14°C
Josef II., Karel Havlíček Borovský, ale také král Hostivít neboli otec princezny se zlatou hvězdou na čele, kouzelný stařeček, který podaroval potulného muzikanta pytlem s kouzelným obuškem, starosta města Rukapáň, jehož slabost pro dobré víno jej přivlekla až do hrobu, nebo samozřejmě zbožný, leč pokrytecký poustevník Školastykus, k němuž si pro rady chodívala princezna Dišperanda, a jehož pokoušel čert. Tím vším, a mnohým více, byl herecký mohykán František Smolík. Jeho život byl s Prahou provázán od začátku do konce.
Syn hokynáře
Narodil se 23. ledna 1891 v Královských Vinohradech – tehdy ještě samostatným městem za hranicemi Prahy. Jeho otec Ladislav provozoval v dnešní Záhřebské ulici ve Vinohradech hokynářství. „Byla to existence nevalná, ne však také špatná, takže Smolíkovo dětství nedoprovázely hmotné starosti,“ líčí v knize Hraje František Smolík František Černý, známý divadelní historik.
Otec si přál, aby i z jeho ratolesti vyrostl obchodník, který bude mít prostředky a ambice jednoho dne živit vlastní rodinu. Malý Smolík však prý učení příliš nedal. „Velmi špatně jsem se učil,“ svěřil se Černému. Vliv na to mohla mít i smrt jeho maminky Marii, která podlehla krátké nemoci, když bylo Františkovi 8 let.
Poprvé ve Vinohradském divadle
Jeho dětství se nikterak nevymykalo od normálu. „Vyprávěl, jak vedl spolu s vinohradskými kluky traufy aneb války proti Nuselákům, jak se chodil koupat do Vltavy na podskalskou plovárnu Humánku, kde se jednou divže neutopil, i jak na vinohradské konečné koňské dráhy, u tramvajácké maštale Na Zvonařce, pomáhal s jinými kluky přepřáhat a obracet opěradla na vozech, aby se mohl zadarmo kousíček svézt,“ píše Černý.
A neomezoval se jen na pravý břeh Vltavy. Když do Prahy zavítal František Josef I., vydal se mladý Smolík s kamarádem na Bílou Horu, kde se konala vojenská přehlídka. „To bylo něco pro nás! Stáli jsme s kamarádem uchváceni nádherou, která vyvrcholila, když jako poslední přiklusali zpocení koně, táhnoucí děla,“ vzpomínal Smolík ke stáru. Přehlídka na něj patrně zapůsobila více, než přítomnost starého mocnáře. Smolík tehdy nemohl ani tušit, že si v prvním hraném filmu Babička z roku 1921 střihne roli Josefa II., který byl prastrýcem Františka Josefa I.
Jako malého jej okouzlilo kouzlo loutkového divadla. Ani to hrané mu nebylo lhostejné – rodiče jej do hlediště brávali. Než ovšem došlo na plnění snů, nehledě vůbec na jejich vysnění, uplynula dlouhá doba. Poprvé do Vinohradského divadla, kde přes 10 let později působil, František Smolík vkročil z úplně jiných příčin, než že by se byl ucházel o nějakou hereckou etudu. Coby elektrotechnik totiž v roce 1907 pomáhal montovat hlavní lustr v hledišti. Mladík s dobrosrdečným pohledem se totiž vyučil elektrotechnikem.
Útěk za snem
V dospělosti Smolík navštěvoval divadla s přáteli. A čím dál více v něm uzrávalo přání, zkusit si také zahrát. „Improvizoval jsem si monology a někde je o samotě předříkával. Kupoval jsem si divadelní knížky a knihy pojednávající o divadle. Na nic jiného jsem nemyslel, než na divadlo a jiné touhy neměl než hrát a hrát,“ vzpomínal Smolík s odstupem let. Paradoxně měl přitom možnost stát se hudebníkem – otec mu umožňoval lekce na klavír, housle nebo kornet.
I tak prý pro otce přichystal František zklamání, když se napevno rozhodl, že se stane hercem. Nejprve jako ochotník, později „na plný“ úvazek. Za klíčové datum, které předurčilo celý jeho život, uváděl 6. červenec 1908. „Tady je začátek vlastního života, tady mluví cit a srdce, a ne rozum. A tak se stalo, že jsem utekl k divadlu. Utekl za svým snem,“ vzpomínal.
Do Národního? Jedině s manželkou
A že to byl vpravdě znamenitý sen! Přes krušné začátky a světovou válku našel angažmá ve smíchovském divadle, dnešním Švandově, posléze v holešovickém lidovém divadle Uranie. Pomyslný vrchol nastal v roce 1921, kdy si třicetiletého herce vyhlédli ve Vinohradském divadle, které dodnes platí za jedno z nejprestižnějších nejen v Praze, ale vůbec v Čechách. „Smolík poprvé vystoupil na vinohradské scéně jako královský princ Paris v inscenaci Shakespearova dramatu Troilus a Kressida,“ upozorňuje Černý.
Mimo divadlo se začal Smolík uplatňovat rovněž na stříbrném plátně, jehož hvězdou se stal až s příchodem zvukového filmu. Ve 20. letech měl mladý herec „slušně“ našlápnuto a dařilo se mu taktéž v osobním životě. Roku 1920 se oženil s Miladou Ortovou Smolíkovou, přičemž spokojené manželství vytrvalo dvojici po zbytek jejich životů. Doslova. „Kdyby byl svět nevím jak krásný, bez Tebe by pro mne nemusel vůbec existovat,“ vyznal se Smolík své manželce v jednom z dopisů.
Opakovaně se ke Smolíkovi dostávaly žádosti z Národního divadla, aby vstoupil do tamního souboru. Herec opakovaně odmítal – zůstával věren svým rodným Vinohradům. Nakonec se však v roce 1934 nechal „přemluvit“ - pod jednou podmínkou. Že spolu s ním z Vinohradského angažmá do Zlaté kapličky odejde i jeho milovaná žena. V Národním divadle pak Smolík působil neuvěřitelných více než 30 let. Na „stará kolena“ skončil v roce 1965.
Barikády proti nacistům
V Národním divadle prožil i okupaci, kterou nelehce snášel. „Po příchodu hitlerovských vojsk do Prahy 15. března 1939 viděl Ladislav Pešek Františka Smolíka poprvé plakat. Smolík také těžce nesl, když Němci zabrali Stavovské divadlo,“ líčí Černý. „Když pak Pražané 5. května povstali proti okupantům, stavěl Smolík v Modřanech barikády a držel hlídky,“ dodává Černý.
Filmová sláva
Po válce Smolíkova hvězda už teprve nevybledla – naopak. Platil za renomovaného herce, který si svou skromností a hereckým i lidským projevem získal sympatie davy. „Lidé vzpomínající na Františka Smolíka zdůrazňovali vždy jeho krásné lidské rysy, tedy tytéž hodnoty, které tak oceňovaly generace diváků a posluchačů,“ píše Černý. Podle něj se Smolík vyhranil v „mravní autoritu uznávanou masami diváků a posluchačů. Jeho postoje, vyjadřované se vzácnou samozřejmostí, opravdovostí a vážností, byly obecně přijímány.“ Manželka Karla Čapka – Olga Scheinpflugová, dokonce o Smolíkovi prohlásila, že je „apoštolem lidskosti.“
Dnešním generacím je znám především svou filmovou tvorbou z 2. poloviny let, kdy i věkem dozrál do rolí „starců“, které díky svému vzezření, a umnému líčení, hrával i zamlada. Vyjma divadelních jevišť exceloval například ve filmech Obušku z pytle ven, Jan Hus, Vyšší princip, Princezna se zlatou hvězdou, Romeo, Julie a tma, Hrátky s čertem nebo Ikarie XB-1.
Poslední léta
Dokud mu zdraví sloužilo, snažil se Smolík nadále hrát před kamerou. „V roce 1970 přestal se František Smolík cítit dobře. Koncem roku byl nějakou dobu hospitalizován,“ popisuje Černý. Velkého herce zchvátila rakovina. O rok později, když slavil 80 let, připravilo mu Národní divadlo okázalou slavnost a dokonce v úvahu připadal jeho návrat na prkna, která znamenají svět. Právě kvůli zdraví svému, ale i manželky, která „v letech šedesátých vážně onemocněla srdeční chorobou a její život ustavičně visel na vlásku,“ odmítl.
„K osmdesátinám mu poslal děkovný dopis i prezident Československé republiky armádní generál Ludvík Svoboda,“ píše Černý. Byla to přitom nevšední věc, která nespočívala v pouhé zdvořilostní „oficialitě“, nýbrž v osobní náklonnosti a Svobodově zálibě ve Smolíkovi. Ten totiž v roce 1970 údajně „po sebevraždě Stanislava Neumanna, syna jeho kolegy herce Stanislava Neumanna a vnuka Stanislava Kostky Neumanna, vrátil legitimaci Komunistické straně Československa,“ píše Černý málo známý fakt.
Ale zdraví se Smolíkovi horšilo čím dál více, až byl nakonec nucen odřeknout i práci před kamerou. Naposledy stanul v záři reflektorů 11. června 1971. „Poslední den přišel 26. ledna 1972. Milada Smolíková přežila svého muže jen o několik měsíců. Zemřela téhož roku – 1. listopadu,“ uvádí Černý.
Vinohrady, Modřany, Smíchov, Bubeneč
Tak se uzavřela životní cesta herce, který ztvárnil na stovky divadelních, a desítky filmových rolí. Po většinu jeho života mu domovem byla Praha – nejprve Vinohrady, posléze Modřany, odkud však dojíždění do divadla bylo příliš zdlouhavé, tak se nakonec s manželkou usadili na Smíchově. Tak jak spolu strávili celý život, bok po boku, tráví jej v Praze i posmrtně. Na věčnostech odpočívají v Bubenči na zdejším hřbitově.
