Přežil Titanic: Do smrti si vyčítal, že zabral místo kapitánovi

V Libině žije 75letý důchodce Josef Kieblasa. Tenkrát mu bylo 16 let, když s číšníkem Josefem Koščujem nastoupil začátkem měsíce dubna 1912 do služeb na lodi Titanic.

„Vybalovali jsme sklo, porcelán, zkrátka: Práce před vyplutím jsme měli ažaž. A 10. dubna, byla to asi středa, ve tři hodiny odpoledne jsme vyjeli. Já jsem byl rád, že uvidím svého bratra v Americe, Ondřej se jmenoval. Snažil jsem se, běhal jsem s tácy jídel, někdy taky trochu neohrabaně, a sem tam padl na mladého ostravského ogara i vtip.

Hned druhý den plavby jsem se seznámil s jedním námořníkem. Točil se kolem Jos. Koščuje.

Pár odlivek whisky, kalíšek koňaku, větší porce večeře a námořník se stal naším kamarádem. Ve chvilkách volna nám ukázal lodní zařízení. Titanic byl pátý den na moři. Byla mlhavá noc ze 14. na 15. dubna. Zničeho nic jsem ucítil tupý náraz. Sklénky se převracely, sklenice řinčely. Po chvilce někdo křičí: „Loď narazila na ledovec!“

Námořním důstojníkům se podařilo ještě jakžtakž cestující uklidnit. „Nic vážného se nestalo, malá bezvýznamná srážka s ledovcem.“ Zatím radiotelegrafista Philips Albert dostal rozkaz volat o pomoc. SOS – Titanic volá o pomoc. Koščuj zatím stále naléval koňak, já jej roznášel: karty pleskaly o stůl, šachisté byli zabraní do hry a z paluby bylo slyšet hudbu,“ vzpomíná ještě po půl století Josef Kielbasa. Každý věřil v nepotopitelnost lodi. Titanic přece mohl vydat 50 000 koňských sil, měl 18 kotlů a reklama vylučovala jakoukoliv možnost katastrofy.

Najednou však utichly stroje. Ke Koščujovi přišel náš námořník a povídá: „Je zle, loď půjde ke dnu.“ Zachvátil mě strach. Protože jsem nebyl ani schopen pohybu, námořník mě chytil za ruku a táhl mě na palubu. Tam už vládla panika, každý chtěl do záchranného člunu. Pomáhali jsme do nich ženám a dětem. Kapela hrála anglickou hymnu a píseň Blíž k tobě, bože můj, jen k tobě, blíž…

Později našel v malém člunku náš námořník trochu místa. Obratně sešplhal do loďky, méně obratněji Koščuj. Mně na čele vyskočil studený pot. Držím se křečovitě lana. Proto mě námořník bezohledně strhl za nohy a usadil mezi vesla. Strach z utopení mě však neopustil. Námořník udával rázy.

Kam jsme veslovali, to nikdo nevěděl. Jen rychle od Titaniku, každou chvíli může ke dnu. Když už jsme byli všichni vysíleni, dostali jsme se na loď – jako 16letý chlapec jsem se ani o její jméno nezajímal. Po výslechu v přístavu nás poslali šupem do Ostravy. Doma jsem chodil pár týdnů jako bez duše. Když mně po první světové válce bratr Ondřej poslal lodní lístek, abych přijel do Ameriky za ním, zůstal jsem doma. Pak jsem 33 roků dělal havířinu. Přítel Josef Koščuj už zemřel, a tak pokud vím, žije ještě jeden Čech, který přežil zkázu Titaniku – Rudolf Linhart.