Úterý 16. dubna 2024
Svátek slaví Irena, zítra Rudolf
Oblačno, déšť 10°C

Diskriminace gayů a leseb začíná už na základce, říká vědec

Michal Pitoňák z Národního ústavu  duševního zdraví
Michal Pitoňák z Národního ústavu duševního zdraví  (Autor: Archiv Michala Pitoňáka)
Autor: Matouš Voldřich - 
8. července 2021
05:00

Diskriminace sexuálních menšin začíná již nadávkami na zakládce, říká doktor Michal Pitoňák z Národního ústavu duševního zdraví ve středočeských Klecanech. V rozhovoru poodkrývá pohled moderní vědy na problematiku stigmatizace LGBT+ lidí, jejich prává i nebezpečných a zvrácených snah některých lidí o tzv. „konverzní terapii“, tedy převýchovu sexuální orientace. 

Stávají se sexuální menšiny často terči útoků?

Během posledních pěti let se cítila diskriminována a/nebo obtěžována více než třetina LGBT+ lidí, což je zhruba třikrát vyšší podíl než v případě běžné populace. Diskriminační a obtěžující incidenty zůstaly v drtivé většině případů neřešeny: až 91 % dotázaných LGBT+ osob je nikam neohlašovalo.

S obtěžováním má za posledních pět let osobní zkušenost 55 % dotázaných, s fyzickým/sexuálním napadením nebo vyhrožováním násilím má osobní zkušenost 15 % dotázaných.

A jak jsou na tom děti ve školách?

Homofobii na škole nejsou vystaveny jen LGBT+ mladí, ale děti obecně. Škola je typickým prostředím, kde dochází k socializaci v rámci kolektivu – toto prostředí je pak jedním z hlavních míst, kde se žáci a žákyně v podstatě negativním postojům vůči LGBT+ lidem od svých spolužáků »naučí«. Už v první druhé třídě děti vědí, že gayové a lesby se ve společnosti těší nižšímu statusu, od toho se pak odvíjí jejich obeznámenost s různými nadávkami, které děti hojně užívají.

Je nějaký rozdíl u chlapců a dívek?

Před lety jsme v naší studii s kolegyní Janou Spilkovou, když jsem ještě studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, zjistili, že 8 z 10 deváťaček by nemělo žádný problém s homosexuálním spolužákem, avšak u chlapců - deváťáků byl poměr jen 5 ku 10.

Čím jsou ještě stigmatizováni?

Pokud někdo ve společnosti pro svůj nějaký rys nebo vlastnost je považován za méně hodnotného člověka, pak můžeme hovořit o tom, že je stigmatizován. Stigmatizaci LGBT+ lidí pak můžeme porozumět na třech úrovních.

První je systémová úroveň – zákony, normy, kultura – pár stejného pohlaví může vstoupit jen do registrovaného partnerství, které je v rovině právní zcela nesrovnatelné s institutem manželství. To se pak promítá například do právních jistot a svobod v oblasti rodinného života, registrovaný pár se nesmí stát společně osvojitelem dítěte, ale jednotlivec v takovém páru musí být posuzován i tak s partnerem a sexuální orientace nesmí být důvodem k vyloučení. O rodičovství a právu na uznání rodičovství párů stejného pohlaví se tak v současnosti vede diskuse, která je jistě stigmatizující.

Jak to?

Lidé nehledě na sexuální orientaci jsou plodní a zakládají rodiny. Jistě dítě nebude nikdy mít dvě biologické matky a dva biologické otce, ale druhá matka a otec mohou zastávat roli sociálních rodičů, což ostatně dobře známe z rodin, které mají adoptované děti. Příkladem kulturní stigmatizace je například aktuální diskuse o vhodnosti pojmu manželství i pro páry stejného pohlaví. Ve 29 zemích světa, kde manželství platí již i pro páry stejného pohlaví, se užívá stejného termínu.

Jakých oblastí se stigmatizace dotýká?

Další úroveň je mezilidská, tam stigmatizace na úrovni kulturní vytváří základ pro fenomény jako diskriminaci, ostrakizaci a šikanu. Ostatně, pokud by bylo ve společnosti zcela normální být LGBT+, tak by bylo mnohem obtížnější někoho z těchto důvodů šikanovat nebo pokud by fungovala bezvadná ochrana před diskriminací – připomeňme, že u nás je antidiskriminační legislativa ve vztahu k LGBT+ osobám v podstatě minimální, tak by nebylo tak snadné LGBT+ osoby diskriminovat.

Jakým problémům musí čelit v osobní rovině?

LGBT+ lidé sexuálně dospívají obvykle v prostředí svých původních rodin, které jsou mnohdy stigmatizující, v rámci svého vyrůstání v takovém prostředí a společnosti, která LGBT+ osoby běžně stigmatizuje, pak mladí LGBT+ lidé přijímají různé předsudky a stereotypy a vede to k tomu, že musejí projít tzv. coming outem, kdy se musejí primárně vyrovnat s tím, že nejsou těmi, co od nich ostatní automaticky očekávají – heterosexuály. V průběhu života pak LGBT+ lidé často před druhými skrývají svou sexualitu, setkají se s nepřijetím a na základě několika zkušeností pak mohou dále např. v pracovních kolektivech či jinde nepřijetí dále očekávat. Mnozí LGBT+ lidé, kteří například vyrůstají v prostředí, které si silněji než jinde nepřipouští možnost neheterosexuálních potomků, si pak stigma zvnitřní a to jim brání v tom, aby byli schopni svou sexualitu akceptovat a navazovat např. partnerské vztahy.

Problémy, které se pojí s propojením všech tří rovin v rámci svého výzkumu, propojuji s termínem tzv. menšinový stres, který dodatečné úsilí pro adaptaci a spojené stresory pojímá jako klíčový zdroj problémů, kterým LGBT+ lidé musejí ve společnosti čelit.

Má výchova dětí stejnopohlavním párem negativní vliv?

Odborná veřejnost již dospěla k jednoznačnému konsensu, že děti vychovávané v rodinách párů stejného pohlaví nejsou nijak znevýhodněné a daří se jim stejně dobře jako těm, které jsou vychovávány v rodinách zakládaných páry rozdílného pohlaví.

Rozdíly v prosperitě dětí, které různé studie provedené v heteroparentálních i homoparentálních rodinách obvykle nalézají, nevycházejí z pohlaví či sexuální orientace rodičů, ale z jejich socioekonomického zázemí (jakou mají rodiče práci, jaké mají vzdělání, kolik vydělávají, atd.), obecné stability či jiných faktorů, nezávislých na pohlaví či sexuální orientaci rodičů. Dětem se bude dařit násobně hůře v rodinách, kde se kouří, kde jim není věnován čas na aktivity atd. Připomeňme, že rodiny gay a lesbických párů z biologického hlediska prakticky nemohou být neplánované.

Jak se vlastně rodí lidská sexualita?

Sexualita lidí se vyvíjí individuálně a nelze to úplně pro všechny zobecnit. Naše porozumění sexualitě se ale rychle vyvíjí, a tak už neplatí, že jsou lidé buď homosexuální nebo heterosexuální, nejde o buď a nebo, a mezi lidmi se nachází mnoho lidí, kteří nejsou vyhranění a proto hovoříme o bisexuálních lidech, ale také o pansexuálních atd. Tyhle identitní pojmy jsou ale vedlejší, protože ne všichni lidé se s nimi ztotožňují a sexualita není o pojmech ale o pocitech touhy a přitažlivosti, o sexuálním chování a až teprve v poslední řadě o identitních škatulkách. Když někdo vyrůstá v prostředí plném nesnášenlivosti a předsudků vůči čemukoliv, co se vymyká heterosexuální normě, tak je pravděpodobnější, že svojí vnitřní touhu potlačí, podobně pak je pravděpodobnější, že si například nedokáže najít stálého sexuálního partnera, protože si sice dokáže někde »ukojit« potřebu, ale aby dokázal/a rozvíjet životní vztah, k tomu nebude mít dostatečné zázemí.

Přijetí ze strany druhých je základní lidskou potřebou, všichni toužíme po tom, aby nás druzí přijali, takové, jací jsme, a proto je jejich nedostatek vždy problematický. Nedostatek sociální podpory ze strany rodiny a nepřijetí ze strany okolí patří mezi klíčové menšinové stresory, které společně s diskriminací patří mezi klíčové příčiny zvýšené sebevražednosti LGBT+ lidí. 

Stále se objevují středověké nápady na změnu sexuální orientace. Proč je to zcela mimo?

Snahy o změnu sexuální orientace či genderové identity, společně s tzv. „konverzními terapiemi“ (vždy v uvozovkách), jsou dnes zcela neetickými a trestuhodnými praktikami, které se nezakládají na vědeckých důkazech. K tomuto poznání jsme dospěli i díky pokusům, které v 50. letech doc. Kurt Freund ve své době prováděl na Sexuologickém ústavu v Praze. Dnes již víme, že podobné praktiky mohou nezvratně a vážně poškodit psychologický vývoj osoby, se kterou je takto zacházeno.

Taková osoba je často hluboce a sofistikovaně svým okolím manipulována, aby nabyla dojmu, že je to v jejím vlastním zájmu. V současnosti tyto postupy již kolektivně odmítá většina odborných autorit - Světová psychiatrická společnost (WPA), Světová lékařská společnost (WMA), Americká psychologická společnost (APA) a mnohé další. Všechny se shodují, že již existuje dostatek vědeckých důkazů o jejich neefektivitě a škodlivosti.

ingmarie ( 8. července 2021 13:44 )

Lékař z Klecan asi ještě nepochopil, že ideální společnost neexistuje a dokonce ani díky studiu se k němu nedoneslo, že děti se vyvíjejí postupně a nejsou tudíž ani právně plně odpovědné za své chování. Proto totiž každá společnost děti až do dospělosti chrání . Školní kolektiv odjakživa nadává kdekomu a je úkolem jedince ,aby se s tím vyrovnal a zocelil se pro vstup do dospělého života. Tam taky nečeká na nikoho žádná bůhvíjaká nirvána.

strejda777 ( 8. července 2021 11:05 )

Takže evidentně i děti na základce vnímají tyto osoby jako ne-běžné, něčím se vymykající většině, prostě si toho všimnou, jsou to děti a jsou vnímavější...

jhwh ( 8. července 2021 11:03 )

Homosexualita je dílem ďábla, ať už v případě dispozic od narození, nebo v případě pozdějšího získání této úchylky.

Uživatel_5533981 ( 8. července 2021 09:38 )

ty jsi ***........

eiben ( 8. července 2021 09:11 )

Uz o tech teplousich uchylacich konecne prestante psat a nedelejte jim reklamu

Zobrazit celou diskusi