Když se 9. listopadu 1871 narodil Josífek do rodiny brusiče skla Josefa Zachse a jeho manželky Františky, ani jeden z rodičů nemohl mít zdání, že se z tehdy sedmitisícového Jablonce nad Tisou, kde se narodil, vydá do několika set tisícové Prahy. A že ji svým umem pomůže utvářet. Bohužel – ani jeden se nedočkal nejen Josefovi první stavby, ale ani jeho studií. Oba zemřeli, ještě než budoucí architekt dosáhl věku deseti let života.
Spolužákem legendy
Malý Josef po smrti rodičů vyrůstal u strýce. Ten byl sám zámožným obchodníkem a společně se sumou, která mu připadla po Josefových rodičích, mohl dohlédnout i na jeho vzdělání. Když se při Josefově dospívání začal „lámat chleba“, chlapec si pro své další směřování vybral školu v sousedním městečku.
„Studoval na liberecké průmyslovce, kde byl jeho spolužákem také Adolf Loos,“ zmiňuje historik architektury Zdeněk Lukeš v knize Stavby a architekti pohledem Zdeňka Lukeše jméno světově význačného architekta, jehož stavby jsou obdivovány v Brně, Plzni, ve Vídni či v Praze. A jako by tato studentská zkušenost do jisté míry předznamenala budoucí osudy Zasche, které se psaly zpravidla ve stínu druhých. Byť ne zcela oprávněně.
Do Prahy
Po absolvování průmyslové školy se vydal Zasche až do daleké Vídně na prestižní vídeňskou uměleckou akademii, „kde byl studentem Karla von Hasenauera,“ uvádí Lukeš další známé jméno, které vstoupilo do života Zasche. Kurt von Hasenauer stavěl například Uměleckohistorické muzeum ve Vídni nebo věhlasný Burgtheater na Ringstrasse.
S příchodem 20. století začal i Zasche realizovat své první projekty. Ponejprve ve svém rodišti a okolí, aby se zakrátko i s manželkou Blankou nastálo přestěhoval do Prahy, která tehdy byla dynamicky se rozvíjejícím městem, kde už působila taková jména, jako Antonín Balšánek, Jan Kotěra, Josef Schulz nebo Josef Fanta. Zanedlouho k nim přibude i jméno Josefa Zasche, a to už prakticky díky jeho první pražské realizaci.
»Modrý dům«
„V Praze v letech 1904–1905 projektoval Zasche raně modernistickou »Modrou vilu« pro přítele výtvarníka Karla Wilferta, jejímuž prostornému průčelí dominují keramické sluneční hodiny. Stojí v ulici Na Špejcharu na okraji Holešovic,“ dočteme se v knize Stavby a architekti pohledem Zdeňka Lukeše. Jedná se o vilu, dodnes celkem nenápadně situovanou na kraji Letenských sadů u tramvajové smyčky, do jisté míry schovanou třemi budovami ambasád – Izraele, Španělska a Indie.
Budova je o půdorysu písmena L „s válcovitým tělesem schodiště, sevřeným oběma křídly,“ popisuje Zdeněk Lukeš v knize Slavné pražské vily s tím, že inspirací Josefu Zasche byly anglické rodinné domky. „Původně se domu říkalo Modrá vila podle šedomodré vápenné omítky. V pozdějších letech byl dům přestavován, část původního zařízení se ale dochovala. Nejméně šťastné byly zásahy z nedávné doby, kdy byly k objektu připojeny architektonicky dehonestující přístavby.“ I tak je budova zpovzdálí pozoruhodná svým vzezřením i zmíněnými keramickými slunečními hodinami na fasádě, které jsou prakticky jedinou výraznější dekorací na průčelí.
Pražské paláce
Touto stavbou vešel Zasche do obecného povědomí pražské laické i odborné veřejnosti. „Prestiž si ale získal až trojicí paláců v centru metropole z let 1906-1908,“ stojí v knize Stavby a architekti pohledem Zdeňka Lukeše. První z nich byl palác Pražské železářské společnosti, který se nachází v Opletalově ulici, hned u Masarykova nádraží. Podobu Senovážného náměstí bychom si dnes stěží představili bez přispění Josefa Zasche – postavil totiž dům U tří jezdců, který nese jméno podle reliéfu tří jezdců v tympanonu. Poblíž něho stojí další jeho pozoruhodná realizace – novobarokní Cukrovarnický palác s kubistickými prvky.
A konečně to byla i „budova Vídeňské bankovní jednoty v ulici Na Příkopě s průčelím z leštěné žuly. Dům ve stylu moderního klasicismu Pražany nadchl,“ uvádí Lukeš. Stavba byla natolik signifikantní, že za ni dokonce Zasche obdržel ocenění za nejlepší stavbu v Rakousko-Uhersku. „Také další Zascheho práce byly přijaty pozitivně,“ podotýká Lukeš. Spolu se slavnějším Janem Kotěrou například navrhoval Všeobecný penzijní ústav na Rašínově nábřeží.
Pomyslným zlatým hřebem Zascheho tvorby rozsáhlejších staveb nicméně zůstává rondokubistický palác Adria, který navrhl spolu s dalším známým architektem Pavlem Janákem. Jde o významnou nepřehlédnutelnou stavbu s nezaměnitelnou fasádou, která je ozdobou Jungmannova náměstí. To se nicméně psala pozdní 20. léta 20. století, a svit Zascheho „hvězdné dráhy“ se pomalu chýlil k zhasnutí.
Vila pro K. H. Franka
Ve 30. letech totiž nastal nástup nacismu a mezi českým a německým obyvatelem začaly bobtnat antipatie. Pocítil to i Zasche, který byl německého původu, „ač nebyl nacistou,“ zmiňuje důležitý fakt Lukeš. Zascheho renomé s nástupem války nebylo nezanedbatelné.
Ostatně právě jím navrženou vilu si pro svůj pražský pobyt vybral i velitel policie a říšský sekretář protektorátu Karl Hermann Frank. Ubytoval se v zabavené Kantorově vile v bubenečské ulici Na Zátorce, kterou Zasche navrhoval v letech 1927 až 1928 pro ředitele Československé eskomptní banky. „Jednou zde údajně povečeřel Joseph Goebbels, říšský ministr propagandy,“ uvádí Lenka Popelová v knize Slavné vily Prahy 6 – Bubeneč.
„Jedná se o středně velkou reprezentativní vilu se všemi nutnými atributy: v suterénu se nacházela garáž, sklepy, kotelna pro ústřední vytápění, prádelna a také dva malé byty,“ líčí Popelová. „Celkově tato vila působí velmi harmonicky, bez pochyby se jedná o jeden z esteticky nejkvalitnějších objektů v místě,“ líčí s tím, že vila dále disponovala krytou i venkovní verandou nebo hudebním salonem, „který nebýval v okolních vilách tak běžný.“
Barbarské vyhnání
V mnohém se Zasche zasloužil o to, aby Praha byla městem, jakým je dnes – ať už míníme pozoruhodnou Modrou vilu nebo některý z jím navrhovaných paláců, o řadě dalších staveb ani nemluvě. Přesto mu Pražané v roce 1945 nezapomněli jeho německý původ, a zklamaný jednasedmdesátiletý architekt byl „navzdory protestům českých uměleckých přátel už jako důchodce po válce vyhnán do Německa,“ uvádí Lukeš. „Jeden starý architekt mi kdysi vyprávěl, jak Zascheho archiv v Mezibranské ulici v Praze nakládali vidlemi na náklaďák sběrných surovin.“ Zapomenutý a neprávem zatracovaný zemřel v roce 1957 v německém městečku Schackensleben.
Evropský poklad secese
Zatímco Pražanům dodnes Zascheho jméno příliš neřekne – vzdor některým pozoruhodným stavbám, v pohraničí je tomu jinak. Patrně i z toho důvodu, že konkrétně v architektově rodném Jablonci se nachází asi jeho nejznámější stavba. Shodou okolností se také jedná o jednu z prvotin, které tehdy devětadvacetiletý architekt navrhoval. Jde o kostel Povýšení sv. Kříže. „Chrám je dle mého názoru bezkonkurenčně nejkrásnější secesní sakrální stavbou na našem území a možná v celé Evropě,“ uzavírá Lukeš.
