9°C
Bolku, proč jste zvolil název Klíště?
„Před čtyřmi lety jsem prodělal boreliózu a chci se jí tím pomstít! (směje se) Osudu se člověk pomstít nemůže, protože ten je vždycky před ním. Tak aspoň té borelióze! To je divná choroba. Už to její roznášení je zvláštní a klíště je protivné. Já jsem dlouho netušil, že ji mám. Přisuzoval jsem problémy, které se objevily, tomu, že chátrám a stárnu.“
Jak se projevila?
„Velkou slabostí. Nemohl jsem si kleknout, sundat si tričko, narovnat se, ani zvednout ruku, protože mě bolely klouby. Ještě mi moje Marcelka říkala na zahradě: Ty chodíš jako Lasica! (lehce v předklonu – pozn. red.), a já to považoval za lichotku! (směje se) V té době jsem zkoušel Krále Leara v Městském divadle Brno. Tam se mi to trochu hodilo, protože jsem hrál šíleného starce, ale bylo mi zle. Panu režisérovi jsem říkal: Nebudeš se zlobit, když si nekleknu? Prostě to nešlo.“
Kdy nemoc odhalili?
„Trvalo to dlouho. Pořád jsem chodil na nějaké rehabilitace, říkali, že potřebuju cvičit. Vůbec to nepomáhalo! A pak na to teprve přišli. Bylo to hodně nepříjemné a jsem rád, že je to za mnou. A tou hrou se té nemoci mstím!“ (směje se)
Kdy vás napadlo ji napsat?
„Původně jsem u nás v divadle chtěl uvést Moliérova Dona Juana, ale potom z toho sešlo. A když jsem začal uvažovat o této hře, byl to nápad pro Jiřího Bartošku, který měl hrát Dona Juana. Jenže potom jsme se nedomluvili kvůli časovým důvodům a jeho pracovnímu vytížení. Premiéru jsme odložili a já uvažoval o tom, kdo by mohl přijít místo nenahraditelnýho, šarmantního Barťáka...“
A napadl vás Milan Lasica…
„Hned ne. Bylo pár adeptů, ale každému něco chybělo. Pak někdo řekl: Co Milan Lasica? A já měl hned jasno. On dlouho nevěděl, že to bylo chystané pro Barťáka a já hru upravoval pro něj. Poslal jsem mu text, líbil se mu a řekl, že taková nabídka se neodmítá. To mě potěšilo.“
Jste autorem, hercem i režisérem v jednom, to není legrace…
„Není, ale naštěstí mám výborného kolegu. Milanovi člověk nemusí moc napovídat, sám si hledá významy, je vystudovaný dramaturg. U mě to tak dopadá pořád. Vždycky, když jsem něco dělal, ať to byl třeba Šašek a královna, myslel jsem třeba na Jiřího Menzela a říkal si: To by bylo dobrý, kdyby to režíroval on. Nikdy to nedopadlo, nakonec jsem si všechno inscenoval sám. Jsem na to zvyklý. Má to samozřejmě svoje nevýhody.“
Jaké?
„Člověk hru nemůže vidět zvenčí, »uhaduje« a na vlastní herectví je míň času. Pořád něco hlídáte… Díky tomu jsem byl teď ve hře, kterou jsem napsal, docela pozadu s textem. Ale ty problémy vždycky pomalu odbourávám, na premiéře je to už jakžtakž dobrý a při pátý repríze začnu hrát naplno.“
Na začátku přijdete v kostýmu Casanovy, jak se v něm cítíte?
„Výborně. Kdysi o něm někdo dokonce chystal film a chtěl, abych ho hrál, protože mám prý podobný profil! Ale nikdy k tomu nedošlo, tak si to teď nahrazuju. Je to můj první Casanova!“
Když jste psal hru o setkání dvou herců, nemyslel jste, že by s vámi mohl hrát Jiří Pecha?
„To ne, ale on tam je s námi! Oba mluvíme o společném příteli Olinovi, který je zrovna někde v nemocnici. To pro mě je Jirka Pecha, kterému jsem celé představení věnoval. A pro Milana je to zase Julius Satinský. Je tam s námi vzpomínka na někoho, kdo nám byl drahý.“
Hrajete v divadle, hodně točíte, jak to zvládáte skloubit?
„Ono to vypadá, že toho mám moc, ale přichází to spíš v takových celcích. Kolem premiéry jsem měl frmol, jak to bývá vždy, ale teď zase budu mít chvíli klid. V létě jsem měl něco točit, ale natáčení padlo a nic nebude. Tím pádem získávám čas. A ten potřebuju – mám děti, Marcelku, koně, psa, zahradu, andulky a kamarády…“
Už zase chodíte jezdit?
„Ještě ne! Od nemoci jsem se na ně ještě nedostal. Točil jsem Manéž, zkoušel jsem novou hru, předtím Lakomce… Nebyl čas, ale teď už si myslím, že kdybych si ho nenašel, je to pustá výmluva! Bude snad už hezky, jaro, a to je pro koně nádherný období… A já ty vyjížďky mám rád.“
V červenci oslavíte sedmdesátku, jak ten věk vnímáte?
„Naštěstí mám starší kamarády, jako jsou Arnošt Goldflam, Miloš Zapletal, anebo Milan Lasica. A jak říká naše dcera Mariánka: Za Milošem se jezdíme podívat, jak bude tatínek vypadat za deset roků. A zatím to není tak strašný! (směje se) Snažím se ten věk nebrat úplně vážně. Ale jak se ve vás štosují duše, který odešly, naposledy to byl Jirka Pecha, tak na ně člověk myslí a rekapituluje, kolik kamarádů, kterých je opravdu škoda, už není mezi námi. Mladších přibývá.“
To jistě…
„Nedávno jsem potkal staršího pána, podíval se na mě nahoru a říká: Bolku, ty ještě hraješ? No tak čas od času, já na to. A on: Už vás hodně pomřelo, co? (směje se) S tím nic neuděláte. Víte, moje sebehodnocení nikdy nebylo příliš pozitivní.“
Jak to?
„Když jsem ve třiceti viděl fotky z dvaceti, kdy jsem měl jiné komplexy než ve třiceti, říkal jsem si: Co blbneš, vždyť si vypadal jako frajer. Ve čtyřiceti jsem si říkal: Ve třiceti jsem vypadal dobře! Dokonce i teď si říkám: V těch šedesáti jsem byl ještě fešák! Doufám, že si v osmdesáti budu říkat: Co blbneš, v sedmdesáti jsi byl skvělý! A z toho teď vycházím. Že v osmdesáti budu mít konečně pravdu.“
Tři vaše děti jsou ve vašich uměleckých stopách, ale i mladší syn Jenda je úspěšný sportovec, hraje basketbal, že?
„Ano, a teď jsou čerstvě Mistři republiky! Několikrát jsem se na nich byl podívat. To svědčí o tom, že na tom s tím časem nejsem až tak špatně, ne? Můžu si nějaké volno vybudovat. Viděl jsem hodně jejich zápasů. Nejsme ti rodiče, kteří by viděli jen toho svýho kluka, ale vnímáme jejich týmový bratrství, jak si umí nahrát, a je to hezký. Ve finále bylo osm nejlepších. Jsou už mladší dorost a vyhráli s velkým přehledem.“
Takže to vypadá na kariéru sportovce…
„On to miluje! Nikdo z nás ho nenutil, sám se rozhodl. Je to jeho vášeň a život. Je to vzácný, když někdo takhle mladý najde něco, co ho tak šíleně baví.“
Starší Anička a Vladimír jsou známí herci. S oběma hrajete představení, že?
„Ano, pořád! Obě jsem napsal a režíroval. S Aničkou máme hru DNA a s Vladimírem Šašek a syn. Obojí hrajeme jak v mém divadle v Brně, tak v divadle Studio DVA v Praze. A můžeme to hrát do té doby, dokud Vladimír bude mít sílu!“ (směje se)
Jaké to je stát s dětmi na jevišti?
„Je to dobrý, nezlobí! (směje se) Samozřejmě při každým zkoušení jsou krize. Něco se ovládnout nedá, tak občas přijde nějaký výbuch, ale potom se to zase vrací do normálu. To k tomu patří. Teď, když to hrajeme, máme z toho všichni radost. Bavíme se tím a moc se nám to líbí. Dokonce jsme teď s Vladimírem hráli v Londýně s velkým ohlasem!“
V angličtině?
„S titulky. Měli jsme jen dvě představení, tak jsme se nechtěli kvůli tomu učit texty v jiném jazyce. Bylo to dobrý, líbilo se to.“
Všichni tři jste tak vytížení, že se potkáte alespoň na jevišti, nebo ne?
„Nejen na jevišti, ale i při zkoušení je fajn, když můžeme být spolu. Potkáváme se ale i tak, míváme dobrý slety! Vždycky kolem března, když mají děvčata, Kamila a Anička narozeniny, se scházíme. Potom v červenci, to slavím já, a později mají narozeniny zase naše další děti… Možností, kdy se slétnout, je hodně, když je velká rodina. Ne, že bychom se viděli každý týden, ale málo taky ne. Zrovna teď jsme byli s dcerou Kamilkou na víně, tak jsme si povídali.“
O čem?
„O divadle, o životě… Ona je pořád někde v cizině, dělá kostýmy a režíruje. V německy mluvícím světě se pohybuje s režisérem Dušanem Pařízkem. Teď ale zrovna chystá v brněnském HaDivadle hru Prezidentky, tak máme příležitost vidět se trochu víc.“
VIDEO: Boleslav Polívka o svém příteli Jiřím Pechovi
. Mim jsi dobrý, ale do politických keců se nepleť, ať se lidi smějí tvojí práci..
