23°C
Ač českého, respektive česko amerického původu, neboť maminkou Alice a vůbec první československou první dámou byla Charlotta Garrigue-Masaryková (†72), narodila se ve Vídni 3. května roku 1879. V té době tam totiž tehdy devětadvacetiletý Tomáš Garrigue Masaryk (†87) přednášel na univerzitě. Pobyt v Rakouské metropoli nicméně pro Alici neměl dlouhého trvání.
Putování z místa na místo
„Ještě v útlém dětství se přestěhovala s rodiči do Prahy, kde se otec v roce 1882 stal profesorem na nově otevřené české univerzitě,“ líčí v knize Matka a dcera Charlotta a Alice Masarykovy emeritní profesor politických věd Harold Gordon Skilling.
Rozrůstající se rodina – po prvorozené Alici přišli na svět také synové Herbert (†34) a Jan (†61) postupně vystřídala Smíchov a Vinohrady, až v roce 1890 zavítala na Malou Stranu. „Důvody, proč se chtěli znovu přesunout jinam, tentokrát na Malou Stranu, nejsou přesně známé,“ uvádí bohemistka Lenka Slívová v knize Charlotta: Žena T. G. M. Tehdy manželskému páru skonala čerstvě narozená holčička Eleonor. „V domě navíc nebyl vodovod, takže se voda musela nosit ze studny ve dvoře do třetího poschodí. Také děti si musely zvykat na nové spolužáky, protože je čekal přestup na obecnou školu v Josefské ulici.“ Na Malé Straně se v roce 1891 páru narodil poslední potomek – Olga Masaryková (†87).
Jak Skilling podotýká, konkrétně Alici se dostalo znamenitého vzdělání. „Ve Vídni s ní rodiče mluvili anglicky, matčiným mateřským jazykem, a dále užívali němčinu, kterou oba výborně ovládali,“ píše profesor. Alice se později také „na otcovo naléhání naučila rusky. Matka, která studovala hudbu ve Spojených státech a v Lipsku, ji začala učit hrát na klavír a později měla i jiné učitele.“ Cizí jí nebyl ani sport – zejména pak plavání, cyklistika a tenis, který na přelomu 19. a 20. století nabýval na značné oblibě.
Cestou učitelky
Ani hudba, ani sport či cizí jazyky nakonec nebyly dráhou, již se mladá dívka vydala. Vzdor tomu, že u Masaryků doma se hojně přetřásala politika, aby také ne, když byl Masaryk ještě za Rakousko-Uherska poslancem, Alice se začala zajímat zejména o sociální otázky. Fenomén, který ji zaujal, byl alkoholismus, o němž dokonce přeložila knihu. Proti tomuto nešvaru byla odhodlaná bojovat stůj co stůj. Jako jedna z prvních žen byla přijata v Praze ke studiu medicínu, ačkoliv jej po roce zanechala. „Částečně kvůli slabému zraku,“ píše Skilling. Také ovšem proto, že podle ní medicína neuspokojovala „její potřebu pomáhat lidem. Postrádala v ní duchovní rozměr.“
Její osudy se nakonec psaly tak, že vystudovala historii, aby ji posléze vyučovala – ponejprv v Českých Budějovicích, posléze v letech 1910 až 1914 v pražských Holešovicích. „Podle bývalých studentek byla (…) skvělou učitelkou, která výrazně ovlivnila jejich životy a myšlení,“ píše Skilling. „Jedna z nich napsala, že byla jako osvěžující vítr – silná, svěží, otevřená a originální – tak odlišná od ostatních vyučujících.“
Vězeň vlastního jména
Ještě před první světovou válkou byl Masaryk trnem v oku mnohým politikům. Válka vše dovršila – koncem roku 1914 Masaryk emigroval, aby za hranicemi mohl začít budovat odboj proti Rakousko-Uhersku. Cesta do ilegality pochopitelně poznamenala jeho nejbližší. „28. října 1915 byla Alice nečekaně zatčena a po dva týdny držena ve vyšetřovací vazbě v pražské Bartolomějské ulici,“ píše Skilling. Viněna byla z velezrady, jíž se dopustil právě její otec Tomáš Garrigue Masaryk.
O jejím uvěznění se dochovalo několik jejích vzpomínek, které si zapsala. „Byla umístěna v cele se čtyřmi kavalci, splachovacím záchodem a plechovým umyvadlem. Ačkoliv cítila, že v její duši vládne naprostý klid, nezamhouřila oka celou noc,“ uvádí Skilling. Pozoruhodné nicméně je, že si Alice svou „holou“ celu brzy vylepšila o řadu dekorací. Jednou z nich se stalo dokonce „akvárium s dvěma zlatými rybkami a klec s dvěma stehlíky.“ A když byla na „výletě“ v krčském sanatoriu, směla se i vykoupat. Horší to ovšem bylo ve Vídni, kde strávila krušných osm měsíců, během kterých byla podrobována častým výslechům.
Pod červeným křížem
Všichni Masarykovi byli do konce války pod bedlivým dozorem rakousko-uherské policie. Lepší roky rodině pochopitelně nastaly koncem války, kdy vznikla samostatná Československá republika a Masaryk byl zvolen za jejího prvního prezidenta. A Alice? Překvapivě se po vzoru otce stala poslankyní Národního shromáždění, ve kterém vydržela necelý rok.
„Ostře si uvědomovala tíživé sociální problémy, s nimiž se bude muset nový stát vypořádat, a začala plánovat, co by se mělo udělat,“ píše Skilling. Její mysl se upnula k Červenému kříži, jehož československé odnoži se zakrátko stala předsedkyní. Z té pozice se vydatně zasloužila o to, že ostatní mezinárodní členské uskupení začaly posílat do raného Československa dary, začaly poskytovat i jiné druhy pomoci. Nedlouho poté založila Československý Červený kříž.
První dáma ošetřovatelství
Díky kontaktům Alice Masarykové se do Československa začali hrnout dobrovolníci a samaritáni. „Rovněž založila tzv. Legii malých, která se starala o děti bez domova v důsledku války nebo poválečných zmatků a organizovala kulturní programy a zřizovala letní tábory,“ uvádí Skilling.
„Alice se zajímala především o výchovu zdravotních sester, a proto do Prahy pozvala příslušné americké odborníky. Rovněž se zasadila o zřízení několika zdravotnických škol. Za finančního přispění Rockefellerovy nadace Alice v roce 1936 iniciovala zřízení Vyšší (později Masarykovy) školy sociální péče v Praze. Zásluhou této nadace byl rovněž otevřen Státní zdravotní ústav.
Pozoruhodná je ještě jedna skutečnost. Ačkoliv obecně bývá v povědomí coby oficiálně druhá první dáma vnímaná Hana Benešová (†89), ve skutečnosti se jí stala právě Alice. Její maminka Charlotta totiž zemřela na následky mozkové mrtvice v roce 1923. Od té doby až do doby rezignace Tomáše Garrigue Masaryka byla první dámou právě jejich prvorozená dcera, pro níž se nejednalo o nic nového, jelikož otci vydatně pomáhala ještě za života vlastní maminky. „Blízká přítelkyně vzpomíná, že pro Alici nebylo vždy jednoduché žít vedle tak výjimečné osobnosti, ale její láska k otci, sebeobětování a takt jí umožnily vytvořit pro něho atmosféru domova,“ uvádí Skilling.
Emigrace nadvakrát
Činnou zůstala Alice i po Masarykově abdikaci na post prezidenta, i po jeho smrti. Ze svého bytu v Loretánské ulici na Hradčanech se nadále věnovala Červenému kříži a šířila myšlenky humanismu, které ovšem začalo přehlušovat vřeštění nacismu. Sotva překročilo práh našich hranic, rozhodla se v březnu 1939 emigrovat nejprve do Švýcarska, následně do Ameriky, kam se v roce 1950, po komunistickém převratu a zejména podivnému úmrtí jejího bratra Jana, uchýlila podruhé. „Obávala se o vlastní bezpečnost,“ podotýká Skilling k jejímu rozhodnutí.
V příbuzenském kruhu
Druhá emigrace se bohužel protáhla nejen na několik let, ale na zbytek života Alice Masarykové. Že by zůstala v pozadí se však u takto činorodé dámy nedalo čekat. V Americe například pomáhala uprchlíkům z Československa a rozhlasovou formou dokonce skrze Rádio svobodná Evropa promlouvala k Čechoslovákům, čímž do jisté napodobovala svého mladšího bratra Jana, který za druhé světové války promlouval k Čechům z Anglie rovněž pomocí rádia.
„V roce 1964 Alici postihl záchvat mrtvice,“ píše Skilling. Zbývaly ji poslední dva roky života, které prožila v Chicagu. „Nedlouho před smrtí se dokonce zaobírala myšlenkou návratu do Československa, ale nakonec ji zamítla - »nemohla bych nikdy odjet do země, která je ovládána protikřesťanskou filosofií,«“ cituje z jejích pamětí Skilling.
2. listopadu 1966 prodělala několik infarktů, jimž 29. listopadu podlehla ve věku 87 let. Pohřbena byla za účasti mnohých významných osobností – mimo jiné například bývalý pražský primátor Petr Zenkl (†91), jenž kvůli komunistům rovněž sdílel osud emigranta, na Českém národním hřbitově v Chicagu. Její přání vrátit se „domů“ však přece jen zůstalo vyslyšeno. „V roce 1994 byl převezen na lánský hřbitov její popel, kde byl uložen vedle tělesných pozůstatků jejího otce, matky a bratra Jana.“
15. února 2019 se v Národopisném muzeu Národního muzea otevřela výstava František Kretz a Alice Masaryková, která pojednává o unikátní místnosti, která byla do konce 40. let k vidění na Pražském hradě. David Zima
