Zabili a upekli homosexuála! Končící šéf pražské zásahovky promluvil o děsivých případech a náročné práci
Jaroslav Černý (60) věnoval práci u policie téměř celý život. Svou práci miloval. Po 42 letech služby ale odchází. Jeho poslední působiště bylo na pražské zásahové jednotce, odtud se mu bude odcházet těžko. Své začátky, zajímavé zásahy a práci u zásahovky popsal v exkluzivním rozhovoru pro Blesk.
Kdy jste se dal k Policii ČR?
Na jaře v roce 1979 jsem po škole nastoupil k policii. Ještě před tím jsem měl pět měsíců vojnu, tenkrát to byla vojska ministerstva vnitra. Roku 1978 jsme byli ve Frýdku, tam jsme dostali do těla, a to byla zrovna zima jak v ruském filmu.
K jakému útvaru jste po škole nastoupil?
Bydlel jsem za Prahou a chodil jsem na praxi k Pohotovostní motorizované jednotce do Ďáblic. Tak tam jsem zakotvil. Tam jsem sloužil od roku 1980 do roku 1993.
Kam jste šel potom?
Skončil jsem na PMJ jako velitel čety a šel na kriminálku, tam mě přemluvili, abych šel na odbor boje proti organizovanému zločinu. Tam jsem byl až do roku 2003, takže deset let. U toho odboru jsem nejdříve objasňoval vydírání a poté například dělal sledování v nočních klubech, kde jsme potírali páchanou trestnou činnost. Bylo to od drog až po kradené věci.
Odtud jste pak šel k zásahové jednotce?
Než jsem šel k zásahovce, tak jsem jel na šest neděl na výcvik do Louisiany v USA na boj proti terorismu. Za celou republiku nás jelo 24. Tam jsme se naučili vstupy do bytů, do místností, zadržení pachatele ve vozidle a podobné taktické postupy.
Byla to podmínka pro to, abyste mohl dělat šéfa zásahové jednotky?
Byla to jedna z podmínek. Byl jsem vybraný na šéfa zásahovky, musel jsem ale podstoupit nějaký výcvik. S tímhle jsem se normálně nesetkal. Když jsem přijel zpět, tak jsem do roka nastoupil, nejdřív jsem byl pověřený vedením a poté jsem byl ustanoven do funkce.
Co musí splňovat policista pro to, aby se k vám dostal?
Musí mít odsloužené tři roky u policie, důležitý je dobrý zdravotní stav. Dále musí udělat psychotesty a poté fyzické testy a poté absolvuje „týden přežití“. Tam si je vlastně otestujeme. Nejdůležitější ale je to, aby byl týmový hráč. Může být sebelepší, ale pokud jede sám za sebe, tak ho nebereme. Tohle není práce jednotlivce.
Používáte při zatýkání léčky?
No samozřejmě! Důležitý je hlavně moment překvapení, ten pachatel, když si myslí, že se mu nic nemůže stát, tak právě v tu chvíli se mu to stane. My si ho dopředu načteme, zjistíme si, kam chodí, jezdí nebo co dělá. A pak si vybereme místo, kde ho zadržíme. Lidé si myslí, že když přijdou domů a zamknou, že jsou nesmrtelní. Zásahovka o vás ale ví a v klidu si pro vás přijde. Pachatel třeba myslí na to, co si doma dá k jídlu a nekontroluje se, nedává si pozor. Najednou projde kolem dvou mužů v montérkach a najednou leží na zemi. Před zásahovkou nejste nikdy v bezpečí.
Snaží se vám třeba při zatýkání bránit?
Když není hloupý, tak se nebrání, když už se ten vláček na vás valí, tak není úniku. Sám za sebe radím, že se nemá cenu bránit. Naši chlapi vás "převálcují", oni umí různé hmaty a chvaty. Stalo se nám i to, že nás pachatel viděl, jak k němu v civilu jdeme. Lehl si na zem, dal ruce na záda a čekal. Je to lepší jak pro něj, tak i pro nás.
Jednou jsme třeba zasahovali u pěstírny marihuany vojáků ze Srbska. Jen se "hvízdlo" do dveří a oni už leželi na zemi s rukama za hlavou. Už jenom čekali. Válčit s námi nemá cenu, bude vás to akorát tak bolet. I kdyby chtěli něco udělat, tak nestačí, nestihnou to. To je ten moment překvapení.
Vzpomenete si na nějakou osobu, která se v rámci svého činu zapsala do historie?
Pro vraždaře (policisty vyšetřující vraždy pozn. red.) jsme tenkrát sbírali dva muže, kteří na Praze 10 zabili dva muže a z toho jednoho upekli. Pro ty jsme si museli dojet až někam k Ústí, tam jsme si naplánovali zásah a do vily, kde bydleli, jsme si pro ně došli.
Informace k vraždě: Ladislav Roubíček společně s Alešem Lajtárem v únoru roku 2004 zabili v bytě na Praze 10 dva muže, jednoho z nich poté vařili a pekli. Odsouzení vrazi chtěli získat vybavení bytu a samotný byt. Případ vyšetřoval elitní kriminalista pražského 1. oddělení Jan Štoček. Původně byl přivolán k místu, kde se nalezla torza těla. Později zjistili, že jde o rozřezané části jednoho těla, které na sobě mělo části tkáně. Roubíček dostal trest 25 let ve vězení, Lajtár 15 let. Kdyby byl Roubíček starší, dostal by prý doživotí.
Zatýkali jsme také vraha Marie a Přemysla z pražské Bubenče. Před nedávnem jsme dělali i pachatele dvojnásobné vraždy. Na ty jsme si počkali v Praze 5, vyjížděli z jednoho baráku, jestli si dobře vzpomínám, tak šli od notáře kvůli převodu majetku. Hned na první červené jsme si pro ně došli.
Kolik máte ročně zásahů?
Tak v průměru, díky tomu, že máme hodně známých kluků po kriminálkách a oni si naše zásahy chválí, máme každý rok kolem stovky zásahů. Nejvíce jsme měli asi 146 zákroků. Beru ale pouze zákroky, kdy je pachatel zadržen. Může se stát, že párkrát vyjedeme a nikoho nesebereme.
Co za specialisty máte ve svém týmu?
Každá skupina má svého pyrotechnika, odstřelovače a vyjednavače. Našeho vyjednavače potřebuje z taktického hlediska, který spolupracuje se zásahovým týmem a dovede vyhodnotit situaci v bytě a dát nám cenné informace.
Zažil jste zásah, při kterém se střílelo?
Za mě jsme nikoho nezastřelili ani nepostřelili, snažíme se to zvládnout jen za použití donucovacích prostředků. Tu kulku už nevrátíte a pachatel je taky člověk. I když něco provedl, tak nemůžeme přijít a někoho bezdůvodně zastřelit. Samozřejmě, když by na nás vytáhl zbraň, tak nebudeme váhat. Vždycky jsme to ale zvládli jen s donucovacími prostředky. Velký pomocník je pro nás taser.
Stalo se, že jste zatýkali někoho podruhé?
Oni vyjdou z vězení, nějakou dobu dělají dobrotu a pak je to stejně stáhne, protože se stýkají s těmi stejnými lidmi. Každý si myslí, že na něj se zrovna nepřijde. Jednou jsme zatýkali zloděje aut, ten jeden ale nešel do vazby a byl na svobodě, i tak páchal dál trestnou činnost. No a tak jsme pro něj šli znovu, on vyšel na chodník a viděl mě naproti s telefonem u ucha. Když pak ještě zahlédl naše auto, tak si rovnou lehl na zem a čekal. Takže žádný boj nebyl. Říkal, že už podruhé nechce, abychom se po něm "prošli".
Účastnil jste se všech zásahů?
Až na čtrnáct dní, kdy jsem byl nemocný nebo když jsem byl na dovolené, tak jsem jezdil na všechny. Jsem ale strašně rád za naše kluky, že jsme se při těch zákrocích nikdo nezranil a nikdo nezemřel. Hlavní je, že jsme se všichni v pořádku dostali domů, že jsem nemusel na nikoho zvonit a říkat, že se mu nevrátí táta nebo přítel…
Proč končíte?
Chtěl bych se více věnovat rodině. Jestli tu práci chcete dělat pořádně, rodina musí jít trochu stranou. Tady nemáte volno, jste na nákupu, zavolá, že je akce, a musíte jet. Už jsem chtěl odejít před rokem, náměstek mě ale přemluvil ještě na jeden rok, tak jsem počkal. Už jsem ale unavený, dal jsem tomu už všechno. Doopravdy jsem upozadil svoji rodinu. Moje manželka musí mít svatozář, že to se mnou vydržela. Ten vedoucí pro tu zásahovku musí žít.
Jak se vám po takové době odchází?
Po takové době? Strašně. Odchází se mi strašně od té zásahovky, kde jsme jako rodina, pak se mi těžko odchází z krajského ředitelství. Mám tu hodně známých, 99 % policajtů tady znám. Rádi jsme spolu spolupracovali, po těch lidech se mi bude stýskat.
