Proč o vás už rok slyším jen špatné zprávy?
„Měla jsem velmi komplikovanou zlomeninu ramene. Rok jsem nepracovala, nešlo to. Jen jsem ležela doma. Během té doby se napsala spousta nesmyslů.“

Celou dobu jste se léčila?
„Bylo to na dlouho. Ale tomu se dalo předejít, kdyby mi první lékař nesdělil, že se nejedná o zlomeninu, ale že mám rameno jen naražené. Takže jsem šest týdnů chodila se zlomeninou. Strašně to bolelo. Klíční kost se mi zlomila na hodně špatném místě, kosti se mi dřely o sebe a narostla mi pakost.“

Spekulovalo se, že nepracujete kvůli své závislosti na lécích a alkoholu.
„Nejsem závislá na lécích ani na alkoholu. Psalo se, co se psalo, protože já během nemoci nemám chuť komunikovat s médii o svém zdravotním stavu, nota bene když mne vozili od operace k operaci. Tim pádem vyšly v tisku různé věci nepodložené na pravdě.Vytvořila jsem si jakousi sociální fobii. Byla jsem zavřená doma, odkázaná na pomoc Pepy, který mě koupal, oblékal. Staral se o mě ve všech směrech.“

Ale léky jste brala.
„Ano, brala jsem jen léky proti bolesti. Pak mi přestaly zabírat, tak jsem je brát přestala. Celé noci jsem nespala, brečela jsem bolestí. Podle mě je zbytečné do sebe cpát chemii.“

Fotogalerie

7 fotografií

Iveta se v sedle cítila stejně dobře jako nyní v životě.

Autor: Blesk - Jan Tůma

Co léky na utišení, antidepresiva, občas proložené alkoholem?
„Tahle nálepka závislačky vznikla kdysi, před x lety, opět to ale bylo podáno v médiích zcela zkresleně. Žádná antidepresiva neberu a alkoholu se vyhýbám.“

Jak vznikla?
„Poté, co jsem odešla od pana Štaidla, jsem byla unavená, přišla jsem tehdy o všechno. Dokonce i o svoje vlastní peřiny, které jsem si jako dítě drala z našich hus na Moravě. Začínala jsem od nuly, od prvního hrníčku, punčoch, oblečení pro dvouletého syna… Do toho jsem musela pracovat. Spala jsem dvě tři hodiny, ale přesto prožívala ve své profesi to nejúspěšnější období.“

V té době jste začala brát prášky?
„Jeden doktor mi dal na únavu antidepresiva. Nezabíraly, tak mi dal jiná, ta taky nezabrala. Takhle mi je pořád měnil, zkoušela jsem to osm let. A bez efektu. Bylo mi hůř a hůř. Pak přišla psychiatrička a předepsala mi trojkombinaci léků.“

A ty už pomohly?
„Naopak. Přibrala jsem po nich pětadvacet kilo, měla jsem po celém těle otevřené boláky, které se nechtěly zahojit. Nemohla jsem vůbec mluvit. To trvalo rok. Jediná šance byla nechat se odvézt do Kroměříže do odvykacího centra toxirehabilitačního oddělení (nikoli protialkoholní), aby to se mnou neseklo, když jsem ty léky přestala ihned brát. Byli tam lidé závislí na lécích, automatech atd. No a někdo, koho nemůžu jmenovat, prohlásil do novin, že jsem alkoholička a jsem na protialkoholním. Byla jsem tam jen kvůli lékům, které mne málem zabily.“

Nikdy jste nepila?
„Asi jako každý příležitostný konzument, který si dá jednou za čas skleničku dobrého vína, jinak mi alkohol v podstatě ani nechutná.“

Jak vůbec začal váš vztah s Josefem Rychtářem?
„My jsme se znali předtím už patnáct let jako vzdálení přátelé. Hlídal mi dům a já jsem věděla, že se na něj můžu spolehnout. Vznikla tam vzájemná úcta. Když jsem teď byla takřka bezmocná, přesvědčila jsem se, že je to nesmírně obětavý člověk. Neměla jsem nikoho jiného, sama bych to nezvládla.“

Rozhodně vypadáte o moc líp než před rokem.
„Než jsem se dala dohromady s Pepou, byla jsem nějakou dobu v Itálii se svým expartnerem. Byla jsem zamilovaná, všechno vypadalo nádherně. Plánovala jsem budoucnost – jak budu pendlovat mezi Itálií a Českem. Když jsem pak zjistila, že pan Martucci mě jen zneužíval ke svému zviditelnění, bylo to velké zklamání. Úplně jsem se z toho sesypala. Došlo mi, že jsem úplně sama.“

Skončila jste v nemocnici a mluvilo se o pokusu o sebevraždu.
„Žádné sebevraždy jsem nikdy neplánovala! Skončila jsem tehdy na kapačkách, protože jsem vůbec nemohla jíst. Z nemocnice jsem psala Pepovi, jestli by mě mohl odvézt domů. On řekl, že mě samotnou doma nenechá. V té době mi totiž kvůli tomu vzali syna, takže to bylo několik ran současně. Tak mi Pepa se svou ženou nabídli, že můžu nějakou dobu bydlet u nich, než se postavím na nohy a zesílím.“

Nakonec jste z jejich domu odešla i s Josefem.
„My jsme se během té doby poznávali a po měsíci a půl mezi námi začalo něco přeskakovat. To když jsem viděla, jak se k němu chová jeho žena.“

Jak?
„On dělal doma úplně všechno. I ženské práce. Ona nedělala nic a ještě na něj byla zlá. Tam jsem pochopila, že spolu vlastně nežijí. Byl to pro ně jen takový zvyk, bydlet vedle sebe a každý v jiném domě.“

Přesto byl stále ženatý, když jste spolu začali žít.
„Ze začátku jsem měla výčitky. Po vztahu s panem Štaidlem jsem se zařekla, že ženatého muže už nikdy. Ale láska si nevybírá. Dnes už je rozveden.“

Jak to nesla jeho manželka Darina?
„Muselo a musí to pro ni být těžké. Přece jenom spolu strávili osmadvacet let. Ona měla od Pepy všechno, veškerý servis. Seděla jen u počítače nebo u televize a Pepa uklízel, vařil, vytíral, vydělával peníze, vedl velkou fi rmu…“

A podle fotek Dariny s podlitinami na tváři ji bil.
„To jí rozhodně Pepa nezpůsobil. Je někdy prchlivý, vulgární, ale v životě by ženu neuhodil. Byla jsem u několika situací, kdy si ta zranění způsobovala sama. Dokonce jsem zažila na vlastní oči, když Pepu mlátila a on si jen kryl obličej. Potřebovala by myslím psychiatrické vyšetření.“