Boj s chudobou podle diktátora: Pinochet prodával děti domorodců do Švédska

Adoptivní rodiče Marii brzy řekli o jejím původu, ostatně její tmavá pleť a vlasy ve Stockholmu v 70. letech poněkud vyčnívaly. V jedenácti letech jí ukázali dokumenty, které s ní roku 1975 přiletěly. Vykreslují nelichotivý obraz náctileté rodičky, která svou novorozenou dcerku poslala k adopci za oceán. „Prý byla chudá služebná, už měla syna, který žil u jejích rodičů,“ popsala pro Guardian Diemarová.

Když jí bylo kolem dvaadvaceti, začala po své pravé matce pátrat. Kontaktovala neziskovku Adoptionscentrum, která tehdy její adopci zorganizovala. Švédsko je v mezinárodních adopcích velice aktivní, jen tato organizace od svého založení roku 1969 zprostředkovala 25 000 adopcí z šedesáti zemí (nyní spolupracuje s patnácti) do Švédska. Už v 90. letech spustila i program pro znovushledávání s biologickými rodiči těchto dětí. O matce Diemarové však neměla informace.

Setkání odmítla

Roku 1998 se tak sama vydala do Chile; na oficiálních místech však neuspěla. Až za několik let dostala tip, kde by její matka mohla žít. V té době běžel ve švédské televizi dokument o dvou Švédech adoptovaných z Chile. Vystupovala v něm chilská novinářka Ana Maria Olivaresová; teď slíbila pomoc i Diemarové.

Jenže přesnou adresu neměly. Novinářka klepala na jedny dveře za druhými, marně. Pak poprosila svého strýce, který žil nedaleko. V lednu 2003 se mu podařilo ženu uvedenou v adopčních dokumentech vystopovat. Obávala se však reakce svého nynějšího manžela, tak se odmítla se svou odloženou dcerou setkat. Vzkázala jen, že se jí nevzdala dobrovolně - miminko ukradli po porodu.

Představitelé Adoptionscentra pak Diemarové popsali, kterak si biologické matky často vymýšlejí fantastické příběhy, nedokážou se srovnat s hanbou, že opustily své děti. „Nevěděla jsem, co si myslet. Až po letech jsem se odvážila začít vyptávat víc,“ vzpomíná Diemarová.

V září 2017 viděla další televizní dokument. V něm už řada chilských žen, většinou chudých a z etnických menšin, popsala, jak je ošálili nebo donutili dát děti k mezinárodní adopci. Autor Alejandro Vega si poté Diemarové všiml na facebookové stránce adoptovaných, zkontaktoval ji a podíval se na její adopční papíry. Našel v nich spoustu chyb a opomenutí. To Diemarová nesla velmi těžce, jak popsala: „Začala jsem plakat a třást se, celé mé tělo reagovalo.“

Pinochetův útlak

V 70. a 80. letech putovalo z Chile do Severní Ameriky a Evropy na dvacet tisíc dětí. Nejméně osm tisíc z nich za velmi podezřelých okolností, jak v minulých letech přiznala vláda. A rozjelo se ohromné vyšetřování, ozvaly se tisíce matek v Chile i adoptivních dětí (už dávno dospělých) ze západních zemí. Začalo vycházet najevo, že šlo o systém.

Do ciziny se děti dávaly už dávno, za diktatury vojenské junty Augusta Pinocheta (vládl 1973-1990) se z toho však stal polooficiální nástroj k eliminaci dětské chudoby. Tlak na chudé matky narostl, mezinárodních adopcí z Chile výrazně přibylo. A nezřídka papíry neseděly podobně jako u paní Diemarové.

„Mám dvě identity. Z pohledu Chile jsem stále chilský občan žijící v Padre Las Casas u Temuka a nikdo mě neadoptoval, má adopce nebyla schválena. Druhá Bonnie žije ve Stockholmu. Dozvěděla jsem se to až ve čtyřiceti letech,“ popsala Daily Mailu Bonnie Berggrenová, která též vyrostla ve Švédsku. Dokumentace z Chile uvádí, že šla jen do dočasné péče pěstounů, zatímco podle švédských úřadů byla osvojena.

„Mnozí si myslí, že naše kritika vychází ze špatného dětství. To rozhodně není pravda, měla jsem úžasné dětství plné lásky. Ale byla jsem deportována. Odtrhli mě od mé rodiny, mé země, mé kultury, mého jazyka. Měli jsme se stát Švédy jen proto, že někdo zaplatil peníze jako za zboží z dovozu,“ dodala Berggrenová.

Dítě ukradené v porodnici

„Podvedli mě. Přiměli mě jít do nemocnice, že mé dítě musí na krevní testy,“ popsala nejhorší den ve svém životě, 24. červenec 1988, Sara Jineová. Čtyřdenního synka už jí nevrátili. „Hledala jsem po celé nemocnici, venku jsem požádala o pomoc policistu. Vysmál se mi, že jsem se zbláznila,“ vzpomínala pro BBC.

Pustila se do pátrání. Jedinou stopu poskytl místní taxikář: toho dne jistá žena brala na letiště plačící dítě, zabalené v dečce, jakou měl Sařin synek. Dalších třicet let hledala neúspěšně.

Jiným matkám v porodnici řekli, že jejich děťátko zemřelo; úmrtní list nedostaly, prý by je to ještě víc rozrušilo. Pokud tomu nevěřily, neměly jak se bránit. Policie ani média nepomohly, dočkaly se jen zastrašování či označení za mentálně narušené.

Některé rozdělené rodiny se po dlouhých letech shledaly. Například díky spolkům jako Chilean Adopetees Worldwide (Chilští adoptovaní po světě), který založil Alejandro Quezada, osvojený holandskými rodiči. Podle něj Pinochet „kriminalizoval chudobu“, státní moc násilím bránila vychovávat děti chudým rodičům – a také menšinám. Diemarová i Jineová náleží k domorodému etniku Mapučů (Araukánů), kteří žijí zejména ve středním a jižním Chile. Mnozí jsou chudí a diktatura je šikanovala.

„Situace v naší zemi – výjimečný stav za diktatury – udělala i z porodnic byznys. V temném období to byl lukrativní obchod,“ popsal Guardianu výše zmíněný dokumentarista Vega. Američtí a evropští rodiče platili něco mezi 6500 a 150 tisíci dolary, tedy až miliony dnešních korun.  Brali to jako rozvojovou pomoc chudé zemi a záchranu dětí z materiálně i společensky bídných podmínek.

Není zřejmé, nakolik si západní organizace situaci plně uvědomovaly. „Přinejmenším se jeví, že některé agentury nevynaložily příliš úsilí, aby odhalily pravdu za zkazkami o kradených dětech,“ konstatuje Guardian.

Farář ze Spálova má pět dcer! Podporuje je na studiích v Indii a Ugandě

V září 2018 chilský parlament zřídil vyšetřovací komisi, do roka vydala 144stránkový report o „mafiích“ zdravotníků a úředníků, kteří nekalými metodami odebírali děti za účelem „lukrativního byznysu“. Za Pinocheta jejich praktiky dostaly oporu v zákoně. „Zločiny proti lidskosti,“ uzavřela komise.

Následně vznikla Komise pro pravdu a reparace, ke znovushledání rodičů a odebraných dětí má sloužit databáze DNA. Probíhající trestní vyšetřování však nijak daleko nedospělo. „Třebaže tu je jasný vzorec zahrnující tytéž sociální pracovníky, zdravotníky a úředníky, případy se vyšetřují jednotlivě, ne jako systemický problém,“ konstatuje Guardian.

„Působili jsme v souladu s právním rámcem, který v Chile 70. a 80. let platil, adopce byly legálně korektní, potvrzené soudy v Chile i Švédsku,“ hájí neziskovku Adoptionscentrum současná ředitelka Kerstin Gedungová. „Zda byl etický tehdejší postoj společnosti ke svobodným matkám a chudým rodinám či důvody pro odebírání dětí, to už je jiná otázka,“ dodala pro Guardian. V Chile její organizace přestala působit roku 1992.

Zfalšované dokumenty

Paní Diemarové vývoj v Chile do jisté míry pomohl, tamní policie jí poslala oficiální záznam o adopci. Její matka žila jako služebná u bohaté rodiny ve městě Lautaro, nedaleko Temuka. O těhotenství neřekla nikomu než svým zaměstnavatelům; počítala, že i toto dítě pošle ke svým rodičům, jako dvě předchozí. Týden po porodu, 10. července 1975, však už miminko bylo v rukách sociálních pracovníků a do dvou měsíců putovalo směr Evropa coby Ingegerd Maria Olssonová Karlssonová (po manželovi se teď jmenuje Diemarová).

„Rozhodla jsem se dát svou dcerku k adopci do Švédska, neboť vím, že tak vyroste v domově ideálním pro její fyzický, intelektuální i emocionální rozvoj, což bych já nedokázala zajistit,“ stojí v oficiálním protokolu s matčiným podpisem, který dorazil k rodinnému soudu v nedalekém městě Temuco. Matka však nyní trvá na tom, že u soudu nebyla a s adopcí nesouhlasila.

„Máma v Chile nic nepodepsala, existuje jen dokument s otiskem palce. Navíc do 21 let byl tehdy člověk nezletilí, máma byla ještě náctiletá, takže by za ní museli dokumenty podepisovat rodiče,“ řekla Maria Diemarová Blesk Zprávám.

Zatímco sama na osobní shledání s matkou ještě čeká, s biologickými sourozenci už se viděla. A pomohla také svému adoptivnímu bratrovi Danielovi Olssonovi, rovněž odebranému rodičům z oblasti Temuka. Ve Švédsku se cítil nesvůj, v dospělosti trpěl depresemi. Diemarové se podařilo na Facebooku najít jeho matku a zprostředkovat setkání se ženou, která uvěřila, že její novorozený syn roku 1977 zemřel.

Z Olssona se stal nový člověk; začal se učit španělsky, přestěhoval se do Temuka. Usíná už bez léků a do své biologické rodiny zapadl. Podobným lidem teď pomáhá pátrat v rámci organizace Matky a děti ticha; i jeho adoptivní sestra, třebaže teď bydlí v Texasu, se kauze dál věnuje. Na rozuzlení čekají ještě tisíce podobných případů.