Marcela (48) má v péči dvě holčičky, jedna onemocněla nádorem. Pěstounů v Česku je málo

Autor: Andrea Ulagová - 
16. února 2020
05:45

Marcela (48) o sobě říká, že se jí splnily všechny její životní sny. Přála si pracovat s dětmi a mít velkou rodinu. V roce 2012 se dozvěděla o přechodné pěstounské péči. Od té doby už se s manželem starali o chlapečka a holčičku. Každý z nich našel časem milující rodinu. Setkání s předčasně narozenými dvojčaty - holčičkami, bylo pro Marcelu podle jejích slov osudové. U jedné z nich lékaři objevili zhoubný nádor v břišní dutině. Jak se žije pěstounům v Česku?

Marcela má tři vlastní dospělé syny, dokonce je babičkou čtyřletého chlapečka a roční holčičky.

Před několika lety se Marcela s manželem přestěhovala ze Středních Čech do Krkonoš. „A mně se dařilo plnit si své sny -  mít roubenku, velkou rodinu a pracovat s dětmi. Studovala jsem speciální pedagogiku, učila jsem na prvním stupni základní školy a také jsem spoluzakladatelkou mateřské školky,“ řekla Marcela Blesk Zprávám.

V roce 2012 se dozvěděla o přechodné pěstounské péči, do které děti přicházejí maximálně na dobu jednoho roku, dokud se nevyřeší jejich situace.

Marcela se tedy s manželem přihlásila na přípravy pro žadatele a jak sama říká, byli teprve druhými zájemci v kraji.

Marcela: Odchody dětí jsem oplakala

„Při přípravě jsme si potvrdili, jak moc je důležité, aby každé dítě mělo možnost zažívat péči jednoho člověka, aby nemuselo trávit žádný čas v ústavu,“ svěřuje se Marcela a pokračuje: „První telefon zazvonil v březnu 2013 a za tři dny jsme si jeli do porodnice pro holčičku. Adoptivní rodina si od nás po 9 měsících přebírala spokojenou princeznu.“

Pak dostali manželé do péče pětiletého chlapce. Ten u nich strávil 4 měsíce.

„Z obou zkušeností máme s manželem moc dobrý pocit, s rodinami i dětmi jsme v kontaktu, mají se fajn. Samozřejmě jsem oba odchody oplakala, s dětmi musíte navázat vztah a je to celkem přirozené,“ odpovídá Marcela na dotaz, zda je pro ni těžké se s dětmi loučit. „Důležité je, že pobyt u nás doma měl smysl. A tím jsem si jistá,“ dodává žena.

Osudové setkání

Jak Marcela přiznává, třetí zazvonění telefonu bylo osudové. Dočasný domov potřebovaly holčičky - dvojčata. Narodily se předčasně, po porodu vážily necelých 1500 gramů.

„Týden jsem se s nimi sžívala na kojeneckém oddělení. Učila je sát, chovala je, balila je spolu do jedné peřinky. Od té doby jsem se pořádně nevyspala,“ popisuje Marcela první měsíce péče. Postupně se ale k péči přidávaly zdravotní potíže obou holčiček. Na řadu přišly operace, hospitalizace v nemocnici. Cvičili Vojtovu metodu 4x denně. Na odborná pracoviště museli pěstouni dojíždět i přes 150 kilometrů. Spali v průměru 5 hodin denně.

„Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem si ani nedokázala říct o pomoc. V té době už probíhaly kontakty s biologickými rodiči. Ti si po třech měsících své rozhodnutí o souhlasu k adopci rozmysleli, chtěli holky vidět a za další tři měsíce se rozhodli, že by o děti rádi pečovali,“ říká Marcela.

S rodiči se nejdříve scházeli na neutrální půdě, pak začali biologičtí rodiče dojíždět za dcerami k Marcele domů.  „Bylo potřeba ukázat jim, jak zvládat krizové situace, kdy a jak zasáhnout např. při astmatickém záchvatu. To už byl holkám zhruba rok. Na chvíli to vypadalo, že si rodiče svůj nápad rozmysleli, ale nakonec si o děti přece jen soudně požádali. Já si v duchu říkala, že ještě jeden takový případ a s ‚přechodkou‘ končím,“ přiznává Marcela.

Rodiče na soudní řízení nedorazili

Marcela s manželem měli pochybnosti, jak to s holčičkami dopadne. Rodiče totiž zažádali o odročení soudu o svěření do péče.

„Našlapovali jsme s mužem kolem sebe, vyslovila jsem to já. Jestli jim to s rodiči nevyjde, mohly by zůstat u nás. Milujeme je, už jsou to ,‚naše děti‘. Holkám byl rok a třičtvrtě,“ přibližuje Marcela rozhodnutí stát se dlouhodobými pěstouny. V den soudního řízení biologičtí rodiče nepřišli.

„Večer jsem dostala od maminky zprávu. Omlouvala se mi s tím, že ví, že u nás budou holčičky šťastné, protože je máme rádi. Chápala jsem jí,“ svěřuje se dál Marcela.

Masivní nádor ve 3. stádiu

I když se z manželů stali dlouhodobí pěstouni, neradovali se dlouho. Jedna z holčiček už tou dobou ležela v nemocnici.

„Po třítýdenní hospitalizaci nás s vysvětlením, že tady nám už nepomůžou, převezli do Motola v Praze. V sanitce jsem si otevřela lékařskou zprávu a přečetla si, že malé objevili masivní nádor v břišní dutině. Po týdnu jsme věděli, že se jedná o nádor zhoubný, ve 3. stádiu,“ vypráví Marcela.

Rodina musela začít hledat pronájem bytu v Praze, protože dítě muselo podstoupit chemoterapii. Situace ale byla pro rodinu neúnosná. Marcelin muž musel pracovat a starat se o dvě děti, z nichž jedno bylo v nemocnici, bylo vyčerpávající. Marcela se tedy obrátila na doprovázející organizaci a nadaci.

Naštěstí se podařilo pro zdravou holčičku sehnat chůvu a nadace přispěla na pronájem bydlení.

„Za půl roku se podařilo lékařům nádor zmenšit a operativně téměř celý odstranit. Léčba byla úspěšná a holčička to zvládla. Každý den za to děkuji. Malá je a stále bude onkologický pacient, ale my věříme, že všechno zlé už je za námi,“ přeje si Marcela a dodává, že svého rozhodnutí nikdy nelitovala.

Marcela: Pěstounské rodiny chybí

Marcela si myslí, že v Česku je nedostatek pěstounů. „Chybí pěstounské rodiny pro sourozenecké skupiny, pro děti nemocné nebo pro ty s nějakým rodovým zatížením. Pro děti romské a pro ty s rodinou, která je chce vídat. I pro děti starší, vysvětluje problém s tím, že by také uvítala větší úctu k samotné profesi pěstouna. Často se totiž setkává s celou řadou mýtů, které okolo pěstounství panují.

„Bohužel mě také stále ještě občas dostanou názory lidí, které se týkají odměn pěstouna. Podle některých jsou vysoké,“ kroutí hlavou Marcela.

Marcela pracuje dobrovolně ve spolku Spirit 2018 z. s.

Ten připravil pro tento rok kalendář s příběhy pěstounů.

 „Kalendář byl nápad jedné z nás, přechodné pěstounky Gabriely. Řešily jsme spolu po telefonu to, jak se u nás o pěstounské péči mluví, jak veřejnost stále ještě nechápe, proč je lepší pro děti žít v rodinách pěstounů než v ústavech a jak se situace v náhradní rodinné péči nelepší, možná naopak,“ řekla Marcela Tobiášová, zakladatelka spolku.

Chcete pomoci pěstounským rodinám? Přispět můžete na konto spolku zde.

Jaké jsou odměny pěstounů?

Odměna pěstouna bývá definována jako forma (finančního) společenského uznání osobě, která pečuje o dítě jiných rodičů formou pěstounské péče. Nárok na odměnu má osoba pečující po dobu trvání péče o svěřené dítě.

Výše odměny pěstouna u osob pečujících činí za kalendářní měsíc:

A) 12 000 Kč, je-li pečováno o 1 dítě,

B) 18 000 Kč, je-li pečováno o 2 děti,

C ) 30 000 Kč,je-li pečováno alespoň o 3 děti a je-li pečováno alespoň o jedno dítě, které je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo ve stupni III (těžké závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost).

Za každé další dítě svěřené do péče osoby pečující se odměna pěstouna podle písm. c) bodů 1 a 2 zvyšuje o polovinu částky uvedené v písm. a).

Jedná se o částku hrubé mzdy. Z těchto částek se odvádí sociální a zdravotní pojištění. Pokud si pěstoun neuplatňuje slevu na dani, jedná se tedy o částku okolo 8 tisíc čistého příjmu.

V případě osob v evidenci (pěstounů na přechodnou dobu) činí odměna pěstouna 20 000 Kč za měsíc, a to i v případě, že aktuálně nepečuje o žádné dítě. Pokud má osoba v evidenci svěřeno do jiné péče, než je pěstounská péče na přechodnou dobu, další dítě, odměna pěstouna se zvyšuje o 6 000 Kč.

Další videa
Články odjinud