14°C
České prostředí nebylo pro Annu nikterak cizí, sic se narodila jako česká princezna králi Vladislavu Jagellonskému (†60) a Anně z Foix (†asi 22) 23. července 1503. Nestalo se tomu však v Praze, jak by mohlo k titulatuře jejího otce příslušet, nýbrž v Budíně, kam Vladislav přenesl svůj dvůr poté, co se stal i uherským králem.
Poprvé v Čechách
„Princezna Anna se již od útlého věku učila maďarsky a latinsky, a teprve v roce 1509 se poprvé ocitla v Českém království, když se tam s otcem vydala na slavnostní korunovaci svého mladšího bratra Ludvíka budoucím českým králem,“ uvádí publicista Vladimír Liška v knize Ženy českých panovníků ve faktech, mýtech a otaznících II.
Osudová dohoda
To ještě nikdo nemohl tušit, že tehdy teprve tříletý Ludvík (†20) o 17 let později zemře v bitvě u Moháče, čímž jagellonská vláda na českém trůnu skončí. Nebo že by snad ano? Před svou smrtí, která nadešla roku 1516, uzavřel Vladislav Jagellonský dohodu s Habsburským dómem, konkrétně s tehdy vládnoucím německým císařem Maxmiliánem I.
Smluvili v ní sňatky svých potomků – Ludvík si měl vzít Maxmiliánovu vnučku Marii (†53), kdežto Anně Jagellonské byl zaslíben jeden z Maxmiliánových vnuků. Oba stárnoucí mocnáři se přitom umluvili, že pakliže vymře jeden z rodů, nastoupí na uvolněné trůny rod toho druhého. Šlo o dohodu, která zapříčinila vládu Habsburků v Čechách na bezmála 400 let.
Ten nepravý?
Maxmilián měl vnuky dva – budoucího krále Španělska a německého císaře Karla V. (†58) a Ferdinanda I. Jeden z nich se měl stát Anniným manželem. „Maxmilián I. ještě nebyl rozhodnutý, který to bude, ale v jejich zastoupení roku 1515 sám dojednal zásnuby i svatební smlouvu,“ uvádí Liška. Volba padla na mladšího Ferdinanda.
Ten byl prý „urostlý chlapec s hustými světlými vlasy, kulatým obličejem, velkýma očima, krátkým nosem hezkého tvaru a výraznými rty,“ podotýká historik Alfred Kohler v knize Ferdinand I. Kníže, král a císař. A v popisu pokračuje: „V nápaditosti a důvtipu předčil své vrstevníky. Obdařen zejména nadprůměrnou pamětí vynikal láskou k pravdě a spravedlnosti.“ V prvních chvílích z něho Anna prý radost neměla.
„Pro Annu Jagellonskou byl sňatek velkým zklamáním,“ říká Liška. „Prý toužila mít za manžela císaře Karla V.“ Otázka, nakolik by si tímto sňatkem „polepšila“, byla zodpovězena ještě za jejího života, jak se přesvědčíme. Můžeme pouze dodat, co se Karla týče, že byl prý „dobře tělesně stavěný a středně vysoký, jeho obličej však byl nejen bledý a melancholický, ale měl i mnoho nedokonalostí. Povislý spodní ret a příliš velká čelist způsobovaly, že pokud si nedával pozor, míval otevřená ústa,“ zmiňuje Kohler. A Liška k tomu dodává, že vzdor vzhledu měl „navíc hodně milenek.“
Šťastné manželství
Rozpaky vzaly brzy za své. „Manželství těchto dvou patřilo k nemnoha svazkům uzavřeným z politických důvodů, jež byly šťastné,“ cituje Kohler. Anna se do Ferdinanda upřímně zamilovala a on, stejně starý jinoch, její city opětoval s mírou málokdy vídanou. Vzali se v rakouském Linci 1521, když oběma bylo 18, respektive 17 let.
Anna měla „úzký, něžný obličej s drobnými, jemnými ústy. Světlé až zrzavé vlasy a modré oči nedávají tušit, že měla románskou matku. Teprve s přibývajícím věkem jí rysy hrubly a stále silněji vystupoval její ostře řezaný profil,“ uvádí Kohler.
Převratným rokem jejich sňatku se pak stal letopočet 1526. Annin mladší bratr Ludvík umírá v boji a český a uherský trůn se tím pádem uprázdnily pro Ferdinanda I. Z Anny je rázem uherská a česká královna. A také maminka! 9. července ještě v Linci přivede na svět holčičku Alžbětu (†18) – první z celkem 15 dětí, které se manželskému páru narodí.
Všude dobře, v Praze nejlíp
Těžko soudit, jak moc na Annu, která žila v Budíně a posléze v Linci, zapůsobila Praha, když ji v šesti letech navštívila. Jisto ovšem je, že její otec se přičinil o to, že se „Anna alespoň do jisté míry naučila česky,“ konstatuje historik Rudolf Urbánek v knize Královny a kněžny české. Proto její sžití s novým „domovem“ bylo patrně snazší, než v případě Ferdinanda. A Praha se vskutku znovu královským sídlem po korunovaci v roce 1527 stala – byť přechodným. Manželé totiž střídavě žili právě v Praze, ve Vídni, v Linci i v Brně.
Pražané si novou královnu okamžitě oblíbili. Zapůsobila její přirozená skromnost. „R. 1527 uprostřed slavnostního lesku při vjezdu do Prahy byl nápadný královnin prostý šat bez ozdob,“ popisuje Urbánek. Vyznačovala se také šikovností i smyslem pro spravedlnost. Nezřídka ji Ferdinand pověřoval politickými úkoly, které třeba sám vykonávat nemohl.
A když třeba v Praze obrovský požár poničil Pražský hrad se svatovítským chrámem, na jeho obnovu královna přímo dohlížela. Mikuláš z Práchňan o ni napsal, že „byla dobrotivá paní a pravá máti a Hester národa českého.“ Každý rok v Praze manželé trávili jeho podstatnou část. Praha tehdy „byla největším a nejrušnějším městem celého habsburského soustátí, zatímco Vídeň ležela na dosah turecké moci,“ píše historik Josef Janáček v Malých dějinách Prahy.
Nejhezčí dárek
Nedivme se proto, že když chtěl Ferdinand pro svou milovanou učinit romantické gesto, jež nemělo obdoby, vybral si pro jeho uskutečnění právě Prahu. Řeč je o letohrádku královny Anny, tak zvaném Belvederu. „Ve věrnosti i manželské lásce byl Ferdinand ve svém pětadvacetiletém manželství ve své době zjevem vskutku výjimečným,“ uvádí Urbánek. „Stále chtěl, pokud možno, mít Annu vedle sebe.“ A jelikož ta si libovala v procházkách přírodou, rozhodl Ferdinand o tom, že na Pražském hradě vznikne velká zahrada s letohrádkem, jehož podobu údajně sám pomáhal vymýšlet.
Stavba renesančního skvostu, který mohou zraky turistů i Pražanů obdivovat dodnes, byla dokončena až v roce 1564 – tak dlouho Anna bohužel nežila. „Dodnes se traduje, že to měla být stavba, dokládající neutuchající lásku Ferdinanda I. k manželce, kterou až do své smrti nepřestal ctít jako ženu, jež mu byla dobrou rádkyní, společnicí a věrnou životní družkou,“ uvádí Liška. Tento fakt podporují i některé z reliéfů, jež jsou na Belvederu k vidění – na jednom z nich je vyobrazen královský pár na lovu, při jiném romantickém výjevu Ferdinand podává Anně květinu.
Rozloučení dětským pláčem
Po každém východu slunce nadchází i soumrak. Tak se i Anniny dny chýlily ke konci. To když nadešel rok 1547, a Anna byla opět v jiném stavu. Zemřela 27. ledna po porodu holčičky Johany (†31) v Praze. „Upřímný smutek za »paní manželku naší nejmilejší,« který slyšíme z králova ohlášení pro něj nejbolestnější ztráty, vyznívá pak neztenčenou silou ve všech dalších letech až do jeho smrti,“ uvádí Urbánek.
Anna Jagellonská byla pohřbena tam, kde zemřela, tam, kde ji měli nejraději – v Praze, ve svatovítské katedrále, v nepřehlédnutelném mauzoleu uprostřed kněžiště chrámu. Truchlil pro ni všechen český lid, v jehož prospěch se nejednou Anna u svého manžela přimlouvala.
Láska v životě i smrti
A Ferdinand? Bývalo zvykem, že si králové po smrti svých chotí vyhledali jiné partnerky, aby sňatkovou politikou šířily svou moc. Takové uvažování mu bylo cizí. Ztrátu své nejdražší oplakával po celý život a nezapomněl na ni ani na smrtelné loži. Údajně se kvůli ní přestal dokonce holit. „Král se dal zarůst, jak nám ho představuje Tizianův portrét z roku 1548 (...) a zůstal vdovcem,“ uvádí Urbánek.
„Se vzpomínkou na Annu žil, s jejím jménem na rtech, sedmnáct let po její smrti, zemřel 25. července 1564. Ráno těsně před smrtí si dal podat její obraz a dlouho se díval na tu, »kterou miloval v životě i smrti nade vše pomyšlení.« Ještě chtěl portrét políbit a vtom zemřel,“ dodává Rudolf Urbánek. Ač Ferdinand zemřel ve Vídni, na vlastní přání se nechal pochovat ve svatovítské katedrále na Pražském hradě, protože, jak už bylo jednou řečeno: „stále chtěl, pokud možno, mít Annu vedle sebe.“
