Na vesnici chybí léky, obvoďák supluje psychologa. Má to ale kouzlo, říká venkovský doktor

Jiří přiznává, že se k praxi na venkově dostal oklikou. Po absolvování lékařské fakulty pracoval na Chirurgickém oddělení Nemocnice Břeclav, kde složil i atestaci. Pak pracoval na různých postech ve farmaceutických firmách.

„Postupně jsem však začal cítit potřebu k návratu do praktické medicíny. V této době mi velmi pomohl a nasměřoval k budoucí kariéře praktického lékaře můj dlouholetý učitel, a posléze i jeden ze školitelů, pan doktor Stanislav Pospíchal, praktický lékař a gynekolog z Hrušek. Svým příkladem mi ukázal, že se jedná o velmi zajímavý obor, využívající znalosti a dovednosti z celé medicíny,“ řekl Blesk Zprávy Jiří.

Po složení atestační zkoušky ještě Jiří pracoval jako asistent praktického lékaře a od srpna 2006 má vlastní ordinaci. Tu provozuje v nově vybudovaných prostorách, které postavilo tehdejší vedení města.

Občas chirurg, někdy psycholog

Jiřího baví na jeho práci různorodost. „V každodenní praxi se zabývám různými obory medicíny, od interny až po kožní či malou chirurgii. Někdy si také trochu připadám jako psycholog, kdy část, převážně starších klientů, si přijde do ordinace hlavně popovídat. Je také velmi zajímavé sledovat vývoj zdravotního stavu v jednotlivých rodinách. Běžně jsou v naší ambulanci registrovaní členové rodin ve třech generacích,“ popisuje svou práci Jiří.

Kromě toho je členem výboru Sdružení praktických lékařů, aktivně se zajímá o elektronizaci zdravotnictví a o problematiku fungování systémů primární péče v různých zemích. Kromě toho je také členem Evropského fora pro primární péči /EFPC/ a Světové organizace rodinných lékařů /WONCA/.

Venkovský lékař Honza: Ordinuje i v Hošticích a stará se o umírající

Jiří: Pacienti na venkově nechodí s banalitami

Podle Jiřího je praxe na venkově dost odlišná od ambulancí ve městě, zejména od těch na poliklinikách. Lékař na venkově se musí spoléhat hlavně sám na sebe.

„V rozhodování o diagnostice a léčbě nemá venkovský lékař v blízkém dosahu laboratoř, rentgen, specialisty či nemocnici, jako je tomu ve městě. Klienti jeho ordinace také nemají k dispozici městskou hromadnou dopravu, aby se mohli k lékaři pohodlně dostat. Vesničtí pacienti jsou podle mého názoru obecně skromnější, vstřícnější a nenavštěvují tak často ordinaci s banálními problémy,“ myslí si lékař.

Za léky na diabetes se musí do města

Když Jiří začne popisovat svůj pracovní den, zmiňuje kromě péče o pacienty často administrativní činnost, jako jsou různé typy posudků, výpisy z dokumentace pro lékaře pracovně-lékařských služeb, také zpracování dokumentace pro Českou správu sociálního zabezpeční (ČSSZ) nebo i pro Úřad práce.

„V posledních letech se rapidně zkracuje doba, kterou můžeme věnovat vlastní léčebně-preventivní péči pro naše klienty,“ svěřuje se Jiří a pokračuje: „Osobně mě velmi trápí obrovská administrativní zátěž. Všechny možné instituce vytvářejí různá, často nesmyslná nařízení, zákony a vyhlášky. Velkou část této agendy tvoří práce pro ČSSZ, díky rozbujelému sociálnímu systému v Česku.“

Za největší komplikaci považuje lékař nemožnost předepisovat určité skupiny léků.  „V mém případě se jedná hlavně o moderní léky na diabetes. Kvůli tomu pak zbytečně musí pacienti navštěvovat specialisty ve městech,“ uvedl Jiří.

Proč dovážet lékaře? Zájem mladých o medicínu je velký, ale na výuku chybí peníze

České zdravotnictví jako švédský stůl?

Na otázku, co by Jiřímu usnadnilo jeho práci, odpovídá, že rozhodně snížení administrativní zátěže a zrušení omezení psát určité skupiny léků.

„Měla by se také zlepšit komunikace mezi zdravotnickými zařízeními. Hlavně rychlé a včasné předávání informací elektronickou cestou. Zabezpečený a kvalitní program eZprava již tyto možnosti poskytuje, bohužel je zatím značná nechuť zdravotnických zařízení se do něj zapojit. V neposlední řadě bych také uvítal ze strany zdravotních pojišťoven větší zapojení jejich klientů do péče o své zdraví,“ svěřil se lékař. 

„Za problém považuji i téměř neomezený přístup občanů ke zdravotní péči, tedy jakýsi švédský stůl. Jsou jedinci, kteří za týden navštíví třeba 3 různé ortopedy, přičemž jednotliví lékaři, natožpak jejich praktický lékař, o tom nic neví,“ dodal. 

Praxe na venkově? Stát by měl motivovat

Mladí lékaři se do ordinací na venkov příliš nehrnou. Hrozí, že za pár let nebudou v malých městech lékaři. Podle Jiřího mají studenti medicíny zřejmě strach, že na venkově nebudou mít podmínky pro kvalitní život pro sebe a svoji rodinu jako ve městě, nebudou moci umístit děti do dobré školy, najít adekvátní práci manželce nebo jít za kulturou. 

„Částečně je to pravda. Na druhou stranu výhodou venkovské praxe je práce v čistém životním prostředí, bez dopravních kolapsů, smogu, kromě zmiňované možnosti dělat opravdu praktickou medicínu,“ uznává Jiří.

Podle něj by měl ale stát, zejména zdravotní pojišťovny, vymyslet motivační  modely pro lékaře, kteří budou ordinovat v odlehlých venkovských oblastech. „Myslím, že provozování praxe na venkově je vhodná pro každého mladého praktického lékaře, kterého medicína baví a chce ji dělat na úrovni,“ uzavírá Jiří.