho ráje ještě tolik nepospíchal. Protože možná ani není takovým rájem, jakým se zdá.“
Očima autorky
Za panem Labudou jsme se vypravili do Bratislavy, do Národního divadla, kde hraje. Cestou po D1 jsem měla trochu obavy, a to výjimečně nejen kvůli dopravní situaci. Párkrát už jsem totiž zažila, že herci, a vlastně nejen ti, mají od určitého věku své vrtochy a nálady, se kterými nic nenaděláte. S panem Labudou jsem strávila dvě hodiny, takže nemůžu soudit, jaký je běžně. Já o něm ale můžu říct jen to nejlepší. Byl zábavný, ochotný, a dokonce neváhal hodinu »šaškovat« před objektivem fotografa. Klobouk dolů!
