Ukázka: Můj dědeček by mě popravil, tvrdí vnučka nacistického pohlavára Goetha | Blesk.cz

Ukázka: Můj dědeček by mě popravil, tvrdí vnučka nacistického pohlavára Goetha

Autor: dce - 
12. 3. 2017
12:12

Zvědavost a touha zjistit něco o vlastních předcích jí zcela změnila život. Jennifer Teege byla jako dítě adoptovaná, v knihovně si ale v dospělosti přečetla životopis své rodné matky. To, co zjistila, ji zdrtilo. Jejím dědečkem byl nacistický pohlavár Amon Göth (též Goeth, pozn. red.), který v polském koncentračním táboře Plaszow popravil stovky lidí. Jennifer by jako míšenku patrně popravil také...

„Jsem vnučka Amona Götha, muže, který postřílel stovky lidí – a protože jsem černá, podle něj podřadné rasy, nejspíš by zabil i mě.“ Do té doby znala Amona Götha jen ze slavného filmu Schindlerův seznam – brutální velitel koncentračního tábora Plaszow, Schindlerův kumpán v pitkách, ale jeho naprostý opak. Odhalení rodinného tajemství obrátilo život Jennifer vzhůru nohama a roztříštilo představu o sobě samé.

Metafora, 208 stran, doporučená cena 299 Kč. Přeložila Miloslava Hnízdilová.


Jennifer Teegeová se narodila v roce 1970 jako dcera německé matky a nigerijského otce. Už ve věku jednoho měsíce se ocitla v dětském domově, odkud v sedmi letech přešla do adoptivní rodiny. Jako dospělá čtyři roky žila a studovala v Izraeli. Později pracovala v reklamě a dnes žije v Hamburku. Má dvě děti.

„To, co se stalo v té knihovně, ta chvíle, kdy jsem to zjistila, kdy mě to strašlivé poznání udeřilo, byla tak ohromující, tak děsivá. Vypotácela jsem se odtamtud s knihou v ruce a zhroutila se na lavičku. Měsíce jsem pak prožila v těžké depresi. Většinu dne jsem prospala a ve chvílích, kdy jsem byla vzhůru, jsem před zrcadlem zkoumala, jestli mu nejsem podobná, jestli jsem nezdědila Göthovy rysy. Pak jsem se k tomu ale postavila čelem,“ vypráví Jennifer Teegeová.


KAPITOLA 1
Já, vnučka masového vraha

V Německu je holocaust rodinnou historií. (Raoul Hilberg)

Narodila jsem se 29. června 1970 jako dcera Moniky Göthové a nigerijského otce. Byly mi čtyři týdny, když mě matka dala do katolického dětského domova. Vyrůstala jsem v péči jeptišek.
Když mi byly tři roky, dostala jsem se do pečovatelské rodiny, která mě ve věku sedmi let adoptovala. Moje barva kůže je černá, mí adoptivní rodiče a oba adoptivní bratři mají kůži bílou. Každý viděl, že nemohu být jejich biologické dítě. Ale neustále mě ujišťovali, že mě milují stejně jako vlastní děti. Hráli si, tvořili a cvičili se mnou a mými bratry ve skupinách rodičů s dětmi. Jako dítě jsem ještě měla kontakt se svou biologickou matkou a babičkou. Později se přerušil. Naposledy jsem se s matkou setkala, když mi bylo dvacet jedna let.
Teď, v osmatřiceti, nacházím tuhle knihu. Proč jen jsem mezi statisíci jiných svazků vytáhla zrovna tuhle? Existuje něco takového jako osud?
Den začal normálně. Manžel odešel do kanceláře, já dovedla syny do školky a pak jela do města. Chtěla jsem se krátce zastavit v knihovně. Chodívám sem často. Líbí se mi soustředěné ticho, tlumené kroky, šustění stránek knih, sehnutá záda čtenářů. V oddělení psychologie jsem hledala informace o depresích. Ve výšce boků, mezi svazkem Umění milovat od Ericha Fromma a publikací s mnohoznačným názvem V krizi spočívá síla, stála kniha v červené vazbě. Na hřbetu jsem četla: „Matthias Kessler: Svého otce musím přece milovat, nebo snad ne?“ Jméno autora mi nic neříkalo, ale název zněl zajímavě. Tak jsem ji vytáhla.
Můj manžel Götz mě nachází ležící na lavičce před knihovnou. Sedá si vedle mě, dívá se na knihu, krátce ji prolistuje. Rychle mu ji beru. Nechci, aby ji četl první. Je to moje kniha, klíč k mé rodinné historii. Klíč k mému životu, po kterém se všechny ty roky pídím.

Po celý život jsem měla pocit, že se mnou není něco v pořádku: můj smutek, deprese. Ale prostě jsem nedokázala zjistit, co bylo tak zásadně špatně.
Götz mě bere za ruku, jdeme společně k jeho autu. Cestou domů téměř nemluvím. Manžel si bere na zbytek dne volno, aby se postaral o naše dva syny.
Padnu na postel a čtu a čtu, až do poslední stránky. Když knihu zaklapnu, je už tma. Sednu si k počítači a celou noc provádím rešerše. Čtu všechno, co dokážu o Amonu Göthovi najít. Je mi, jako bych vstoupila do kabinetu hrůz.
Čtu o tom, jak vyklízel ghetta v Polsku, o sadistických vraždách, o jeho psech vycvičených na lov lidí. Teprve teď si uvědomuji rozsah zločinů, které spáchal. Himmler, Goebbels, Göring – okamžitě vím, o koho se jedná. Co přesně dělal Amon Göth, jsem nevěděla. Postupně mi začíná být jasné, že filmová postava ze Schindlerova seznamu nebyla fiktivní figurou, nýbrž měla reálnou předlohu z masa a krve. Mého dědečka. Muže, který vraždil najednou celé šiky vězňů, a přinášelo mu to potěšení. Jsem vnučkou masového vraha.

*

Jennifer Teegeová má teplý, zvučný hlas s mnichovským přízvukem a lehce drnčícím „er“. Má bystrý, nenalíčený obličej, původně kudrnaté vlasy jsou vyhlazené do dlouhých černých vln, štíhlé nohy oblečené do úzkých kalhot. Když vstoupí do místnosti, hlavy se otáčejí, muži se za ní dívají. Chodí velmi vzpřímeně, má pevný a rozhodný krok.
Její přátelé ji popisují jako sebevědomou ženu, plnou zvědavosti a touhy po dobrodružství. Jedna kamarádka ze studií o ní říká: „Jakmile uslyšela o nějaké vzrušující zemi, zvolala: ‚Tam to ještě neznám, tam pojedu!‘ A vyrazila. Do Egypta, Laosu, Vietnamu a Mosambiku.“
Ale když mluví o historii své rodiny, třesou se Jennifer pokaždé ruce a pláče.
Nález knihy se signaturou knihovny Mcm O GOET #KESS je momentem, který rozdělil její život na část Před a Poté. Před bylo období, kdy o svém původu nevěděla nic. Poté je období, kdy již historii své rodiny zná. Život jejího dědečka je znám po celém světě. Ve filmu Stevena Spielberga Schindlerův seznam je krutý velitel koncentračního tábora Amon Göth kamarádem z mokré čtvrti a protivníkem stejně starého Oskara Schindlera. Vrah Židů proti jejich zachránci. Jedna filmová scéna se vryla do všeobecného povědomí: Amon Göth střílející vězně z balkonu své vily; jeho forma ranní rozcvičky. Amon Göth byl jako velitel koncentračního tábora Płaszów v Krakově zodpovědný za smrt tisíců lidí. V roce 1946 byl v Krakově pověšen a jeho popel rozsypán do Visly. Jeho životní družka Ruth Irene, Jennifeřina milovaná babička, jeho zločiny později popírala. V roce 1983 spáchala sebevraždu – spolykala prášky na spaní.
Německá historie Jennifer Teegeové: dědeček nacistický vrah, babička spolupachatelka, matka vyrůstající s tíživým mlčení poválečné doby. Tohle je tedy její rodina. To jsou její kořeny, po kterých se jako adoptivní dítě pořád pídila. A ona sama? Kdo vlastně je?

*

Video Poprava Amona Goetha, nacistického pohlavára z polského koncentračního tábora 
360p 240p

Nyní pochybuji o všem, co doteď tvořilo můj život. Blízký vztah k adoptivním rodičům, má přátelství v Izraeli, mé manželství, mí dva synové. Byl celý můj život lež? Připadá mi, jako bych vystupovala pod falešným jménem, jako bych všechny ošidila.
Přitom jsem to já, kdo byl ošizený. O svou historii. O své dětství. O svou identitu.
Už nevím, ke komu patřím. K adoptivní rodině, nebo k rodině Göthových? Nemohu si vybírat. Jsem Göthová.
Když jsem v sedmi letech přestala po adopci používat jméno Göthová, zdálo se to snadné. Právníci sepsali dokument a adoptivní rodiče se mě zeptali, jestli se změnou souhlasím. Řekla jsem ano. Na svou biologickou matku jsem se pak již neodvážila ptát. Chtěla jsem konečně mít normální rodinu.
Při rešerších o Amonu Göthovi jsem narazila na zprávu o jistém televizním pořadu. Jeden americký filmař zdokumentoval setkání mé matky s Helenou Rosenzweigovou, bývalou vězeňkyní koncentračního tábora a služebnou ve vile mého dědečka. Dokument se náhodou bude v německé premiéře vysílat již následující večer.
Nejdřív kniha, pak tenhle film – je toho příliš mnoho, všechno přichází moc rychle.
Večer sedím před televizí s manželem. Hned na počátku vystupuje má matka. Nakloním se dopředu, chci dobře vidět. Jak vypadá, jak se pohybuje, jak mluví? Jsem jí podobná? Vlasy má teď odbarvené na měděně plavou barvu, vypadá utrápeně. Líbí se mi způsob jejího vyjadřování. V dětství pro mě byla jen maminkou. Děti neregistrují, zda je někdo prostý nebo vzdělaný. Teď zjišťuji, že má matka je chytrá žena. Vykládá zajímavé věci.
V dokumentárním filmu je promítána i klíčová scéna ze Schindlerova seznamu, v níž židovská stavbyvedoucí vysvětluje čerstvě jmenovanému veliteli tábora, že ubikace nejsou dobře navrženy – a Amon Göth, ztvárněný Ralphem Fiennesem, ji jednoduše zastřelí. Ona stačí ještě říct: „Pane veliteli, já se jen snažím dělat dobře svou práci.“ Fiennes v roli Götha odpoví: „Já také.“
Na film si teď vzpomínám lépe. Tato scéna mnou otřásla, protože jasně ukazovala, co si člověk dokáže jen stěží představit, a sice že v táboře neplatily žádné hranice ani zábrany, rozum ani lidskost neexistovaly.
Co si mám já se svojí tmavou pletí a přáteli po celém světě počít s tímhle dědečkem? Byl to on, kdo zničil naši rodinu? Padl jeho stín nejdřív na moji matku a posléze na mě? Je možné, aby měl mrtvý pořád moc nad živými? Mají deprese, které mě již dlouho sužují, něco společného s mým původem? Byla má pětiletá studia v Izraeli náhoda, nebo osud? Mám teď, když vím, že můj dědeček zabil jejich příbuzné, mluvit se svými židovskými přáteli jinak?
Mám sen: plavu v temném jezeře, voda se táhne jako dehet. Náhle se vedle mě vynoří mrtvoly. Vychrtlé postavy, téměř jen kostry, jimž chybí cokoliv lidského.
Proč matka nepovažovala za nutné povědět mi o mém původu? Jak to, že jiným vypráví věci, které jsem bezpodmínečně měla vědět i já? Nikdy mi neřekla pravdu. Ale já pravdu potřebuji. Musím myslet na známou větu Theodora W. Adornose: „Ve lži neexistuje skutečný život.“ Tehdy to bylo myšleno jinak, ale mně se teď zdá, že to dokonale pasuje na můj život.
Náš vztah byl problematický. Setkávaly jsme se zřídka – ale přesto všechno je mojí matkou. V knize o Monice Göthové se zmiňuje i rok 1970, rok mého narození. O mně tam matka neříká ani jedno jediné slovo. Pohřbila mě pod svým mlčením.
Stále si prohlížím fotku v knize, na níž vypadá tak, jak si ji pamatuji ze školky. Hluboko v mém nitru se otevírá jedna zásuvka za druhou, na povrch se vynoří mé dětství a pocity z dětského domova – beznaděj a osamění.
Cítím se zase stejně bezmocná jako malé zklamané dítě a nejsem už schopná dál řídit svůj život.
Chci jen spát a spát, často zůstávám v posteli až do poledne. Všechno je pro mě příliš namáhavé: vstát, muset mluvit. Zmáhá mě dokonce i čištění zubů. Je zapnutý záznamník, nedokážu nikomu zavolat zpátky. Nesetkávám se již s přáteli, odmítám pozvání. O čem bych se mohla bavit, čemu se smát? Rodinu vnímám jen jakoby za silnou skleněnou stěnou. Jak jim to mám vysvětlit? Ani já sama nechápu, co se mi stalo.
Najednou nesnesu, když někdo v mé blízkosti pije pivo. I když pivo jen ucítím, pozvracím se. Jeho vůně mi připomíná prvního muže mé matky. Většinou byl opilý a v tomto stavu ji bil.
Následující dva týdny téměř nevycházím z domova. Občas se donutím obléct si místo tepláků džíny, v následujícím okamžiku mě však zase přepadá únava a sama sebe se ptám: Proč jsem se sprchovala a oblékala, když stejně nejdu ven?
Manžel se ze všech sil stará o děti, dělá koncem týdne velké nákupy, doplňuje mrazák, vaří. Nechci syny nechat odpoledne jen tak sedět u televize, připadala bych si jako krkavčí matka. Objednám tedy na netu sadu lego kostek – těmi se na pár hodin zabaví a já si mohu odpočinout.
Pak se začnu pokoušet znovu chodit ven a starat se o rodinu. Ztroskotávám však i na nejjednodušších vě-cech. V obchodním domě mě znervózňují davy lidí. Bezradně stojím před regálem s různými druhy kávy. Ale nemusím snad mnohem nutněji na poštu? Jdu na poštu, ale je tam moc dlouhá fronta, spěchám tedy zpátky k obchodnímu domu, k regálu s kávou. Vlastně jsem chtěla koupit ještě chléb a mléko. Ale mnohem důležitější je oběd, kde ho teď tak nahonem ještě seženu? Připožďuje se, brzy budu muset vyzvednout děti ze školky. Tlak stoupá. Hlava je mým vězením. Zase jsem nic nezvládla.
Neměla jsem skutečnou matku a svým dětem jsem chtěla dát všechno, o co jsem byla sama ochuzena. Teď je však nechávám samotné. Připravuji chleby, ohřívám zmrazená jídla. Jednoduché, praktické věci. Nic víc. Starší syn Claudius vyhledává mou společnost. Večer se ke mně přivine a začne mluvit, rychle, v jednom kuse, bez přestávky, během níž bych se mohla odvrátit. Pokouším se soustředit na to, co říká, ale nedokážu to. Tu a tam přikývnu, aby si myslel, že poslouchám. Nejradši bych schovala hlavu pod deku.
Proč jsem nezjistila, že jsem třeba Loriotova vnučka?

Doporučujeme
bibs_7 ( 13. března 2017 10:58 )

Nigerijci Nemky nemuseli znásilnovat, ty jim samy skákaly na anakondy, pác exotika. Pruser nastal obvykle az pozdejc, kdyz jim pak z brich lezli ven zivé dukazy jejich "nevinných uletu" -malí mutanti, a v rodných vsích se z nich díky tomu stávaly vyvrhlice spolecnosti.

hulimihoukolen ( 13. března 2017 10:21 )

No... spíš by ji nepovažoval za svou vnučku. Jestli by někoho popravil, tak jejího fotra negra... je otázka, jestli by se to stalo, kdyby ho, coby válečného zločince, nepopravili a měl tak možnost na dcerku výchovně působit.

pajato73 ( 13. března 2017 08:13 )

nevdecnice.... misto aby byla rada, ze ji nejaka rodina vzala za vlastni, tak se pidi po minulosti, propada depresi a trpet tim musi jeji manzel a deti.... jeji matka byla ***, co se spustila s negrem, tu bych povesila hned po dedovi. kdyz se v jejim veku nemuze vyrovnat s minulosti dedka, ktereho ani neznala, tak at si to hodi taky.... zustane to v rodine... *p*i*c*a* jedna

barracuda.sro ( 12. března 2017 18:56 )

Můj dědeček mě učil stříhat vinohrad a druhý dědeček mě učil hrát fotbal. Neměl jsem se líp.

prochaskanamoste ( 12. března 2017 18:53 )

Hledět jen do budoucna a radost se ze své rodiny, nic jiného nemá smysl a nepomůže. Za své rodiče a další předky nikdo z nás nemůže.

Zobrazit celou diskusi
1080p 720p 360p
Další videa