10°C
Když v roce 1305 Václav, který byl v Kristových letech, umíral, zanechával české země v nebývalém rozkvětu, jejž započal už jeho otec Přemysl Otakar II. (asi †45). V Kutné hoře se objevila bohatá ložiska stříbra, které vedlo k zavedení nové měny – pražského groše. Obratnou diplomacií se nechal zvolit polským králem a pro svého syna Václava III. (†16) získal také uherskou korunu.
Na druhou stranu Václav II. trpěl různými neurózami a neduhy. „Václava II. Lze charakterizovat jako dosti křehkého, a to jak fyzickou konstitucí, tak zdravotním stavem,“ uvádí historička Kateřina Charvátová v knize Václav II. Král český a polský. Historička se domnívá, že Václav celý život trpěl nedostatkem vitamínu D a rachitidou, sužovaly jej „mladistvé fobie z koček a bouřek,“ úzkosti, deprese a dokonce údajně i sebepoškozování. Jak už to tak bývá, většina těchto neduhů má počátek ve strastiplném dětství.
Jitro života za soumraku
„Václav se narodil v neděli 27. září 1271, v předvečer svátku svého dávného příbuzného a patrona země, po němž (a nepochybně také po svém dědovi, králi Václavu I. (†48)) dostal jméno,“ uvádí historik Libor Jan v monografii Václav II. Král na stříbrném trůnu. Světlo světa měl poprvé spatřit přímo na Pražském hradě, který se jednoho dne měl stát sídlem jeho moci.
Kronikáři zmiňují, že při té příležitosti na Pražský hrad zavítalo „dlouhé procesí, aby před hradbami přivítalo svého pána. V tomto průvodu kráčel pražský biskup Tobiáš (…) s kanovníky a duchovními katedrálního kostela, černí benediktini z břevnovského kláštera i bílí premonstráti ze strahovské kanonie, dominikáni a minorité ze Starého Města a nepochybně též různí křížovníci (…), faráři a kaplani pražských kostelů a nespočet (…) obchodníků, řemeslníků i podruhů,“ zmiňuje Jan.
Václav vyrůstal na Pražském hradě, dostávalo se mu péče, jaké se na následníka trůnu sluší, ačkoliv o podrobnostech se toho příliš neví. „O prvních letech Václavova života, šťastné fázi jeho dětství, kdy jej na Pražském hradě obklopovala milující rodina, nezůstaly v písemných pramenech žádné zmínky,“ konstatuje Charvátová.
Ona „šťastná fáze dětství“ Václavovi skončila v jeho sedmi letech. 26. srpna roku 1278 zemřel v bitvě na Moravském poli Václavův otec Přemysl Otakar II. a české země se ocitly bez krále a zanedlouho i bez kralevice, který se „z hýčkaného a láskou obklopeného syna českého krále stal předmět politických spekulací“.
Dětství o hladu
Coby prince a dědice české koruny nečekaly Václava pěkné vyhlídky. Jeho poručníkem a zrovna tak i správcem země se stal Ota V. Braniborský (asi †53), Václavův strýc, který plnil vůli římského krále Rudolfa I. (†73), přemožitele Přemysla Otakara. „Podle Zbraslavské kroniky, když správu země převzal markrabě Ota (…), byl Václav předán k opatrování pražským měšťanům,“ líčí Jan.
Nezůstalo u toho dlouho – Ota nechal Václava v únoru 1279 internovat na Bezdězu. „Od té chvíle,“ uvádí Charvátová, „se Václav stal Otovým zajatcem a rukojmím,“ a to i vzdor protestům české šlechty, která si svého krále, jenž pro svůj útlý věk nemohl nasednout na trůn, žádala zpět na Pražském hradě. Pro Václava, který byl dosud zvyklý na komfort královského sídla, nastaly krušné časy – tím spíše, že jej na Bezdězu po pár týdnech opustila i vlastní matka Kunhuta Uherská (asi †40) „nejspíše s pocitem, že bude Václavovi platnější, pokud se zvenku pokusí prosadit jeho osvobození“.
Internován na Bezdězu strávil Václav necelý rok. Ještě na podzim 1279 jej „pro jistotu“ Ota nechal odvézt za hranice českého státu do svého hradu ve Špandavě. Tam byl prý Václav „trápen hladem a nedostávalo se mu po ránu ani chleba, odíval se jen v prostou suknici (…) a boty míval rozedrané,“ uvádí Jan.
„Hladověním se prý dostával do takového stavu, že nemohl vykonávat tělesnou potřebu, což však trpělivě snášel a strázeň zakrýval předstíranou veselostí,“ dodává historik s tím, že patrně na základě tohoto zacházení se u Václava vyvinuly psychické problémy, „které se projevovaly nechutenstvím a dalšími zdravotními obtížemi“. Léta plynula, a i přes zjevné snahy české šlechty, příslušníků přemyslovského rodu či nejvyšších církevních hodnostářů zůstával Václav nadále v zajetí. Pomoci se však přece jen dočkal.
Zastání vlastní Nemesis
Výše bylo řečeno, že se po smrti otce stal předmětem politických spekulací – český král, byť ještě dítě, představoval v očích římskoněmeckého krále Rudolfa I. Habsburského zajímavou figurku na politické šachovnici Evropy. Rudolf totiž nechal v roce 1279 tehdy osmiletého Václava oženit se svou stejně starou dcerou Gutou (†26).
I z těchto pohnutek se do věci Václavova dlouholetého věznění nakonec vložil sám Rudolf, který původně Václava do péče Oty Braniborského svěřoval. K jeho sluchu se donesly zkazky o Otově nevhodném chování a zneužívání svého postavení, když si na Václavovi vynutil tučnou finanční hotovost i řadu hradů do své správy.
Rudolf proto správcovství nad českými zeměmi Otovi odebral, a zrovna tak i nárok na opatrovnictví Václava. Zdůvodnil to tak, že „svěřil českého dědice a jeho zemi markraběti na jistý čas s tím, aby jej opatroval beze škod a bezpráví i finančních požadavků,“ líčí Jan. „Ota však postupoval neřádně a vyžadoval sliby, zástavy a rukojemství proti právu.“ Díky Rudolfovu vlivu se mohl tehdy sotva dvanáctiletý Václav v roce 1283 konečně nadechnout vzduchu svobody. Není bez zajímavosti, že mu k tomu dopomohl právě Rudolf, jenž s Václavovým otcem, Přemyslem Otakarem, svedl nejednu lítou bitvu, z nichž ta na Moravském poli se králi „železnému a zlatému“ stala osudnou.
Návrat nedůvěřivého krále
Téhož roku se mohl nekorunovaný král konečně vypravit z Německa zpět domů – do Čech. Jeho kroky logicky směřovaly do míst, odkud čeští panovníci odedávna vládli. „Za hlaholu zvonů a zpěvů oslavných písní vjel 24. května 1383 mladý panovník do hlavního města svého království, vítán pány a rytíři, kteří mu vyšli v ústrety na mnoho mil, stejně jako duchovními a lidem,“ uvádí Charvátová.
Začátky Václavovy vlády byly pochopitelně krušné a neobešel se bez pomoci vlivných šlechticů, kteří spíše činili důležitá rozhodnutí za něj. Letité věznění v něm zanechalo hlubokou stopu. „Z neznámých důvodů se velmi bál koček, zejména pak nesnášel jejich mňoukání,“ upozorňuje Charvátová. „Byl dítětem značně neurotickým, čemuž se vzhledem k jeho předcházejícímu dětství ani nelze divit. Měl uzavřenou povahu a byl patrně i nedůvěřivý. Tomu všemu ho naučila nejistota pobytu v cizím prostředí. Za maskou klidné tváře však asi již tehdy pracoval bystrý intelekt,“ uzavírá s tím, že vzdor všem příkořím se Václav stal nadmíru schopným a uznávaným vladařem.
