Odbornice: Kauza Feri se dotýká všech obětí. Jak se chovat k těm, co prožili sexuální násilí?

Jak se díváte na kauzu Dominika Feriho ze svého profesního pohledu?

Dana Pokorná, psychoterapeutka a vedoucí sociálních služeb proFem - centra pro oběti domácího a sexuálního násilí, o.p.s.: Ať už se jedná o mediální kauzu, která se týká veřejně známé osobnosti, nebo kauzu někoho neznámého, myslím, že v obou případech by se mělo postupovat stejně. Tedy dát prostor lidem, kteří našli odvahu zveřejnit, že mají zkušenost se sexuálním násilím, a postupovat tak, aby se vše prošetřilo bez ohledu na to, zda se jedná o politika nebo kohokoliv jiného.

Česká společnost podléhá řadě mýtů

Jak se podle vás česká společnost obecně staví k tématu sexuálního násilí a obtěžování?

Ačkoliv jsme v 21. století, tak naše společnost podléhá řadě stereotypních představ a mýtů, které jsou spojovány s problematikou sexuálního násilí. Zejména zde přetrvává přesvědčení o určité spoluvině oběti, dochází k různým interpretacím toho, co měla oběť udělat jinak, jak se měla zachovat… a často první otázka, která míří vůči obětem ze strany společnosti, je: „Proč jsi tam chodila, cos čekala, cos měla na sobě?“ Nemám tu zkušenost, že by se někdo oběti zeptal: „Jak si ten člověk mohl dovolit ti něco takového udělat?“

Proč zaujímáme právě tento postoj? Dá se s tím něco udělat?

Odpovídá to nastavení postkomunistických zemí, kde se veškeré lidsko-právní věci řeší se zpožděním oproti zbytku západní Evropy. Řada sociálních otázek se začala otevírat až po roce 1989 a lidská, potažmo ženská práva se na západě řeší rovněž delší dobu. My máme v tomto směru před sebou ještě dlouhou cestu. Je to otázka postupného přenastavení pohledu na problematiku sexuálního násilí. Často slýchám, bohužel i z řad odborníků v pomáhajících profesích, „ale my to tady máme jinak“.

Jsem přesvědčená, že násilí je stejné ve všech koutech světa a nelze k němu přistupovat jinak. Na posun k lepšímu ve vnímání celé problematiky může mít vliv prevence, výchova a vzdělávání. Jsem přesvědčená, že učit se respektu k sobě navzájem by se mělo začínat v mateřských školách. Děti by se měly naučit rozpoznávat, kde jsou jejich vlastní hranice, kde jsou hranice toho druhého, měly by se učit o své vlastní intimitě, měly by se např. dozvědět, jaké dotyky a od koho jsou v pořádku, ale co už je nepřípustné. Ale je to dlouhá cesta… a nevím, zda je na to naše společnost připravena.

Feriho obvinění ze sexuálních útoků očima odborníků: Proč údajné oběti mlčely tak dlouho?

Kauza Feri se dotýká všech obětí

Vy pracujete s oběťmi sexuálního násilí - jak působí celá kauza Feri na ně? Nejen ona kauza, ale reakce veřejnosti, např. na sociálních sítích?

Pokud oběti sexuálního násilí a obtěžování čtou, co se strhlo okolo zmiňované kauzy, tak se jich to hluboce dotýká. Říkají, že rozumí tomu, jak se cítí ty ženy, které svůj příběh zveřejnily, protože znovu prožívají to, co prožívaly ony. Klientky, které se rozhodly řešit svůj traumatický zážitek trestněprávní cestou, že to, jak to probíhá, jak společnost obviňuje ženy, že se s tím rozhodly svěřit, tak přesně tak se cítily ve chvíli, kdy to veřejně přiznaly ony. Mnohé říkají, že kdyby věděly, jak bude vyšetřování probíhat, jak budou muset svůj příběh několikrát opakovat, tak by si rozmyslely, zda trestní oznámení vůbec podají. A pokud to dopadne tak, že pachatel odchází s podmíněným trestem, tak prožívají pocity zmaru, zoufalství, nechápou, jak je možné, že takovýhle čin je trestán jen podmínkou.

Kolik vašich klientek či klientů řeší sexuální obtěžování právě tou trestněprávní cestou?

Pracujeme s lidmi, kteří napadení policii ohlásili, ale také s těmi, kteří to neohlásili. U nás není důležité, zda se člověk rozhodne řešit svou situaci trestněprávní cestou, nebo se s tím chce vyrovnat po svém a využívá psychoterapeutické podpory. Většina lidí, kteří k nám přichází, nepřichází s prvotní myšlenkou: „Řekněte mi, jaké mám možnosti, když budu podávat trestní oznámení, a co pro to mám udělat?“ Toto není jejich záměr, není to v popředí jejich zájmu, neřeší, zda bude pachatel potrestán. Přichází s tím, že se jim něco stalo, prožívají určité reakce, ale nikdo pro ně nemá pochopení, často bohužel ani jejich nejbližší okolí, a čelí tak těžce traumatizující události úplně sami.

Řada obětí přiznává, že se se svým traumatizujícím zážitkem bojí komukoliv svěřit. Proč to tak je?

Zásadní roli v těchto případech hrají pocity studu, viny, strachu. Při první konzultaci u nás v poradně často slýcháme: „Co jsem mohl/mohla udělat jinak?“ Poměrně dlouho se pak věnujeme práci na změně náhledu oběti na celou situaci, abychom ji ujistili, že jediný, kdo je zodpovědný za to, co se stalo, je ten, kdo se násilí dopustil.

Proč se oběti ozývají až teď?

Spousta lidí se ptá, proč se oběti ozývají až po delší době.

Mám pocit, že společnost na podobné případy nahlíží tak, že oběti s tím vyjdou z nějakých pohnutek, jako kdyby pozice oběti bylo něco příjemného, co člověk může nést. Já myslím, že pokud se rozhodne svou zkušenost sdílet, tak to chce velký díl odvahy, nejen o tom mluvit, ale vůbec si to i pro sebe pojmenovat. Lidé jsou těsně po činu v šoku, potřebují se s tou situací srovnat a nepřemýšlí, že poběží na policii vše ohlásit. Pokud jsou to případy, kdy se oběti ozvaly po letech, může se jednat o vytěsnění, což je jeden z obranných mechanismů naší psychiky. Jsou to pak ty případy, kdy se oběti zneužívané v dětství vybaví vzpomínka na traumatizující zážitek až v době, kdy má vlastní děti ve věku, kdy ona sama byla zneužívaná. Tím spouštěčem můžou být různé okamžiky, ale i situace, vůně, dotyky, poloha. To, že se ozývají po letech, není proto, že by ženy volily, že o tom mluvit nebudou, případně se rozhodly, že si to nechají pro sebe a řeknou to v „pravý čas“. Má to své opodstatněné důvody.

Pak máme případy, kdy ani oběti netuší, že to, co se jim dělo, bylo sexuální zneužívání. Pokud si představíte pětileté dítě, které někdo dospělý, blízký hladí nebo se ho dotýká, jak nemá, tak nemůžete po tak malém dítěti chtít, aby pochopilo, že je to za hranicí. Až později se otevírají vzpomínky a myšlenky na to, že to, jak se jich dotýkal např. jejich příbuzný, nebylo normální. Velmi často také své zkušenosti nehlásí proto, že pachatel je v nějaké nadřízené nebo mocenské pozici, ať je to zneužívání v rámci pracovního poměru, nebo to může být vedoucí kroužku, učitel. Pokud se jedná o pachatele, který do toho celého zasahuje z pozice dominance nebo moci, tak je pro oběti náročné s tím vyjít na veřejnost, protože tam panuje představa, že vždy stojí proti někomu, kdo je silnější, má stabilnější postavení. A taky často okolí reaguje tím způsobem, že se postaví na stranu autority, ne na stranu té oběti.

Trénuje na basu? Feri po provalení sexuální kauzy radikálně změnil image: Foto bez afra uvnitř

V kauze Feri se hovoří o tom, že někteří lidé o jeho chování věděli a nezasáhli. Podobné informace jsou i o podobných kauzách ze zahraničí. Proč mají tito lidé tendence takové situace neřešit?

To je spíš otázka jejich osobního svědomí. Když už se oběť svěří, tak je na ni vyvíjen velký tlak, aby to sama řešila dál, ale je to také na okolí, aby správně zareagovalo. Např. pokud se něco takového dozví vedení školy, zaměstnavatel atd., mělo by být standardem, že v rámci té které instituce mají vypracované postupy, jak takové případy řešit. Některé univerzity interní pravidla mají, ale není zde nastaven nějaký plošný systém. Celkově v ČR chybí sjednocené postupy, pomoc nebo podpora pro oběti sexuálního násilí, systematizovaná pomoc. Je tady hrstka neziskovek, která se touto problematikou zabývá, ale nemáme tu krizová centra pro oběti, jak je tomu např. v Norsku nebo Irsku.

Někdo se vám svěřil? Nebagatelizujte!

proFem rozjel kampaň #Věřímeobětem, kde upozorňuje veřejnost, jak by neměla reagovat, pokud se jim někdo svěří, že zažil sexuální násilí. Co bychom tedy neměli oběti říkat, pokud se nám svěří?

Důležité je nebagatelizovat, zamezit jakýmkoliv vlastním interpretacím nastalé situace, neříkat, co si o tom myslíte. Jsem přesvědčená, že jedny z nejhorších reakcí jsou ty, které obviňují oběť, např. otázky: „Proč jsi tam lezla, cos čekala, co se divíš, pokud jsi byla takhle oblečená.“ To je to nejhorší, co může oběť slyšet.

Pak jsou to bagatelizace typu: „Pamatuješ si to dobře, opravdu se to odehrávalo takhle, to nemohlo být tak strašné.“

Nejpříznivější reakcí není ani to, když okolí začne na oběť tlačit, že musí na policii a podat trestní oznámení. Pokud je oběť v šoku, neorientuje se v pocitech, tak to může oběť vyděsit. Je lepší kontaktovat organizaci, která se problematikou zabývá. Důležité je dát oběti prostor a říci, že jste tu pro ni, podpořit ji, ať se rozhodne jakkoliv. Nedávejte rychle návrhy jako: „Teď musíš tohle a tohle.“ Nechte prostor, aby se oběť mohla nadechnout a vzpamatovat se. A platí zde také zlaté pravidlo, že pokud nevíte, co říct, tak raději neříkejte nic a jen buďte na blízku.

Občas se stává, že se naslouchající změní ve mstitele a chce si to s údajným agresorem vyřídit. Takové reakci je nejlepší se vyvarovat. Řešení touto cestou by se mohlo obrátit proti nim a nějaké zásahy tohoto typu by měli nechat na profesionálech - tedy vyšetřovatelích, policistech a dalších aktérech podílejících se na řešení situace oběti.

Na prvotní reakci záleží

Co byste vzkázala těm, kteří mají traumatický zážitek v podobě sexuálního násilí či obtěžování?

Chtěla bych říct, že jsme tu pro všechny, kteří mají takovou zkušenost, a že pro nás není důležité, jestli by se podle trestního zákoníku jednalo o trestný čin nebo znásilnění. Kdo se cítí obětí sexuálního násilí, má u nás dveře otevřené. Máme i právní poradenství, advokáty, kteří mají zkušenosti s oběťmi, poskytujeme individuální psychoterapeutické služby a provozujeme terapeutické skupiny.  Zároveň bych chtěla apelovat na veřejnost, že každý z nás může být v situaci, kdy se mu někdo svěří, a na reakci každého z nás záleží, protože to, jak zareagujeme, může otevřít, či zcela zabouchnout vrátka oběti k tomu, aby svou situaci dále řešila, ať už formou psychologické pomoci, nebo podáním trestního oznámení.

Stali jste se oběťmi sexuálního násilí, obtěžování nebo domácího násilí? Obraťte se na proFem nebo další organizace:

proFem:

• Tel.: 608 222 277
• Objednávání na konzultace a informace (po-pá 9-15)
• Linka právní pomoci (út 9-12, st 17:30-20:30)
• Anonymní online chat (po 9-12, st 16-19)
• Online poradna (na dotazy odpovídají do 10 dnů)

Rosa:

• SOS linka: 602 246 102 (po-pá 9-18)
• Tel.: 241 432 466 (po-pá)
• E-mail: info@rosacentrum.cz

Acorus:

• Tel.: 283 892 772
• E-mail: info@acorus.cz

Persefona o.s.:

• Tel.: 545 245 996
• Mobil: 737 834 345
• E-mail: domacinasili@persefona.cz