Agresoři už děti na bonbony nelákají, jsou rafinovanější, říká odbornice. Jak se mohou školáci bránit?

Na vašem profilu ve škole Moderní sebeobrany máte napsáno, že vás ve 14 letech napadl neznámý muž...

Gabriela Praumová, lektorka Moderní sebeobrany: Ano, je to tak. Vracela jsem se ze školy v odpoledních hodinách, vešla jsem do domu, kde jsem bydlela, najednou mě tam chytil muž, přimáčkl mě kde zdi a začal osahávat. Já jsem samozřejmě byla ochromená a mé tělo zamrzlo, nedokázala jsem ani vykřiknout, ani se pohnout. Kdyby jej tenkrát nevyrušil nějaký zvuk v domě, tak by to zřejmě nedopadlo dobře. Já jsem si pak řekla, že se neumím bránit, tak jsem začala cvičit, posilovat, ale pak jsem zjistila, že to vlastně není o svalech...

Byl právě tento zážitek důvodem, proč jste se začala věnovat sebeobraně pro děti?

Ne, to ne. Před devíti lety jsem se začala věnovat sebeobraně, protože mě pronásledoval nějaký muž, když jsem se vracela z večírku. Velmi jsem se bála, sice jsem utekla, ale vrátily se mi vzpomínky na předchozí zážitek a celé to „zamrznutí“. Vyhledala jsem tedy kurzy sebeobrany a narazila na Pavla Houdka a jeho školu. Nakonec jsem po návštěvě kurzů začala pracovat jako lektorka, zejména díky tomu, že se učíte, že to prvotně není jen o fyzické sebeobraně. Poslední tři roky se věnuji právě dětem, protože se začali ozývat rodiče, a to už nejen i ti, kteří k nám chodili na kurz, že by měli zájem o sebeobranu pro děti.

Z čeho konkrétně měli rodiče strach?

Tak samozřejmě měli a mají strach z toho, že když začínají děti chodit samy po ulici, že je osloví někdo cizí. A už to není jen lákání na bonbonky, jak nás varovali naši rodiče, ty taktiky jsou mnohem a mnohem rafinovanější. A pak se na nás rodiče obraceli kvůli šikaně v dětském kolektivu.

Sebeobrana není o tom naučit se rvát

Od kolika let věku mohou děti tento kurz absolvovat?

Od šesti let, zejména kvůli tomu, že děti začínají chodit do školy, některé chodí už do školy samy, i když třeba jen krátký úsek. Navíc se už mohou setkat i se šikanou. Tedy ne, že by se šikana neděla už ve školce.

Nicméně pokud se řekne sebeobrana, lidé si vybaví, že je to o tom, jak se naučit fyzicky bránit, nebo přinejhorším „jak se naučit prát“.

Ne, tak o tomhle to samozřejmě není. My sami víme, že dítě se nemá šanci fyzicky ubránit proti dospělému, ale neznamená to, že by nemělo nebo nemohlo dělat nic. U šikany to znamená, že pokud mi někdo např. řekne „ty brejloune", tak do něj nepůjdu ihned s pěstmi, ale jde o to nastavit si slovní komunikací své hranice a za nimi si stát. V případě hrozícího nebezpečí od dospělého je zkrátka dobré udělat vše pro to, aby se dítě umělo vyhnout potenciálně nebezpečné situaci. Tedy s nikým cizím se nevybavovat, ihned odejít, neskočit na některé triky agresorů a umět upoutat pozornost okolí, třeba hlasem.

Takže učíte děti křičet?

Ano, je to tak. Divila byste se, jaký je to problém, nejen u dětí, ale i u dospělých. Děti se stydí křičet, použít na veřejnosti svůj hlas, aby na sebe upoutaly pozornost.

Sígři zbili třeťáka ve Frýdku-Místku: Šikana je na každé druhé škole!, šokuje inspekce

Odbornice: Lákání na bonbony už není v kurzu

Na co by si tedy děti měly dávat pozor, pokud chodí samy do školy?

Tak předně je tam nebezpečí nepozornosti. Mají mobily, sluchátka, pak se může stát, že vyrazí pozdě, dostanou strach, že nepřijdou do školy včas a začnou zmatkovat. Samozřejmě mobily a sluchátka dětem nezakážete. Ale je dobré s nimi promluvit, co jim hrozí, když nebudou dávat pozor - neuslyší auto, špatně se rozhlédnou, vběhnou do silnice. Dobré je pustit jim videa, co se může stát, pokud se nebudou rozhlížet. Samozřejmě, někdo řekne, že nechce děti strašit, ale když jim ve škole v rámci osvěty pouští, co se může stát, pokud začnou brát drogy, je dobré ukázat i videa na téma nepozornosti na chodníku a přechodu.

Je dobré tedy s dětmi před začátkem školního roku projít trasu do školy a ne jen s těmi, které jdou do školy poprvé. O prázdninách mohou být různé uzavírky, rozkopané přechody, mohou za dva měsíce nastat na trase jakékoliv změny, a pokud se s nimi neseznámí, mohou začít zmatkovat. Zároveň je dobré projít trasu na různé kroužky apod.

Je jim třeba neustále opakovat, že musí být pozorní - na ulici, na přechodech, že by měli sluchátka a mobil odložit.

Samozřejmě se rodiče bojí, že dětem hrozí nebezpečí od dospělých. Sama jste říkala, že lákání na bonbony už „není v kurzu“. Jaké triky nyní agresoři používají?

Lákají např. na zaběhnutého pejska, říkají dětem, aby mu ho pomohli najít, klidně mohou mít i vodítko v ruce. Lákají na hračky i mobily zdarma a také na natáčení videí na sociální sítě pro známé osobnosti ve stylu „za rohem točíme video se známým youtuberem, chceš se přidat?“ 

Co děti v takových případech učíte?

Že pokud žádá dítě o pomoc dospělý člověk, je to dost podezřelé. Je tedy lepší říci „řekněte si někomu dospělému“. Ale protože děti jsou vychovávány k tomu, že se má pomáhat, a to je samozřejmě správně, mohou případně říci, že zavolá někoho dospělého. A pak ho opravdu zavolat. Poté je důležité z toho dialogu hned odejít, nevybavovat se dál a po chvíli se ohlédnout, zda-li nás daný člověk nesleduje. Pokud by začala vzrůstat nějaká agrese ze strany toho, kdo dítě oslovil, je dobré, když dítě uteče do bezpečí. Stačí otevřená prodejna, potraviny, cokoliv, kde je nějaký dospělý, a říci si o pomoc. To je hrozně důležité, protože dítě, které se ocitne mezi dospělými lidmi, nemá zaručeno, že je v bezpečí, musí si o pomoc umět požádat. I to na kurzech trénujeme - tedy oslovit dospělé, vysvětlit situaci a požádat o pomoc.

A co když poblíž žádné bezpečí v podobě otevřeného obchodu nebo jiných dospělých, není?

V tom případě by dítě mělo začít utíkat a křičet. Ale rozhodně nekřičet hoří, jak nám radili např. naši rodiče. Když tohle křičí dítě, mohli by si lidé myslet, že si dělá legraci. Mohou křičet o pomoc a k tomu si přidat jedno slovíčko, které je mezi dětmi oblíbené - úchyl. Pokud dítě běží po ulici, křičí pomoc, úchyl, tak se minimálně každý zastaví a podívá se, co se vlastně děje, případně se vykloní z okna. Rozhodně tedy radíme křičet, aby dítě upoutalo pozornost dospělých.

Útoků nožem přibývá: Expert řekl, zda se lze při napadení bránit

Klíče mezi prsty nepomohou

To mluvíme o situaci, kdy dítě má možnost utéct. Ale co když agresor dítě chytí?

Předně je třeba říci, že dětská sebeobrana je rozdělena podle věku. Nemůžeme učit devítileté dítě totéž, co čtrnáctileté, je tam velký fyzický rozdíl. Pokud chytí za ruku dospělí devítileté dítě, je jasné, že fyzicky se nemůže ubránit. Takže je učíme dělat humbuk - volat o pomoc, sednout si na zem, kopat nohama, kopat útočníka do nohou. Nejde o to, aby mu ublížil, to je „bonus“ navíc, když se mu ho podaří např. zasáhnout do koleně. Pokud někdo uvidí křičící a kopající dítě na ulici, je jasné, že se něco děje. Jakmile agresor dítě pustí, je opět nutné utíkat pryč. Pokud jde o čtrnáctileté dítě, tam už učíme techniky jako dospělé.

Velmi účinný je hmat, kterému říkáme „očopich“. Pokud píchnete útočníka do očí, tak minimálně začne osoba slzet a může svou oběť pustit.

Rodiče nám často říkali „dej si klíče mezi prsty“ a útoč, pokud tě někdo napadne. Pomůže to?

Ne. To je klasická rada, co nám rodiče říkali, ale nefunguje. Většinou to, co rodiče radí, s dětmi zkoušíme, abychom věděli, zda to funguje. To děláme i s dospělými. Jednou jsme si dali klíče mezi prsty a zkoušeli jsme dávat údery do kartonových desek. Většina z nás si akorát poranila prsty. My říkáme, že klíče patří do zámku, ale když už klíč, tak ho držet ve stylu, jako když odemykáte, mezi palcem a ukazováčkem, a útočníkovi jej směřovat do obličeje. Tohle ale neradíme malým dětem, ale když už, tak dospělým a teenagerům.

Jaké jsou další rodičovské rady, které nefungují?

Např. když se bojíš, vyndej mobil a předstírej, že telefonuješ. To je nesmysl, protože ztrácíte pozornost. I kdyby dítě mluvilo s policistou, tak mu to nijak nepomůže, než hlídka dorazí, trvá to delší minuty a útok trvá obvykle pár vteřin.

Také rodiče dětem radí i fyzické bránění - kopání do rozkroku, rány pěstí. Pak to s dětmi zkoušíme a ony vidí, že to nefunguje, dítě nemá šanci se takto fyzicky ubránit. Proto radím sednout si na zem, kopat kolem sebe nohama a křičet.

Policejní prezident si sype popel na hlavu: Omluva za slova o vymyšlených znásilněních

Gabriela: Ze šikany mi padaly vlasy

Mluvila jste o tom, že rodiče žádají o pomoc pro děti hlavně v případě šikany.

Ano, šikana je tu bohužel stále a je horší a horší. Já byla sama šikanována, když mi bylo pět let a to už je 45 let. Jedna dívka ve školce mě nepouštěla na záchod, brala mi hračky, štípala mě, když to učitelé neviděli, a vyhrožovala mi, že pokud to řeknu, tak mě zmlátí. Já na tom nebyla psychicky dobře a začaly mi padat vlasy. Rodiče řešili, že to je nějaký zdravotní problém, ale na nic se nepřišlo, až když jedna lékařka vyslovila, zda to není psychický problém, tak jsem se přiznala.

Z toho plyne, že pokud jdou děti do dětských kolektivů na začátku školního roku, mělo by se s nimi bavit o tom, že pokud jim někdo ubližuje a jim se to nelíbí, že je třeba to někomu říci. A nejde o žádné žalování. Je to nastavování hranic a je třeba o tom s dětmi mluvit od začátku.

Navíc je třeba dětem říci, že nejde o škádlení, protože pokud se děti navzájem škádlí, baví se u toho obě strany. Pokud je to šikana, tak tam se baví už jen agresor. Na prvním místě je tedy nutnost svěřit se. Je třeba dětem opakovat, že to není žádná hanba. Nemusí to být zrovna rodič, komu se mohou svěřit, může to být zkrátka někdo, komu důvěřují. Často děti mají strach se rodičům svěřit, bojí se jejich reakce, které mohou být i výbušné. Dítěti je třeba říci, že to není žádná slabost se svěřit a pak ho pochválit, že dokázal říci, že se mu něco takového děje.

Jak se může bránit dítě?

Důležité je se ohradit. Jakmile se mi něco nelíbí, tak říci rázně např. „nech toho, neříkej mi to.“ Děti mají strach se občas ozvat, nechávají si to líbit a pak když ten, kdo šikanuje, vidí, že mu to prochází, začne si dovolovat víc a víc. Jenže to, aby se uměly děti ozvat, o tom není důležité si jen povídat, ale i si to nacvičit.

Svěřit se není slabost!

Co když je dítě sexuálně obtěžováno?

To už je situace, kdy se skutečně nesmí bát se svěřit. A opět komukoliv, komu důvěřuje. Toto zkrátka nemůže dítě vyřešit nikdy samo. Nicméně často si neví rady ani rodiče, kterým se dítě svěří. Těm bych poradila obrátit se např. na Linku bezpečí, kde mají i speciální poradnu pro rodiče. Tam jim poradí, jak se mají chovat a co dělat dál.

Co byste poradila rodičům vy, jak by měli reagovat, pokud se jim dítě svěří, že je někdo šikanuje či obtěžuje?

Rodiče často říkají „nežaluj, vyřešte si to mezi sebou...“. Ale neměli by to dělat. Dítě si pak řekne, že i když se mu děje něco, s čím si neví rady, že by si to mělo vyřešit samo. Jenže jsou situace, které bez pomoci dospělých nezvládne. Proto bychom měli dětem říct, že svěřit se není žalování nebo slabost. Zkrátka pokud se dítěti něco nelíbí, mělo by se svěřit a rodiče by to s ním měli probrat. Šikana totiž může dopadnout velmi špatně - nejen psychickými potížemi, ale také mohou děti začít utíkat z domova, sebepoškozovat se, nebo se pokusit o sebevraždu. Je tedy potřeba si uvědomit, že některé situace si děti nevyřeší samy, na to musí mít nás - dospělé.

Kam se obrátit pro pomoc?

Dětské centrum Locika

Linka bezpečí

Pro děti a studenty:  Tel.: 116 111 E-mail: pomoc@linkabezpeci.cz

Pro rodiče Tel.: 606 021 021 E-mail: pomoc@rodicovskalinka.cz