9°C
31. prosince 1741 se oči poloviny Evropy s trochou nadsázky upínaly na madridský palác Buen Retiro. Parmská vévodkyně Luisa Alžběta Francouzská přivedla na svět svou nejstarší holčičku Isabelu. Všechny panovnické dvory se měly na pozoru. Narodila se totiž vnučka francouzského krále Ludvíka XV. a shodou okolností též vnučka španělského krále Filipa V. Byla to právě rodinná pouta ukutá zlatem a stříbrem, která předurčila její život.
Vychovávaná pro krále a císaře
„Isabela vyrůstala nejdříve ve Španělsku a jako osmiletá se vydala se svojí matkou na dědův dvůr do Versailles. Učila se hře na klavír, veršovala a zabývala se také například mechanikou,“ zmiňuje historik Milan Hlavačka v knize Ženy a milenky českých králů. Zajímala se však i o filosofii, což pro urozené šlechtičny zdaleka nebyla nikterak obvyklá záliba.
Už od útlého věku se s ní „doma“ počítalo jako s vhodnou manželkou některého z významných evropských princů. Jak už to tak bývá, šlo čistě o politický kalkul. V případě citlivé Isabely, která trpěla častými depresemi, se však trošku zvrtl…
Ne že by jí rodiče vybrali hrubiána, jehož bylo nemožno milovat. Volba padla na mladého, zrovna tak citlivého a inteligentního rakouského prince Josefa II., který byl stejně stár jako Isabela.I jemu hvězdy osudu přály. Coby nejstarší syn Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského se měl vbrzku stát císařem Svaté říše římské. A nádavkem i českým králem.
Sotva byly domluveny podmínky sňatku, a aniž se do té doby setkali, pár se vzal – nejprve v zastoupení, poté ve Vídni už skutečně. „Jednalo se o dokonalý politický sňatek,“ zmiňuje Hlavačka s tím, že jak Josef, tak i Isabela měli pramalé možnosti ovlivnit „výběr“ svého budoucího partnera na celý život.
Přesto se stalo něco, co při smluvených panovnických sňatcích nebylo tolik obvyklé. „Josef se do mladičké Isabely (…) okamžitě zamiloval.“ A je se čemu divit? Podle dobových pramenů byla „křehká, gracielní, s pravidelným jemným obličejem, rámovaným lesklými havraními vlasy a melancholickýma očima.“ Idylický sňatek se ovšem nekonal.
Šťastný a trpící, milovaná a nemilující...
Po svatbě propukly problémy jejich manželského života, o nichž Josef zřejmě i do svých posledních dnů neměl zdání. „Tak trochu chlapecky vyhlížející a velmi oduševnělá Isabela se stala okamžitě Josefovou životní láskou, což ale Isabelu přivádělo spíše do rozpaků a někdy i k opačným a odmítavým pocitům, o čemž svědčí její bohatá intimní korespondence s nejoblíbenější dcerou Marie Terezie Marií Kristýnou,“ uvádí Hlavačka.
„Někteří historici nacházejí v těchto dopisech jasné důkazy o Isabeliných mystických a až lesbických sklonech,“ zmiňuje. „Isabela měla již předem velký strach z tělesných styků se zapáleným, leč nic netušícím mužem, který ji denně zahrnoval milostnými prosbami.“ Paradoxně Josef, který nebyl zvyklý dávat emoce tolik najevo a v obecné povědomí vešel především díky svým rozumným a pragmatickým rozhodnutím, byl tehdy nejspíše nejšťastnější v životě. Neměl zdání, co se v mysli a srdci jeho nejdražší odehrává.
Jistý podíl na jejím chování mohl mít i způsob její výchovy. Isabelina matka „často před dcerou litovala sňatku, k němuž byla donucena, a přiznávala, že k svému muži vůbec nic necítí, a přesto mu musí rodit děti,“ podotýká historik. Není nepravděpodobné, že své pouto s Josefem vnímala Isabela podobně. Zatímco Josef se jí upřímně dvořil a společné chvilky v loži vnímal jako akt jejich nejtěsnějšího možného sblížení, pro ni se jednalo spíše o „povinnost“.
Začarovaný kruh
O to nepříjemnější, že vídeňský dvůr lpěl na tom, aby Josefovi přivedla na svět potomka – nejlépe syna, který se tak, jako jednou Josef, měl stát rakouským císařem a českým králem. „K jejímu duševnímu stavu negativně přispívalo vědomí, že dokud neporodí následníka trůnu, nebudou z ní mateřské povinnosti Josefem a dvorem sejmuty.“ Proto čím dál více upadala do depresí, a citově svého chotě odstrkovala.
»Všechno jsem ztratil«
Celkem třikrát Isabela potratila, na svět přivedla dvě holčičky, z nichž jedna se dožila osmi let, druhá zemřela krátce po předčasném porodu, který Isabelu značně vysílil. „Sotva dvaadvacetiletá matka skonala za pět dnů po porodu 27. listopadu 1763. Zanechala po sobě zdrceného muže, který až do konce života nepocítil hlubší vztah k jiné ženě,“ zmiňuje Hlavačka. Muže, který údajně do jejích posledních vteřin bděl u jejího lože v slzách.
Nad očekávání zamilovaný Josef, který byl ve svých 21 letech dalek rozhodnému vladaři, jenž jednoho dne bude rušit nevolnictví, a po němž se v Praze pojmenuje čtvrť Josefov, utrpěl krutou a bolestnou ztrátu. Ztrátu s níž se po zbytek života nevyrovnal. „Všechno jsem ztratil. Moje zbožňovaná žena, předmět mé touhy, moje jediná přítelkyně už není,“ vypsal hoře k neutěšení svému otci.
„Bylo to nejšťastnější manželství na světě,“ cituje další Josefova zaznamená slova, psaná třesoucí se rukou zkormouceného muže, Josef Veselý. „Doma jsem se radoval z blahodárného klidu. Kdykoli jsem musel odjet, jak jsem se těšil, až se vrátím! Dělili jsme se spravedlivě o strasti i radosti, a tak jsme spolu prožili nejšťastnější dny. O to všechno jsem byl oloupen. Žádná princezna, žádná žena nebyla jako ona. Byl jsem to já, kdo vlastnil ten poklad, o který jsem ve dvaadvaceti letech přišel.“
Podruhé a stačilo
Ač byl v rozpuku mladických sil, do dalších vdavek se Josefovi nechtělo. Dlouho odolával tlakům své matky Marie Terezie, pro kterou byla habsburská sňatková politika klíčová. Sama v jejím duchu přivedla na svět 16 dětí!
Dva roky po skonu Isabely matce podlehl a oženil se podruhé, tentokrát s Marií Josefou Bavorskou. Manželství se ale ukázalo jako jeden velký omyl. „Málo hezká a téměř nevzdělaná, ale zato velmi dobrosrdečná Marie Josefa srdce svého smutného chotě, ač se o to usilovně snažila, nikdy nezískala,“ líčí Hlavačka s tím, že následník trůnu svou dávno ztracenou lásku nikdy nezradil.
Josef se svou druhou manželkou vycházel do společnosti málokdy, a když už, musel se nutit do přetvářky. O jeho osudové závislosti na ženě, kterou ztratil, ač ji vlastně nikdy nezískal, svědčí i to, že Josef s Marií Josefou nestrávil pravděpodobně ani jednu společnou noc v loži. „Z velmi podivného manželství vysvobodila císaře Josefa v roce 1767 další epidemie neštovic, které mladá císařovna podlehla,“ zmiňuje Hlavačka s dovětkem, že „u jejího smrtelného lože tentokrát nikdo nebděl.“
Celý život nešťastný
I přes naléhání Marie Terezie Josef už do dalšího sňatku nevstoupil.Měl svou hlavu a jeho slovo mělo větší váhu, než před lety. To proto, že se po smrti svého otce Františka Štěpána stal nejen korunovaným císařem, ale de facto i hlavou habsburské monarchie. Už se nemusel nechat do ničeho nutit, své osudy a život si určoval sám.
Středověké moudro připisované Bernardu z Clairvaux praví, že láska je zákon, jenž tvoří a ovládá universum. V případě Josefova universa tomu tak vpravdě bylo. Ztráta milované manželky i dcer jej navždy ovlivnily. „Překonám naše rozdělení jen proto, abych byl celý život nešťastný,“ stýskal si. Ten prožil jako „smutný, osamocený muž, jemuž zlomila srdce smrt prvé ženy. Josef žil až do konce života v iluzi, že oba dva partneři prožívali šťastné manželství,“ uzavírá Hlavačka.
