Důstojné čurání i nástup do vlaku? Pomoc postiženým Čechům v Bruselu „vykleštili“

18. 3. 2019
06:20

Vykleštěné proklamace, které neřeší reálné životní potřeby lidí na vozíčku a dalších postižených osob. Tak hodnotí novou evropskou směrnici ti, kterým by měla pomáhat. V Bruselu z konkrétních opatření nakonec zůstaly jen fráze bez jasných povinností. Podle poslankyně Olgy Sehnalové (ČSSD) na tom má svůj podíl také ministerstvo průmyslu, které v Bruselu za Česko vyjednávalo. „Dívalo se na problematiku spíše pohledem výrobců a firem, než těch, kterým to má pomoci,“ zlobí se v rozhovoru pro Blesk Zprávy na resort vedený Martou Novákovou (za ANO).

Velké zklamání postižených Čechů i organizací, které je zastupují. Tak by se daly shrnout pocity z nové směrnice, kterou minulý týden schválili europoslanci. Chybí v ní jasná opatření, která by postiženým usnadnila cestování nebo zpřístupnila budovy, a naopak předpis obsahuje řadu výjimek, třeba pro malé podniky nabízející služby.

„Ta norma je bezzubá, není tam nic konkrétního a jsou to víceméně proklamace. Dokonce došlo k tomu, že i věci, které byly konkrétní, se změkčily, takže nedošlo k žádnému pokroku. Reálně to těm lidem nic nepřinese,“ zuří Václav Krása z Národní rady osob se zdravotním postižením. Podle něj velká očekávání organizací pomáhajících postiženým lidem nebyla naplněna.

„Hanebný přístup,“ míní europoslankyně

Podobný názor má také europoslankyně Olga Sehnalová, která se problematice dlouhodobě věnuje. Podle ní se právě Evropský parlament od začátku zasazoval o to, aby byla nová legislativa přísnější, a tedy pro postižené lidi užitečná.

Vše ale při vyjednávání zarazily členské státy, které o směrnici také rozhodují, a to včetně Česka. „Země k tomu přistoupily poněkud hanebně a snažily se ten návrh prakticky vykostit a udělat ho tak, aby požadavků bylo co nejméně,“ řekla Sehnalová.

Europoslankyně kritizuje také pasivitu ministerstva průmyslu a obchodu, které Česko v jednáních v Bruselu zastupovalo. Prý za postižené dostatečně nebojovalo a spíše šlo na ruku firmám.

„Mám to naším zástupcům poměrně za zlé. Bylo to i kvůli tomu, že hlavním vyjednavačem bylo ministerstvo průmyslu a obchodu, které se na problematiku dívalo spíše pohledem výrobců a firem, než těch, kterým to má pomoci,“ pálí Sehnalová. Podle ní se na problematiku nelze dívat jen z pohledu peněz a ve směrnici chybí jasně stanovené požadavky na přístupnost platforem a peronů na nádražích nebo vhodné lhůty v rámci cestování.

„Ta legislativa neřeší reálný svět. Bylo by dobré, aby doba oznámení byla co nejkratší. Protože představa, že si budete muset 48 hodin dopředu objednávat nějakou přepravu, je z hlediska pohybu postižených lidí špatně,“ říká. A věří, že Česko při implementaci směrnice do národní legislativy bude v tohoto ohledu přísnější a konkrétnější.

Video EU chtěla pomoct postiženým, vznikla vykleštěná směrnice. Sehnalová zuří: „Hanebný přístup!“ - David Budai, Blesk Zprávy
720p 360p

Sehnalová i přes své zklamání našla pár věcí, které považuje za užitečné, byť postižené rozhodně nespasí. Nová evropská směrnice by měla zlepšit třeba dostupnost digitálního zboží a služeb (počítače, mobily, weby internetových obchodů), informovanost postižených v dopravě nebo také dostupnost tísňového volání.

Milion zdravotně postižených

Podle čísel Českého statistického úřadu je v Česku více než milion osob se zdravotním postižením, nejvíce pak mezi staršími lidmi nad 60 let. Roste ale i počet postižených mladších 29 let, momentálně je to každý dvacátý, což není zanedbatelné.

Život hendikepovaných Čechů ale není mnohdy snadný. A to přesto, že v mnoha oblastech existují jasné zákony, které nepříznivou situací řeší. „Česko má poměrně dobré zákony, které mnoho věcí řeší. Ale uplatnění této legislativy se nám příliš nedaří. Často je to i tom, že lidé při realizací opatření nedokážou vnímat realitu,“ říká Krása.

Nemocnice bez toalet

Právě potom se objevují různé bizarní situace, kdy například jízdenkový automat přístupný z vozíčku nemá bezbariérovou přístupovou cestu. Nebo se budují prostorné výtahy, do kterých se vozíčkáři nevytočí. Nastávají i situace, kdy cestující vozíčkář dostane asistenci pří nástupu do vlaku, ale v cílové stanici taková asistence chybí. Nebo na cestu vyrazí bezbariérový vůz, kde jsou právě bezbariérové dveře pokažené, ale cestující se to dozví až na místě.

Krása uvádí i další příklad: „Řada nemocnic na oddělení nemá vhodné WC, což je velký problém. Potom u pacientů chtějí, aby byli na lůžku, a dávají jim bažanty, místo aby si sami s vozíkem zajeli na záchod,“ popisuje.

Co nemá Česko „vychytané“:

  • Vozíčkáři při přepravě vlakem v řadě případů po vyžádání dostanou asistenci pro nástup, ale chybí nádražní asistence při výstupu. Asistenti také ne vždy umí ovládat zdvihací plošiny.
  • Na větších nádražích se stává, že pozdě oznamují nástupiště, takže vozíčkář vlak nemusí stihnout.
  • Některé úřady mají u vchodu velmi vysoké prahy, přes které vozíčkář sám nepřekoná. Plošiny u schodů mnohdy nefungují.
  • Mnoho nemocnic nemá vhodné toalety, proto jsou postižení lidé nuceni používat bažanty.
  • Přístroje s přístupností pro hendikepované, například jízdenkové automaty, jsou umístěné na místech, ke které nevede bezbariérový přístup.
  • Na chodnících s vodícími pásy pro nevidomé se často objevují překážky, například nevhodně parkující auta, větve stromů nebo špatně umístěné reklamní poutače.
  • Nové výtahy ve starších domech i novostavbách v mnoha případech nejsou dostatečně prostorné, aby se jimi svezl člověk na vozíčku. A to přesto, že legislativa tuto povinnost ukládá.

1080p 720p 360p
Další videa