Covid sejmul další pražský podnik: Populární nonstop na Žižkově to zabalil! Co bude místo baru?

Nonstop bar sídlil na křižovatce ulic Lipanská a Seifertova. Díky své strategické pozici ho míjel každý, kdo se chtěl dostat na tramvajovou zastávku. Fungoval od 19. 7. 2017 a definitivně zavřel letos v lednu. Dvacet čtyři sedm měl však otevřeno pouze dva roky. Následně se zavírací doba změnila na desátou hodinu večerní. 

Zásadní roli v ukončení hospody sehrál covid. „Za covidu se vedlo špatně. Nájemníkovi jsme dávali slevy, aby měl čas a mohl si podat žádost o státní příspěvek, ale ani to očividně nepomohlo,“ sdělil Blesku majitel prostoru i celého domu nad zavřenou putykou. Bývalý návštěvník prý stále dluží vlastníkovi peníze. Bývalý nájemce odpověděl, že dluh chtěli doplatit ještě během toho, co byli v nájmu, ale kvůli vládě a situaci kolem covidu to prý nestihli. 

"Díky dotacím jsme covid přežili. V květnu jsme otevřeli, lidé se nevrátili. Kvůli tomu, že jsme nevařili, museli jsme za lockdownu čekat. Potom přišly opatření a náš podnik se už nikdy nerozjel." říká bývalý nájemník. Podnik pro něho znamenal hodně. Živil 4 lidi.    

Starosti s podnikem

Majitele prý stál podnik celkem hodně času a stresu. „Bylo s ním hodně problémů. Konkrétně rušení nočního klidu, kouření venku na chodníku a v neposlední řadě i konflikty mezi hosty,“ vzpomíná vlastník prostor, kde dříve býval nonstop bar. Na hluk po desáté hodině si stěžovali zejména nájemníci bydlící v činžáku nad hospodou. Navíc prý dovnitř často chodila policie.  

Co bude místo „nonstopáče“?

Dlouholetý majitel neplánuje nechat budoucího nájemníka prostory po zaniklém nonstop baru předělat na restauraci. „Provoz v podobě občerstvení, restaurace, nebo bistra by se zase mohl zvrhnout na hospodu, kde by teklo pivečko proudem,“ tvrdí. Nejradši by v místě viděl prodejnu. 

„Mohla by tu být také například lepší cukrárna. Chci, aby se rohová provozovna ubírala právě takovým směrem,“ vysvětluje vlastník. Pokud by se tu přeci jen prodávalo jídlo, majitel si nepřeje, aby se uvnitř sedělo. Rozhodně nechce nájemníka, který by sice měl peníze, ale prostory by nadále devastoval, nestaral se o ně a v místě vyrostla nová putyka.

Legenda, nebo „pajzl“?

Názor bývalých návštěvníků na bar se různí. Jeden tábor hospodu miloval, druhému táboru přijde odporná. Málokdo nemá při hovoru o podniku vyhraněné emoce. „V baru jsem byl pouze jednou a od té doby a zkušenosti jsem dovnitř nevlezl,“ vzpomíná návštěvník Daniel. „Poprvé, když jsem podnik navštívil, povalovali se na zemi ožralí a pochcaní lidé. Výčepní je přeskakovala a nic s nimi nedělala,“ zlobí se. Na podniku se mu prý nelíbilo vůbec nic a bar na něho dýchnul dojmem zaplivaného smradlavého pajzlu.

Druhý bývalý návštěvník má na bar zcela opačný názor. „Byl to jeden z posledních obrazů starého Žižkova, ve kterém jsem žil jako dítě. Hodně dělnické třídy a piva,“ pochvaluje si. Když prý někdo na Žižkově potřeboval autoklempíře, automechanika, kominíka nebo instalatéra, našel je v hospodě, nebo minimálně jejich známé,“ říká Slavomír. Jak ale prý staří štamgasti vymírají a nastupuje nová nehospodská a nepivařská generace, mění se Žižkov na Vinohrady.

„Romské partičky na rozích ulic zmizely, občas člověk potká maximálně partu Ukrajinců. S tím, jak slábne pivní kulutra, vymizí hospody, které byly živé pouze z točení piva,“ myslí si Slavomír. „Podivuje mě, kolik lidí se podniku bálo. Jsou to náplavky, kteří bydlí na Žižkově krátce. Ti by v roce 1997 až 2002 na Žižkově nepřežili ani týden,“ ukončuje na závěr Slavomír.