14°C
Soupis jejích děl je obsáhlý a charakter návrhů velmi rozmanitý, od chemického závodu k hotelovému interiéru, místně pak od Václavského náměstí v Praze přes prázdný kopec nad Chebem (meteorologická stanice) k lesní samotě. Rukopis však vždy zůstával čitelný. Šrámková tvrdila, že dům má své povinnosti vůči člověku obecně - nesmí ho lekat, šokovat, nesmí ho ani oslňovat, musí být poctivý, dostatečně silný, aby člověka ovlivnil. Architektka se řadila mezi představitele takzvané české přísnosti, jak historik architektury Rostislav Švácha charakterizoval skupinu tvůrců, kteří se vyznačují sklonem k minimalistickým tendencím.
Realizace
Sídlo ČKD na Václavském náměstí (1983) (dnes několika patrová budova německé oděvní značky, pozn. red.), které Šrámková navrhla společně s manželem Janem, reagovalo na tehdejší dění v zahraniční architektuře. V zastydlém normalizačním prostoru se pak budova stala jakýmsi symbolem oblevy. Postmoderní "zjevení" s velkými hodinami lehce vsazené do centra ale vzbuzovalo diskuse ještě dlouho po dokončení. ČKD budova sloužila do konce 90. let, Šrámková se posléze podílela i na rekonstrukci chráněného objektu.
Mezi její další práce (zrealizované či projekty) kromě pražské nádražní haly (1977), kterou navrhovala se třemi kolegy, patří kulturní centrum Lužiny (s Ladislavem Lábusem), drobná věž pro vědeckého pracovníka na Košíku, meteorologická stanice Šerák, Hypobanka na náměstí Republiky, lávka v Holešovicích či dům s pečovatelskou službou v Horažďovicích. Z poslední doby pak nový Tyršův most v Přerově (2012), sladovna v Olomouci (2007), budova Fakulty architektury ČVUT v Dejvicích (2011) či bytový komplex Corso Pod Lipami v středočeské obci Řevnice (2019; společně s Lukášem Ehlem a Tomášem Koumarem). Komplex získal v roce 2019 ocenění Stavba roku a Národní cenu za architekturu 2019.
Profesní život
Šrámková se narodila 20. června 1929 v Praze. Vystudovala Vysokou školu technickou v Bratislavě a pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru Jaroslava Fragnera. Poté prošla několika projektovými kancelářemi, koncem 80. let pracovala v ateliéru SIAL, který pod vedením Karla Hubáčka představoval od 60. let jeden z mála výrazných a osobitých proudů tehdejší české architektury.
V roce 1992 založila vlastní ateliér (Šrámková architekti), kde pracovala spolu se dvěma kolegy Tomášem Koumarem a Lukášem Ehle. Ateliér, který se později přejmenoval na Ehl & Koumar architekti, se zúčastnil řady soutěží, často zvítězil či byl oceněn, některé jeho stavby však zůstaly pouze na papíře. Šrámková totiž nikdy neměla potřebu poměřovat se s trendem, který právě „letí".
Jistá „neschůdnost“ či radikalita jejího myšlení byla vždy přitažlivá i pro její mladší kolegy, kterým se od roku 1991 pedagogicky věnovala na Českém vysokém učení technickém v Praze (jako profesorka od roku 1999). Šrámková byla první předsedkyní rady Obce architektů po roce 1989. Organizace jí v roce 1994 udělila Cenu osobnosti české architektury. V roce 2008 obdržela od prezidenta Václava Klause medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění a Poctu České komory architektů za rok 2007 za svůj přínos moderní české architektuře.
Když v roce 2008 přebírala Poctu České komory architektů, uvedla, že z projektů, které se neuskutečnily, je jí líto budov, s nimiž se zúčastnila soutěže na banku na náměstí Republiky a na obchodní centrum na Karlově náměstí. „To, co je na náměstí Republiky, patří na sídliště,“ řekla. Rohovému domu na Karlově náměstí zase podle ní chyběla velkorysost.
