Přelom 13. a 14. století byl pro České království epochou velkých změn, které nevěstily nic dobrého. V krátkém sledu po sobě zemřeli Václav II. a jeho syn Václav III., na královský trůn na Pražském hradě si brousil zuby zástup zájemců. V jeho čele se jeden čas objevili Jindřich Korutanský, respektive Rudolf Habsburský. Byl to ale až Jan Lucemburský, který se Prahy musel roku 1310 zmocnit vojensky, a kdo si korunu vsadil pevně na hlavu, aniž mu ji z ní kdokoliv srazil.
Málem králem nebyl
Nebylo to nic jednoduchého. Nejprve čeští stavové, kteří si přáli svržení Jindřicha Korutanského, museli odhalit nějakou cestičku, která by jim změnu na trůně umožnila. Případný kandidát se musel oženit s Eliškou Přemyslovnou, dcerou Václava II., čímž by byla zachovaná dynastická posloupnost Přemyslovců.
Původně se jejím manželem ale nemusel stát mladičký Jan, nýbrž tehdy jeho starší strýc Walram, bratr tehdejšího římského krále Jindřicha VII. Zosnované spiknutí se ale nastálo upletlo v létě 1310, kdy si čeští stavové prosadili mladičkého prince. „Jejich cílem snad bylo v české zemi vychovávat a formovat mladého muže podle vlastních představ,“ uvádí historik Jörg Konrad Hoensch ve své knize Lucemburkové.
Rádcové Jindřicha jej od toho každopádně marně odrazovali. „Nedávejte svého syna národu hříšnému, synům zločinným, lidu ničemnému! Tenhle český národ zabíjí vlastní krále, nezná věrnosti,“ cituje historik Jiří Spěváček některé z klevet, ve své knize Jan Lucemburský a jeho doba 1296–1346. Narážka na národ, který zabíjí vlastní krále zcela nepochybně patří Václavu III., který byl zavražděn v Olomouci, a jehož smrtí roku 1306 vymřeli Přemyslovci po meči.
1. září 1310 proběhla v německém Špýru svatba, na jejímž základě z titulu římského krále udělil Jindřich VII. svému synovi v léno české království a moravské markrabství. Jindřich Korutanský tou dobou ale vládl z Pražského hradu.
Zbývalo dořešit – co s ním? Jan Lucemburský vešel do dějin především jako schopný diplomat ale hlavně coby válečník. Tím, že se stal českým králem, učinil vlastně své první krůčky vstříc vojenskému osudu – připomeňme, že jako jeden z nemnoha českých králů zemřel na bitevním boji v památné bitvě u Kresčaku.
S mečem v ruce
Jan sebral vojsko a vyrazil s ním do Čech. „Protože pražští měšťané otevřeli svému novému pánovi městské brány a protože Jindřich Korutanský nedokázal čelit druhému útoku na Kutnou Horu, vyvodil Janův rival ze všeobecného odporu vůči své vládě důsledky a ještě v prosinci 1310 se vrátil do Korutan,“ uvádí německý historik. „Dobytím Prahy byly vlastně dobyty celé Čechy,“ doplňuje Spěváček.
Nejdřív úklid...
První týdny a měsíce na Pražském hradě se Jan nejen, že sžíval s okolím, ale činil důležitá rozhodnutí, která nesnesla odkladu. Jedním z takových byla i královská korunovace, na které česká šlechta trvala stůj co stůj. „Poukazovala na bezodkladnou nutnost vyřešit svůj vztah k novému králi, a tím i uklidnit situaci v zemi,“ líčí Spěváček. Ač Češi povšechně neměli rádi Jindřicha Korutanského, přesto i on měl své příznivce.
Korunovací však mělo být Janovo panování legitimizováno - Korutanec se korunovat nikdy nenechal. Korunovační přípravy se táhly prakticky přes celý leden. „Svatovítská románská bazilika na Pražském hradě byla zvlášť upravena k slavnostnímu obřadu,“ líčí Spěváček s tím, že za finální datum byl zvolen 7. únor 1311. „Především musely být odstraněny alespoň nejhorší stopy bojů o Pražský hrad.“
… až pak juchání
V den korunovace předstoupili před oltářem sv. Víta tehdy stále ještě novopečení manželé Jan s Eliškou. Slavnostnímu aktu přihlíželi šlechtici, rytíři i zástupci královských měst. „Korunovace byla provedena starší přemyslovskou korunou,“ podotýká Spěváček.
S největší pravděpodobností se jednalo o korunu, kterou nechal vyhotovit Václav II. při příležitosti vlastní korunovace, a která byla do jisté míry určitou vylepšenou „replikou“ těch, které používali jeho předkové. Jelikož si Janův syn a následovník Karel IV. nechal pro vlastní korunovaci zhotovit „vlastní“ Svatováclavskou korunu, byl Jan posledním králem, který byl korunován přemyslovskou korunou. Janovi ji na hlavu vsadil mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu coby nadřazený pražského biskupa, jímž byl tehdy Jan z Dražic. Zajímavé je, že Petr z Aspeltu byl mimochodem hlavním strůjcem svazku Elišky a Jana.
„Procházka“ Prahou za pohoštěním
„Korunovační průvod se pak odebral z Pražského hradu na Staré Město pražské za jásotu všech přítomných,“ líčí Spěváček. „Cílem slavnostního průvodu po královské cestě byl chrám sv. Jakuba, kde se v refektáři přilehlého kláštera minoritů konala bohatá korunovační hostina,“ čímž Spěváček míní chrám nalézající se v dnešní Malé Štupartské ulici.
Na Hradě se hostina nekonala z toho důvodu, že ten byl po nedávném požáru nezpůsobilý k obývání – proto také Jan s Eliškou léta žili na Staroměstském náměstí, nezřídka se spekuluje přímo o domu U Kamenného zvonu, jenž bývá zmiňován také jako možný rodný dům Karla IV.
Nadšení přehlušilo přepych
Spěváček k celé korunovaci podotýká, že patrně nebyla tak pompézní, na jaké byli Pražané zvyklí za dob slavných a úspěšných přemyslovských králů. „Odráželo to ubohý stav městské pokladny po úporných bojích v roce 1310,“ říká k tomu. Biskup Jan z Dražic dokonce na ceremonii zapůjčil královskému páru nejen koně, ale dokonce i „nádherná vzácná roucha.“ Ačkoliv korunovace mohla působit zdání improvizace – Pražany přesto nadchla.
Obdrželi jejím důsledkem krále, v jehož schopnosti věřili – byť byl ještě velice mlád. Do karet mu však hrál sňatek s oblíbenou přemyslovskou princeznou, skutečnost, že jeho otcem byl římský král a především také sliby, které se českým šlechticům zavázal plnit - ač se je v pozdějších letech zdráhal dodržovat. Nicméně ani pro Jana korunovace neznamenala pouhý formální akt. Ačkoliv na českém trůně fakticky seděl už od konce roku 1310, „král Jan počítal léta panování až od data své korunovace,“ uzavírá Spěváček.
