Děti z ústavu se uspávají i boucháním hlavy o postýlku, svěřila se pěstounka Hana

Autor: Zuzana Zelenková - 
3. dubna 2018
05:01

Hana Bojková (32) má dvě děti v pěstounské péči. První úvahy o tom, že by si osvojila dítě, přišly už v pubertě. Za vzor měla svoji tetu, která jedno dítě adoptovala a druhé si vzala do pěstounské péče. Na celém procesu osvojení se Hance moc nelíbí byrokratické kolečko, které prý trvá poměrně dlouho. Délka osvojení se ale prý liší kraj od kraje. S pěstounskými syny si užila svoje. Starší (5) by odešel s kýmkoli a každého byl také schopný objímat. Mladší (2) měl silný „absťák“, jeho matka totiž v těhotenství užívala drogy.

Jaké to je, když dítě přijde do rodiny, jak se sžít?

To je velmi individuální. Záleží, jak je přijaté dítě staré. Určitě se snadněji sžívá s miminkem nebo s batoletem, než s dítětem školního věku, případně s puberťákem. Hodně záleží taky na tom, jestli už náhradní rodič nějaké děti v pěstounské péči má, a tedy ví, co přijetí dítěte obnáší. Děti, které k pěstounům přicházejí – ať už z kojeneckého ústavu, dětského domova, nebo od přechodných pěstounů –, mají často různá specifika. Mohou mít psychické problémy od poruchy navazování vztahů přes hyperaktivitu až po závažnější diagnózy. Případně jsou děti různě handicapované fyzicky. Děti se například různě uspávají, pokud za sebou mají týrání nebo jsou z kojeneckého ústavu. Uspávají se třeba tím, že bouchají hlavičkou do postýlky nebo si koušou prstíčky do krve.

Hana by pro chlapce chtěla sourozence.Hana by pro chlapce chtěla sourozence. | Jiří Štarha/Hana Bojková

Toto vše jsou často následky užívání drog, alkoholu aj. látek v těhotenství. Případně bohužel i následky týrání. Náhradní rodič musí být připraven toto zvládnout, musí chtít s dítětem pracovat, docházet s ním na různá vyšetření, snažit se alespoň částečně zaléčit to, co si dítě s sebou nese. Mnoho dětí má v pěti letech za sebou toho tolik, kolik si neprožil třicátník. Často je to velice náročné, ale rozhodně to stojí za to.

Jak to bylo u vás?

První dítko jsme si odváželi ve čtrnácti měsících z kojeneckého ústavu. Jeho sourozence ve třech týdnech rovnou z porodnice. Naivně jsme si mysleli, že už víme, do čeho jdeme, ale každé dítě je úplně jiné. Starší dítě mělo klasické „kojeňácké“ návyky – prospal půl dne, snědl s radostí vše, co jsme mu naservírovali, hezky seděl u stolečku, po jídle si utřel pusu ubrouskem, na každého se smál, neplakal. Mohlo by se zdát, že by nám mnoho rodičů mohlo závidět. Bohužel zdání klame. Poruchu attachementu (navazování vztahů - pozn. red.) řešíme dodnes. Nyní už naštěstí P. pláče, když upadne, neobjímá na počkání cizí lidi a neodešel by s každým, kdo se na něj usměje. Stále je však hodně nejistý. Snažíme se tedy vychovávat terapeuticky, jednou z metod, jak děti s poruchou přilnutí zaléčit, je například terapie hrou. Taky navštěvuje terapeutickou školičku pro děti v náhradní rodinné péči.

Mladší dítko mělo individuální maminkovskou péči téměř od narození, bohužel bylo na tom o dost hůře po zdravotní stránce. Mělo abstinenční syndrom – maminka užívala v těhotenství drogy. Prvního půl roku jsme tedy řešili následky. Několikrát jsme byli hospitalizováni v nemocnici, museli jsme rehabilitovat, malý byl hodně citlivý, přes den nespal, bylo potřeba jej krmit každé dvě hodiny – tedy i 12x denně, prvních pár dní měl velice agresivní stolici, hodně se potil, bylo mu fyzicky špatně. Psychické následky abstinenčního syndromu a nutné nadměrné lékařské péče řešíme dodnes.

Jaké to je starat se o dítě, které není biologické? Myslíte, že je to jiný vztah?
Biologické děti nemám, ale předpokládám, že vztah bude jiný. Neříkám, že biologické dítě musí mít člověk raději, nebo je na něj nutně víc navázaný, ale vztah je tam, předpokládám, jiný. Už jenom tím, že se matka s děťátkem několik měsíců sžívá během těhotenství a samotný porod má jistě také na následný vztah vliv. Egu asi též dělá dobře, že biologické děti jsou rodičům podobné fyzicky. Já mám také trošku jiný vztah s každým z dětí. Nemůžu říct, že jednoho mám raději než druhého, ale ten vztah je jiný. Každé má jinou povahu. Starší mě hodně zrcadlí a nekompromisně mi ukazuje moje chyby, ale je také velice empatický, bezvadně se s ním povídá a je už ve věku, kdy spolu zajdeme do kina, na výstavu, do divadla. Je to fajn. Mladší dítě je ještě takové miminko. S tím je to zatím spíš o mazlení.

Pěstouni Hana a JanPěstouni Hana a Jan | Jiří Štarha/Hana Bojková

Co kdyby šli kluci ke svojí biologické mámě?

Ano, to se může stát. Děti nejsou právně volné, takže biologičtí rodiče mají stále rodičovská práva. Mohou se s dětmi vídat, a pokud by si upravili podmínky tak, aby u nich mohlo dítě vyrůstat, mohlo by dojít k tomu, že jej budeme muset předat do jejich péče. Jiné je to u adoptivních rodičů. U prvního dítka jsem se první dva měsíce snažila nastavit něco ve smyslu: „Nejsi maminka, jsi pěstounka.“ Ale ono nejde držet si od dětí odstup. Kdybych se na něj nenavázala, tak mu nemůžu dát lásku, jakou bych chtěla, tedy tu bezpodmínečnou. Nejsme přechodní pěstouni, není tam předpoklad, že bychom děti vraceli do rodin do jednoho roku. Naopak se často stává, že děti zůstanou v pěstounské rodině až do dospělosti, respektive, že zůstanou ve styku i nadále, tak jak tomu bývá v klasických rodinách.

Upřímně nad tím, zda budeme děti předávat zpět do biologické rodiny, neuvažujeme. Je to stejné jako s kýmkoliv jiným, koho milujete. Taky jej nevlastníte, taky může kdykoliv odejít, ať z vlastní vůle, nebo bez ní. A nemůžete denně přemýšlet nad tím, jak byste to zvládli. Zcvokli byste. V tomto ohledu je nutno žít pouze přítomností.

Jak vám děti říkají? Jste máma a táta?

Maminko, tatínku, mami, tati, čas od času jménem. Tím, že obě děti byly malé, tak jsme to nějak neřešili. V žádosti jsme měli hranici šesti let, kdybychom tedy dostali do péče starší dítko, tak bychom to nechali spíše na něm, jak by nám chtělo říkat. Starší děti většinou říkají pěstounům na začátku jménem, ale velice brzy se samy ptají, zda je mohou oslovovat mami, tati. Myslím, že dítě toto oslovení potřebuje používat, že mu to dodává nějaký pocit bezpečí.

Rodina v době, kdy měli jen jedno dítě.Rodina v době, kdy měli jen jedno dítě. | Jiří Štarha/Hana Bojková

Co to znamená, osvojit si dítě? Je tam, předpokládám, dost byrokracie…

My máme děti v pěstounské péči. Osvojení rovná se adopce, tam je to trošku jiné. Každopádně byrokracie je u všech forem náhradní rodinné péče stejná. Samozřejmě není možné přijet do dětského domova, ukázat si na dítě a rovnou si jej odvést domů. Prověřování žadatelů o náhradní rodinnou péči je určitě nutné a osobně si myslím, že by mělo být hodně důkladné. Pěstouni procházejí psychologickými testy a vstupním školením. 

Musí vědět, do čeho jdou, že jsou děti různě zdravotně i psychicky zatížené apod. Aby to například nedopadlo tak, že dítě budou mít půl roku a pak se rozhodnou jej vrátit, protože to nezvládnou. Problém spíš vidím v tom, že se všechno neúměrně vleče. Praha je, myslím, ještě celkem rychlá, my jsme na psychologický posudek čekali měsíc a půl, ale jsou kraje, kde čekají půl roku. Připadá mi to neúměrné a zbytečné. Není to přitom tím, že pět měsíců někdo něco posuzuje: oni na to nemají čas a tak papíry leží několik měsíců na stole. A nejsou na to dané termíny. Další problém jsou soudy. Lhůty se často zdají nekonečné.

Jak se vybírá dítě do rodiny?

Říká se, že se nevybírá dítě pro rodinu, ale rodina pro dítě. Cca jednou měsíčně se sejde poradní sbor a ten jednotlivé případy projednává. Podle čeho přesně vybírají a jak proces výběru funguje, nevím. V poradním sboru je například ředitelka kojeneckého ústavu, sociální pracovnice daných dětí, člověk z magistrátu a tak dále. Ti vybírají rodiny pro děti, které by rádi umístili do rodin. Pěstoun má možnost si zadat některé požadavky, které by měli brát na zřetel. Ne každý si totiž troufá starat se například o dítě tělesně handicapované, dítě s mentální vadou apod. Naopak přechodní pěstouni si moc vybírat nemohou. Požadavky by měly být řádně odůvodněny – například, že bytové podmínky nedovolí přijmout dítě na vozíčku.

Hlavní rozdíl pěstounské péče a adopce je v tom, že adoptované dítě vám už nikdo nevezme. Kdežto dítě, které má člověk v pěstounské péči, může jít kdykoli k původní rodině.Hlavní rozdíl pěstounské péče a adopce je v tom, že adoptované dítě vám už nikdo nevezme. Kdežto dítě, které má člověk v pěstounské péči, může jít kdykoli k původní rodině. | Jiří Štarha/Hana Bojková

Budete si osvojovat další dítě?

Pravděpodobně ano. To téma je otevřené, často o tom mluvíme. Určitě počítáme s dalším dítětem (dětmi), čekáme ale, jaké dítě k nám přijde, jaké si nás „vybere“. Takže buď to bude biologické dítě, nebo další dítě z kojeňáčku. Já jsem nikdy neplánovala nějakou velkou rodinu, mít tři, čtyři a více dětí, ale naučili jsme se neplánovat, protože děti si to udělají vždycky po svém a kdykoliv jsme se o to pokusili, dopadlo to úplně jinak. Třeba se nám narodí paterčata. Nicméně to by už asi naši sousedé nezvládli a my bychom se museli odstěhovat někam na samotu u lesa.

Je pěstounská péče pro každého?

Určitě ne. Znám spoustu chlapů, kteří mi řekli, že by se nestarali o cizí dítě, a to ani o přijaté, ani o dítě partnerky z předchozího vztahu. Je hodně párů, kde muž nemůže mít děti, žena by chtěla adoptovat, ale on řekne, že ne. Ačkoli nemůže mít vlastní děti, tak není schopen poskytnout ženě rodinu, protože není ochoten se starat o cizí dítě. Za to si svého muže opravdu vážím, že je schopen přijmout úplně cizí děti a starat se o ně jako o své.

Další videa
Články odjinud