Jurečka je sice pro „výchovný výprask“, psycholožka nesouhlasí: Výchovu lze zvládnout bez pohlavků

Rodičům, kteří i přes uzákonění nepřípustnosti fyzických trestů budou vychovávat děti výpraskem, nejspíš nebude hrozit postih. V chystané novele by se měl objevit sice výčet toho, co by se potomkům dělat nemělo, ale bez následné kriminalizace. To novinářům v týdnu potvrdil ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL). Podle něj je potřeba odlišovat výchovu od domácího násilí. Ustanovení o nepřípustnosti fyzických trestů by měla obsahovat novela občanského zákoníku. Připravuje ji ministerstvo spravedlnosti. S uzákoněním nepřípustnosti bití dětí počítá plán prevence domácího násilí s opatřeními do roku 2026, který ve středu schválila vláda.

Jurečka podpoří novelu o nepřípustnosti fyzických trestů, ale... „Výchovný výprask“ bude bez trestu

Jurečka řekl, že je s přípravou nové zákonné úpravy obeznámen a mluvil o ní se zástupci neziskových organizací, ministerstva spravedlnosti i s vládní zmocněnkyní pro lidská práva Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou. „Na začátku před několika měsíci jsem řekl výhradu, že si nemyslím, že by bylo dobré, aby zákonná úprava byla koncepčně postavena tak - i v tom legislativním textu, že by rodič, který v nějaké výjimečné situaci ten pohlavek použije, za toto mohl být kriminalizován v nějaké absurdní rovině. Dohodli jsme se na textaci, která říká, že tyto výchovné metody rodič aplikovat nemá. Je tam výčet v odstavci i jiných věcí, které rodič dělat nemá, ale není k tomu ta druhá oblast, která by říkala, že je toto možné konkrétně kriminalizovat. Je potřeba odlišovat, co je výchova a co je už opravdu domácí násilí,“ řekl Jurečka. Podle něj by se ale proti lidem, kteří páchají násilí na dětech, ženách, mužích či seniorech, mělo postupovat nekompromisně.

Jurečka už loni v rozhovoru pro server Aktuálně.cz řekl, že není správné uzákonit, že rodič nemůže ve výjimečné situaci ve výchově dát pohlavek či „lepnout jednu na zadek“. Zmínil, že je svým rodičům vděčný za facku v pravý okamžik. Jak to vidí psychložka Jakobsen?

Blesk Zprávy: Tělesné tresty používá v Česku více než třetina rodičů, jak uvedl výzkum 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice. Myslíte si, že je to vysoké číslo?

Barbora Jakobsen, psycholožka: Je, bohužel.

V Norsku už zákon o nepřijatelnosti fyzických trestů dětí platí přes 30 let . Jak to vypadalo při jeho přijetí?

Stejně jako v Česku to vzbudilo obavy a diskusi, ve které často zaznívalo, jestli „nám teď budou skákat děti po hlavě, jak to budeme zvládat“?

Jde ale hlavně o osvětu. To, že dítě fyzicky trestám, má negativní dopady, i když v tu chvíli, kdy dítě například uhodím, mohu mít pocit, že to má efekt. Protože dítě poslechne a udělá to, co já chci. Mohu mít pocit, že tak vychovávám k respektu a poslušnosti. Problém je v tom, že dítě poslechne proto, že pociťuje strach, bolest nebo ponížení. Ne proto, že by mne respektovalo nebo něco chápalo. Ve výchově mají fyzické tresty jen negativní dopady a narušují vztah mezi rodičem a dítětem, ale také vztah k ostatním a sobě samému.

Poté, co se zákon zavedl v Norsku, tak lidé začali získávat nové zkušenosti v tom, že se dají hranice nastavovat jinak. Změnily se postoje ve společnosti a snížila se míra tohoto typu násilí na dětech.

Je to velký posun pro celou společnost , protože vyrůstají generace bez násilí, které budou mít lepší vztahy se svými blízkými, ale také např. ke svým vrstevníkům, učitelům a dalším autoritám. Vztahy s druhými díky tomu více vnímají v rámci spolupráce a vzájemného respektu a ne v rámci strachu. Když jsou totiž děti vystavené tělesným trestům, jejich zkušenost je mimo jiné ta, že budou poslouchat jen, když je někdo ohrožuje nebo mají strach.

„Škoda rány, která padne vedle?“

V Česku se často říká „škoda rány, která padne vedle“. Lidé se bojí, že po přijetí této novely bude pohlavek dítěti posuzován jako trestný čin...

Tak to ale není. Ta novela není zahrnuta v trestním právu, ale v občanském zákoníku, to znamená, že tím bude vyjádřeno, že fyzické tresty nemají v naší společnosti místo, což je důležitý krok pro to, abychom začali měnit naše postoje.

Díky tomuto zákonu o tom společnost začne diskutovat a začne reflektovat i svoje činy. Znamená to, že si také v mnoha případech musíme připustit, že jsme se na dětech dopustili něčeho, co není v pořádku, a také to, že pokud nás rodiče fyzicky trestali, tak to nebylo v pořádku a neznamená to, že jsme si násilí zasloužili. Mnoho lidí říká, že si fyzické tresty zasloužilo, což ovlivňuje empatii k sobě samému a k druhým a může přispívat k tomu, že fyzické tresty dál užíváme ve výchově.  

Důležité také je zdůrazňovat, že se vše dá řešit jinak než děti fyzicky trestat a také že nebudeme o rodičích, kteří použili fyzické tresty, mluvit jako o agresorech a násilnících a budeme se snažit je motivovat ke změně.

Dopady fyzických trestů

Jaké mají tedy fyzické tresty dopady na děti?

Většina rodičů si přeje, aby z dětí vyrostli slušní a chytří lidé, měli dobré psychické i fyzické zdraví. Ve chvíli, kdy budeme v rodině používat násilí, tak ale potencionálně zvyšujeme riziko toho, že děti budou mít horší vztahy, nebudou mít tak vysoké IQ a nebudou na tom psychicky ani fyzicky tak dobře, jako kdyby vyrůstaly bez fyzických trestů.

Pokud jsou děti vystavovány násilí, působí stres na vyvíjející se mozek a imunitní systém. Mozek se přizpůsobuje podle toho, jak ho využíváme. Když tedy dítě roste v prostředí, kde od táty nebo mámy hrozí nebezpečí, mozek bude dobře umět rozpoznávat nebezpečí, ale na úkor jiných schopností, třeba nebude dítě dobré na soustředění se a na matematiku.

Můžete nám dát nějaký příklad, kdy má fyzický trest dopad na psychiku?

Když rodič fyzicky trestá dítě, často vnímá, že trest vede k poslušnosti. Úskalí je v tom, že dítě je poslušné, protože se bojí a v té chvíli není mozek schopný přemýšlet. Dítě jen reaguje a učí se, jak dospělí řeší a zvládají své emoce. Takový typický příklad - jak naučit dítě, aby nevběhlo do silnice. Pokud to dítě udělá a rodič ho uhodí přes tvář nebo přes zadek, dítě se v tu chvíli učí, že když se rodič rozčílí nebo má strach, může ubližovat a trestat. Nemá kapacitu začít přemýšlet o tom, že auta mohou být nebezpečná. Paradoxně tak trestané děti mají ve výsledku více rizikovější chování než děti, které nejsou trestané.

Dále mají děti vystavené násilí více rizikové chování v dospívání, co se týče sexuality nebo návykových látek a v dospělosti mají větší riziko, že budou násilí ve vztazích znovu vystaveni nebo že se ho budou dopouštět. Protože se mimo jiné v rodině učí, že když je člověk vzteklý nebo má strach, může být agresivní a násilný, jako v tomto příkladě. Toto je velmi důležité komunikovat: Že pocit, že fyzický trest v danou chvíli a z mého pohledu funguje, neznamená, že dosáhnu toto, čeho chci pro své děti dosáhnout jako rodič.

Jak to zvládat bez pohlavků?

Vy jste říkala, že i v Norsku panovala obava, že „děti budou rodičům skákat po hlavách“, a že se to bez pohlavku nedá zvládnout. Jak to tedy lze zvládnout bez fyzického trestu?

My už dnes víme, že se hranice dají nastavovat bez fyzických trestů a že to podporuje zdravé vztahy, díky kterým pak děti lépe komunikují a spolupracují s námi, vrstevníky i jinými autoritami jako například učiteli a učitelkami.   

To, že se druhým takzvaně „neskáče po hlavě“, se děti učí z toho, jak se rodiče vztahují k druhým a jak regulují své emoce. To budou také napodobovat ve vývojových obdobích, kterými prochází. Malé děti například ještě nedokáží samy regulovat negativní emoce jako vztek a rodič je to může učit. Třeba tím, že když se naštve na dítě, svůj pocit pojmenuje, řekne, co se mu nelíbí a co je potřeba změnit. Tím se dítě učí, že to, co zažívá, je vztek a že ho člověk může vyjádřit, když se mu něco nelíbí. To je velký rozdíl oproti tomu, když rodič na svůj vztek reaguje tím, že užívá fyzický trest.

Češi stále používají fyzické tresty, vyplývá z výzkumu. Děti se s vysvědčením bály jít domů

„Ujela mi ruka“. Co dál?

Některým rodičům, kteří čtou tento rozhovor, možná v minulosti párkrát „ujela ruka“. Mají se bát, že už narušili nějak vývoj dítěte?

Je skvělé, pokud si řeknou, že by už nechtěli, aby jim „ujela ruka“, a že by se chtěli vztahovat ke svým dětem bez fyzických trestů. Pokud ale budou pociťovat jen strach a stud, tak asi ani nebudou chtít tento rozhovor dočíst.

Děti nepotřebují, abychom dělali vše správně. První krok je o fyzických trestech vůbec začít přemýšlet a mluvit a dítěti se omluvit, pokud mu ublížím. Říci například: „Ujela mi ruka, je to moje chyba.“ Tečka.

Převzít odpovědnost za to, že něco udělám špatně, pomáhá dětem vnímat, že za násilí nemohou ony, což je důležité pro jejich vývoj. Například děti, které byly vystaveny hrubému násilí a měly pocit, že je to jejich vina, měly v dospělosti horší psychické zdraví než ty, které byly vystaveny hrubému násilí, ale jako děti vnímaly, že za to měl odpovědnost rodič.

Takže to znamená, že pokud vy naplácáte svému dítěti a pak jste schopní říci „promiň“, dítě se učí, že ve vztahu je možné udělat něco špatně, ale není to jeho vina. Že je důležité se omluvit a také, že není v pořádku někoho uhodit přes zadek nebo mu způsobovat bolest.

Pokud tedy potrestám dítě, co by mělo nastat?

Zamyslet se, říci promiň, reflektovat to, co se stalo. A proč jsem předtím řekla tečka – protože když uděláme něco špatně, máme chuť své chování vysvětlovat nebo omlouvat, například rodiče často řeknou promiň, ale pak k tomu dodají , „musel jsem tě potrestat, protože už jsem si s tebou nevěděl rady nebo: neměl jsem tě plácnout, ale byl jsi tak vzteklý/zlobivý“. Tím ale dáváte najevo, že když se dítě vzteká, máte právo jej uhodit, nebo že násilí si člověk někdy zaslouží. Takže to přijetí odpovědnosti je i o odvaze nedávat za své chování vinu dětem.

Jurečka: „Lepnout“ na zadek je přijatelné

Loni pozornost a nesouhlasné reakce vyvolalo vyjádření ministra práce Mariana Jurečky (KDU-ČSL) v rozhovoru pro server Aktuálně.cz. Řekl tehdy, že není správné uzákonit, že rodič nemůže ve výjimečné situaci ve výchově dát pohlavek či „lepnout jednu na zadek“. Jaký na to máte názor?

Já mohu takové vyjádření chápat, ale je škoda, že se takhle vyjádří člověk, který má velký vliv. Asi to souvisí s mírou tolerance násilí ve společnosti, s tím, že jsme vyrůstali v době, kdy fyzické tresty byly běžné. Souvisí to i s prevencí násilí ve vztazích. My bychom už ve školce měli dětem říkat, že není v pořádku, když někdo někoho uhodí.

„V Pavlovi mají ženy velkého spojence," míní Polčák. Pro Vondru je Istanbulská úmluva slepá ulička

Psycholožka: Doufám, že novela bude přijata

Myslíte si, že Česko je na dobré cestě, co se týče obecně násilí v blízkých vztazích?

Určitě. Když jsme začali před 11 lety spolupracovat na projektech s Odborem rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR, bylo téma násilí v blízkých vztazích více tabuizované, a když jsme měli první semináře a workshopy v Praze, soustředili jsme se hlavně na partnerské násilí a násilí na dětech bylo téma, na které lidé mnohdy reagovali tak, že nepatří do násilí v blízkých vztazích a že fyzické trestání není násilí.  

V rámci projektu jsme rozšířili film Zuřivec, který se používá na základních a středních školách a pomáhá otevírat téma násilí v rodině, a vydali jsme knihu o násilí v blízkých vztazích a jeho dopadech (Násilí je možné zastavit), která je volně dostupná. Nyní vnímám posun, kdy lidé dokáži například sdílet, že párkrát také uhodili své dítě, a to je cesta.

Doufám, že bude novela o fyzických trestech na dětech  přijata, stejně jako Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácímu násilí (tzv. Istanbulská úmluva). A doufám, že ruku v ruce s tím půjde podpora rodičovství a my si začneme uvědomovat, že i když máme pocit, že fyzické tresty pro nás v určitou chvíli něco řeší, v dlouhodobém horizontu takto jako společnost nechceme žít.

Zajímá vás více téma dětství bez násilí a výchovy bez tělesných trestů? Podívejte se na webové stránky Iniciativy Dětství bez násilí, kde se můžete připojit ke komunitě, které není osud dětí lhostejný