23°C
Na svět se budoucí česká královna poprvé rozmžourala přímo v komnatách Pražského hradu, kde její rodiče – Václav II. (†33) a Guta Habsburská (†26) – žili. Byla pátým z deseti, které se královně narodily, než ve velmi mladém věku, patrně v důsledku vyčerpání z předčasného porodu, Guta Habsburská zemřela.
Radostná událost, ale...
Příchod princezny na svět byl pochopitelně radostně očekáván nejen manželským párem, ale také dvořany, obyvateli města a vůbec celého království. V souvislosti s porodem si však uznávaná historička Kateřina Charvátová všímá pozoruhodného detailu: „Eliška se narodila (…) v době, kdy její otec právě odjížděl na Moravu. (Sledujeme-li, jak Václavovy děti postupně přicházely na svět, nemůžeme se zbavit dojmu, jako by český král před porody své ženy prchal),“ líčí v knize Václav II. Král český a polský. O Václavovi se ostatně ví, že byl tak trošku »podivín«, což mu vzhledem k trudnému dětství nelze mít za zlé.
Pražský hrad a klášter
Oproti tomu o Eliščině nejmladších letech se toho příliš neví. Tím, že nebyla z prvorozených dcer, měla nastoupit církevní dráhu. „Byla vychovaná v klášteře sv. Jiří, kde byla tou dobou abatyší její teta Kunhuta Přemyslovna (†56),“ uvádí v knize Praha město žen spisovatelka Magdalena Wagnerová.
Po celý svůj život byla nesmírně zbožná a velice lpěla na odkazu svého otce i matky. Když ta v roce 1297 zemřela, jelikož „ve vysokém stupni těhotenství neunesla zátěž slavnostních korunovačních obřadů,“ jak v knize Eliška Přemyslovna: Královna česká podotýká historička Božena Kopičková, nesmířila se s tím, že si její otec celkem rychle našel „náhradu“ v podobě Elišky Rejčky (†47). Tyto dvě české královny se v oblibě vůbec neměly.
Olej do ohně pak „přilila“ ještě Václavova smrt v roce 1305, kdy bylo Elišce pouhých 13 let. Rok nato skonal rukou vraha i Eliščin starší bratr a poslední mužský Přemyslovec Václav III. (†16), což citelně zasáhlo do života nejen celého království, ale zejména také Elišky.
„Je více než pravděpodobné, že se Eliška měla stát následovnicí Kunhuty, ale politické zájmy království určily její životní cestu jinak,“ uvádí Wagnerová. Eliška v roce 1310 dílem nejrůznějších diplomatických jednání „vystřídala“ svou starší sestru Annu (†22) a macechu Elišku Rejčku (†47) na českém trůně coby královna – manželka Jana Lucemburského (†50).
Dům U Kamenného zvonu
Jejich sňatek od počátku nepatřil k těm idylickým – ne snad, že by v sobě manželé nenašli zalíbení, ale oba měli dost rozporuplné povahy. Eliška byla temperamentní, leč údajně přecitlivělá, Jan byl prchlivý a vznětlivý a nenesl dvakrát dobře, když mu starší Eliška mluvila do panování.
Jelikož byl Pražský hrad v prvních letech Janova kralování relativně zpustlý, což zapříčinil požár v roce 1303, žil královský pár ve městě. Tam se také Janovi a Elišce narodil prvorozený syn Václav, později překřtěný na Karla (†62). O tom, kde přesně se Karel IV. narodil, respektive kde královský pár přebýval, se dodnes vede několik teorií. Jedna z těch nejpravděpodobnějších je, „že se první králův syn narodil (…) snad nejspíše v domě U Kamenného zvonu,“ soudí historik Jiří Spěváček v knize Jan Lucemburský a jeho doba 1296 – 1346.
Elišce se celkem narodilo sedm dětí, avšak o harmonii v manželství to pranic nesvědčí. Postupem let si Jan Lucemburský vybudoval vůči Elišce nedůvěru, která dokonce vyústila v to, že jí „zabavil“ syna Karla a Elišku vyhnal. Nejprve do Mělníka, nakonec prchla až do Bavorska. Rodné končiny znovu navštívila až v roce 1325.
Zbraslav: Srdcová záležitost
V té době byla Eliška vyčerpaná a coby česká královna, která žila mnohá léta v ústraní i ve vyhnanství, do značné míry ponížená. Spěváček k tomu nicméně podotýká, že za návrat své manželky byl Jan Lucemburský veskrze rád, což se projevovalo jeho „dobrou psychickou pohodou a vyrovnaností. Jan Lucemburský se s manželkou setkal hned po svém příjezdu (…). Nebyla to však královnina touha smířit se s manželem, ale finanční nesnáze,“ uvádí Spěváček.
Vzdor jim věnovala Eliška veškerou možnou péči rozvoji a rozkvětu Zbraslavského kláštera, který ve stejný rok, kdy se narodila, nechal její otec Václav II. založit. Tzv. Aula Regia se měla stát novým přemyslovským pohřebištěm. Skutečně zde spočinuly ostatky Václava II. a vlivem Elišky i jejího bratra Václava III., na věčný odpočinek zde byly také uloženy malé přemyslovské děti, které zemřely ve velmi útlém věku – včetně Přemysla Otakara, Eliščina syna.
Královna velmi lpěla na tom, aby místo posledního odpočinku jejích předků bylo důstojné. Hrob Václava II. například původně zdobila kamenná socha ležícího krále, která však poměrně rychle podléhala zubu času. „Snad z vůle Elišky Přemyslovny byla kamenná socha nahrazena kovovou, kterou ulil zahraniční umělec Jan z Brabantska,“ líčí v knize Václav II.: Král na stříbrném trůnu historik Libor Jan.
Poslední domov na Vyšehradě
Ačkoliv Jan tou dobou nic nenamítal proti přítomnosti Elišky v Praze, přesto žili odděleně. Bez přehánění lze říci, že to ani nešlo jinak – jedna z méně lichotivých Janových přezdívek „Král cizinec“ je dosti výstižná. Charakterizovala totiž jeho neustálé putování po Evropě, přičemž „doma“ v Čechách se zdržoval opravdu jen když nebylo zbytí, když jej volaly povinnosti.
Nepřekvapivě v zahraničí se Jan dozvěděl smutnou zprávu. „V Praze dne 28. září 1330 (…) zemřela (…) Janova manželka, česká a polská královna a lucemburská hraběnka Eliška Přemyslovna. V posledních letech svého života se věnovala převážně duchovnímu životu, charitativní činnosti a mecenášství ve prospěch klášterů, pokud jí to dovolovaly skromné prostředky, které měla k dispozici ve své takřka naprosté odloučenosti od politického života země,“ uvádí Spěváček.
Její poslední dny nastaly na Vyšehradě, kde bydlela u svého nevlastního bratra Jana Volka (†60), který byl vyšehradským proboštem, kancléřem Českého království a později olomouckým biskupem. Obydlí podle Encyklopedie Prahy 2 stávalo v dnešní Štulcově ulici, kde se dodnes nachází Staré i Nové vyšehradské probošství. Pamětní desku má ale Eliška nicméně na budově, kde dnes funguje „známá“ restaurace Rio's Restaurant, kde koncem roku 2020 fotografové Blesku přistihli tehdejšího ministra zdravotnictví Romana Prymulu (ANO), kterak i přes zákaz provozu restaurací vyrazil na pohoštění.
S králi na věčné časy
„1. října roku 1330 byla pohřbena na Zbraslavi,“ píše Wagnerová. Její náhrobek leží v těsné blízkosti ostatků jejího otce Václava II., na jehož dílo se snažila navázat. Jak reagoval její manžel na neočekávanou smrt? „Prohlašoval (…), že se hodlá do vrátit do Čech a zúčastnit se jejího pohřbu,“ uvádí nejprve Spěváček. „Pak se však spokojil vykonáním smuteční tryzny v Tridentu. Již dávno totiž odvykl spořádanému manželskému životu.“
Přesto bylo Janovi i Elišce souzeno „sejít se“ na věčné časy, paradoxně právě v místech, kde započala životní dráha české královny. Na Pražském hradě. „Vnitřní triforium Svatovítské katedrály je jakousi unikátní galerií sochařských portrétů významných osobností doby Karla IV.,“ popisuje Wagnerová. „Je jen pochopitelné, že mezi bustami z dílny Petra Parléře (†68) nechybí ani Eliška Přemyslovna, ani její prchlivý muž Jan Lucemburský.“ Paradoxně se přitom Janovy ostatky nenalézají ani v Praze, nýbrž v rodném Lucemburku.
