Ve vězení se Jiří Kajínek proměnil ve spisovatele: Po nehodě jsem ochrnul!

Těžká nehoda na motorce změnila můj pohled na řadu věcí.

Při příjezdu do Chrudimi od Heřmanova Městce je esíčko, a když odbočíte doprava, dostanete se na hlavní magistrálu.

Toho dne svítilo sluníčko a já jel po magistrále na motorce. Byla tam 40 – tak jsem jel opravdu pomalu.

Osudný moment

Jedu po hlavní a vidím, že na vedlejší silnici stojí auto, které řídí nějaký chlap. Dojedu skoro k němu, on se podívá na mou stranu, na druhou stranu, já koukám na něj… Najednou vyjede z vedlejší silnice a začne odbočovat doleva.

V tu chvíli už s tím nemůžu nic udělat. Jen motorku malinko nakloním a on jak odbočuje, narazí do mě předkem svého auta.

Saltem jsem přeletěl přes jeho auto.

Měl jsem sice integrální helmu a koženou kombinézu, ale i přes tu kvalitní kůži jsem si roztrhl celou nohu. A jak jsem letěl vzduchem, dopadl jsem plnou vahou na záda a nemohl se hnout.

Nezájem

Chlápek vystoupil z auta, zapálil si cigaretu a jen koukal. Teprve po chvilce přiběhla nějaká paní a ptala se, co mi je.

Shodou okolností jela kolem sanitka, z ní vyskočila paní doktorka a hned se mě zeptala, jestli se můžu zvednout. Nemohl jsem. Naložili mě do sanitky a odvezli do nemocnice. Při vyšetření zjistili, že mám ochrnuté nohy. Dostal jsem sice korzet pod záda, ale v něm mě všechno strašně bolelo.  

Pak přišel primář: „Dva obratle máte vyosené, vyjely z páteře a vypadá to, že ty nohy jsou vyřízené.“

A já mu říkám, jestli se to bude operovat. On na to, že se počká. Je ještě šance, že mícha není přerušená, že je tam jen komprese a obratle nemusely míchu uskřípnout úplně. Že prý počkáme a uvidíme, co dál.

Znovuzrození

Za čtrnáct dní jsem najednou začal nohama hýbat. Jen tak z ničeho nic. Celou tu dobu se mnou totiž nic nedělali. Pak se to pomalu zlepšovalo. Znovu udělali rentgeny a jiná vyšetření.

Pan primář mi ukazoval snímky a říká: „Zachránilo vás, že máte hodně silné svaly na zádech. Svalové pletence podél páteře udržely tu ránu a nepustily obratle až tak daleko, aby míchu přerušily.“

A co bylo zvláštní, bez jakékoli operace se oba obratle dostaly zase samy zpátky. Moje svalová hmota je tam sama natlačila a komprese zmizela. Dál jsem měl ale problémy s chůzí.

Hodně jsem cvičil, až to v nemocnici nechápali a říkali: „Takovýhle pacienty bychom tady potřebovali! Vy se tomu vůbec nepoddáváte.“

Bezvědomí

Nějakou dobu jsem pak byl doma. Jednou přišli rodiče z práce a našli mě v bezvědomí. Od té bouračky mě totiž pořád strašně bolela hlava. Hrozně! Záchranka mě odvezla do nemocnice v Čáslavi, tam ale pořád nevěděli, co tu bolest hlavy způsobuje.

Po nějaké době jsem šel před komisi, která měla rozhodnout, jestli mi dají kvůli následkům z té havárie invalidní důchod. A tam jsem se od komunistů dověděl, že ho dostat nemůžu, protože jsem naší společnosti ještě nic neodvedl.

Musím prý nejdřív dvacet let pracovat a pak bych mohl dostat invalidní důchod. Sám pro sebe jsem si říkal: „Co je tohle za debily?“ Odešel jsem s nepořízenou.

Bez pomoci

Dál jsem ale nemohl nic dělat, všechno mě bolelo, v zádech, celé tělo… A tak jsem se vydal vlakem do Čáslavi na polikliniku, šel jsem za neurologem a znovu jsem mu popsal své problémy. Zase jsem slyšel, že pořád nevědí, čím by to mohlo být.

Dávali mi dokonce najevo, že si vymýšlím, že jsem vyčůranej spratek, který na tom chce něco vytěžit…

Při další návštěvě neurologa jsem u něj náhodou potkal zdravotní sestru, holku, se kterou jsem se znal tak nějak blíž.

Požádal jsem ji: „Zkus prosím tě vysvětlit tomu chlapovi, že…“
Pak přiběhla: „Už jsem s ním mluvila a on se na tebe podívá.“

Zlomenina

Prohlížel mě sice už několikrát, ale teprve když mu sestra řekla, aby se mi opravdu věnoval, přišel a říká: „Tak víte co? Uděláme rentgen krční páteře, jestli tam náhodou není nějakej problém.“

Rentgen zjistil, že mám zlomenou dorzální hranu obratle na krku. Ještě od té nehody na motorce! Říkám: „To si děláte legraci!“

Doktor: „Jak jste tenkrát v nemocnici v Chrudimi nemohl chodit, udělali vám rentgen jen od pasu dolů. Vykašlali se na rentgen celé páteře.“

A začalo divadlo: Už mě ani nenechal z ordinace odejít. Zavolal záchranku, položili mě na nosítka a vezli z jeho ordinace do čáslavské nemocnice. Najednou jsem nesměl udělat ani krok.

Říkali: „To byste mohl zase znovu ochrnout!“

A to se celé ty měsíce předtím se mnou nikdo nebavil, byl jsem pro všechny simulant. V nemocnici mě zase znovu celého zasádrovali.

Hlava mě pak asi ještě tři roky pořád bolela.  

Vyšetřování

Už v nemocnici v Chrudimi, ještě když jsem měl ochrnuté nohy, přišli za mnou dva policajti. Ptali se mě, jak se to stalo. Já jim všechno popsal a oni říkají: „Jo, to odpovídá.“

Říkal jsem, že jsem vůbec nebrzdil.

Oni: „Ano, tam není brzdná stopa. Vypadá to, že jsi opravdu nebrzdil.“

Říkám: „Byl to všechno takovej mžik. Když jsem byl skoro na jeho úrovni, prudce vyjel a přeletěl jsem přes jeho auto!“

„Jasně, jednoznačné nedání přednosti, ty jsi jel po hlavní silnici.“

Pak říkají: „No, víš, ten chlap je ale angažovanej člen strany, tak se to určitě budou snažit ututlat. Tohle je ale jasný těžký ublížení na zdraví, bude mít problémy, aby za to nešel do basy.“

Já na to: „Mně nejde o to, aby šel do basy, mně jde o to, aby se to vyšetřilo, vyjasnilo, a tím to pro mě končí.“

Soud

Po nějaké době jsem musel jít k soudu jako svědek. Šel jsem tam ještě se sádrovým krunýřem přes celá záda. Prokurátor začal mluvit, a hned jak spustil, bylo mi jasné, že vinu chtějí hodit na mě.

A taky tak začal. Že prý brzdné stopy dokazují, jak jsem jel příliš rychle.
Říkám: „Ale pane prokurátore, tam žádné brzdné stopy nebyly!“

„Jak vy to můžete vědět?“

„Protože mi to řekli policisté.“

Tachometr

Přešli to, jako bych nic neřekl.

„No, to je jedno, že nebyly brzdné stopy, ale ručička vašeho tachometru byla na 75 km/h.“

„Co to dokazuje?“

„Že jste jel nepřiměřenou rychlostí, takže hlavní vina je na vás.“

„Skutečně jste si jistý tím, co říkáte?“ zeptal jsem se prokurátora. Rozumíte, já byl mladej smrad, bylo mi dvacet let! Byl jsem z domova vedený, abych říkal to, co si myslím.

„A kdo řekl, že tam je zaseknutý tachometr?“

„Máme tady profesionální ohledání od znalce a ke všemu máme doklady…“

Tak říkám: „No, bylo by dobré jít se na tu motorku podívat, protože ona nemá napojený náhon k tachometru!“

Prokurátor na mě kouká. Soudce na mě kouká.

„Víte, mně shodou okolností pár dnů předtím praskl náhon k tachometru, tak jsem ho vyhodil, vzal jsem nový, a když jsem ho tam našrouboval a chtěl ho dát do motoru, zjistil jsem, že je o velký kus kratší! Takže jsem ho měl přichycený jen páskou k rámu motorky. Ten náhon prostě nefungoval, tím pádem nefungoval tachometr, tak jak to mohl znalec…“

Koukali na mě, rudí až za ušima. Šli se zase radit. Závěr byl takový, že všechno, co jsem řekl, nikoho nezajímalo.

Spravedlnost

Rozsudek soudu zněl: Automobilista je vinen, ale zproštěn potrestání, protože já jsem byl také účastníkem nehody. Oba zaplatíme sto korun pokuty a tím bude vše vyřešeno.

Ptali se mě, jestli se chci odvolat.

Já říkám, že nechci, že mi nejde o to, aby ten pán byl zavřený, že mi jde jen o spravedlnost, o nic jiného. O takovou normální věc, jakou je obyčejná spravedlnost! A hned jsem byl arogantní.

Text byl redakčně krácen a doplněn mezititulky.