7°C
Jak to, že nás rok s pandemií psychicky tak zasáhl? Jsme méně odolní? „To si nemyslím. Dříve sice lidé žili v mnohem těžších podmínkách, ale nikdy nemuseli být dlouhodobě v izolaci. Vždyť samotka je nejhorší z trestů. Že mnozí tento extrém nezvládají? Je to, jako bychom se podivovali, že někdo umře na hlad nebo žízeň,“ říká psycholožka Katarína Szabados.
Psychoterapeutka Lenka Hlavičková s tím souhlasí. „Odnětí svobody pro nás byla obrovská zátěž. Mnoho lidí přišlo o živobytí, další museli společně s prací zvládat domácí výuku, vaření, zábavu pro děti. A to vše bez možnosti vypnout a odpočinout si. Nemohli jsme naplňovat jednu ze základních lidských potřeb – družit se.“ Další zátěží pak pro nás podle ní bylo množství často protichůdných informací. „Loni na jaře jsme šili roušky a táhli za jeden provaz, jenže pak různí odborníci začali říkat různé názory. Ztratili jsme se v tom a každý si nakonec musel poradit sám.“
Psycholog Petr Kačena na to navazuje a poznamenává, že příliš informací život spíš komplikuje. „V nedávném německém výzkumu byla hranice mezi mírnými a středními příznaky úzkosti a deprese hranice 2,5 hodin sledování zpravodajských médií denně. Takže se zprávami to během krize není dobré přehánět.“ Podle psycholožky Marty Boučkové jsou plné ordinace pochopitelné. „Pokud si většina lidí nedokázala ani představit, že by se svět takhle rychle zastavil a život změnil, není divu, že nás to zaskočilo.“
Plné ordinace psychologů a dalších odborníků na lidskou duši ale ukazují i něco pozitivního – už není takové stigma docházet na psychoterapii. „I proto ale bylo nepochopitelné, že vláda vůbec nedbala o duševní zdraví obyvatel a zavřela spolu se službami i dostupnou psychoterapii v soukromých praxích, a uvrhla je tím do nečekaných stresů,“ upozorňuje psychoterapeutka Dominika Čechová.
Internistka a terapeutka Kateřina Cajthamlová souhlasí s tím, že podobnou pandemii a její řešení nikdo z nás nezažil. Jenže za to, jak moc nás rozhodila, podle ní jen covid nemůže. „Život v civilizaci – a zejména v naší západní – byl posledních třicet let stále lepší. Státy se starají, abychom měli dobrou lékařskou péči, kvalitní stravu, pitnou vodu i zásobování jídlem a zbožím z celého světa. Cestujeme, kam nás napadne, i když současně se nám snížila úroveň běžného pohybu. Většina z nás má střechu nad hlavou i sociální jistoty… Odvykli jsme zkrátka bojovat o přežití a krize nás probudila z pocitu, že to takhle bude stále. Nyní nás dohání zvyšující se spotřeba, globální oteplování, ale také vznik dříve nevídaných pandemií. Potřebujeme zase trochu vyjít ven, do reality světa. Otužovat se a posilovat svou celkovou odolnost a obranyschopnost – nejen proti koronavirům, ale i proti vlastní pohodlnosti, lenosti a žití na dluh.“
Geny a rodina
Pozorovali jsme to kolem sebe – někdo v pandemii chřadl, jiný statečně bojoval a jiní se chopili příležitostí a začali v ní (a na ní) vydělávat. Co a jakou měrou rozhoduje o tom, jak moc jsme psychicky odolní? „Je to mix genů a prostředí,“ říká stručně Petr Kačena. „Podle mě tohle nejvíc ovlivňuje výchova. Zjednodušeně bych řekla, že čím větší rozmazlování, čím větší umetání cestičky, tím horší psychická odolnost,“ poznamenává Katarína Szabados. „Psychická odolnost je získávána v dětství a pěstována během našeho života. Velmi záleží na tom, jak se k psychickým stresům stavěly naše pečující osoby (rodiče, prarodiče či jiní blízcí lidé). Jinak budou odolní dospělí, kteří vyrůstali v rodinách alkoholiků, a jinak lidé z rodin, kde se problémy řešily a mluvilo se o pocitech,“ říká Dominika Čechová. Marta Boučková poznamenává: „Mnoho vědeckých studií ukazuje, že se na tvorbě psychické odolnosti významně podílí podporující vztahy v rodině i mimo ni. Dobré mezilidské vztahy, vyjádření povzbuzení a podpory pomáhají snížit dopady nepříznivé události. K psychické odolnosti přispívají také např. schopnosti plánovat a řešit problémy, pozitivní vidění sebe sama, důvěra ve vlastní schopnosti, komunikační dovednosti nebo i zvládání silných emocí a impulzů.“
Ke všemu výše uvedenému Kateřina Cajthamlová přidává ještě vliv kultury, vzdělání a životního stylu. A Lenka Hlavičková podotýká, že psychickou odolnost prokazatelně podporuje také třeba víra a jasný životní smysl.
Pomůže trénink
Jak tedy zvyšovat naši psychickou odolnost? Oslovení odborníci v tom mají jasno: tréninkem. „Platí sice, že každá krize, která nás nezabije, nás posiluje a ukazuje, kterou cestou se příště nevydat, jenže tenhle způsob učení nás stojí hodně sil,“ říká Kateřina Bělková. Daleko lepší je volit cestu postupného zocelování. Asi jako když začínáte s otužováním. „Vyhýbáme-li se potížím, naše odolnost i trénovanost klesají. Naopak pokud se různým typům zátěže vystavujeme, vzrůstá naše schopnost reagovat účelně, s rozumem a trénovaně na různé typy stresu,“ popisuje Kateřina Cajthamlová s tím, že nikdy není pozdě začít. „Pamatujme na to, že výzvy si musí hledat každý sám včas, protože jinak ho svět svými výzvami může zaskočit. Jak se říká: Štěstí přeje připraveným a těžko na cvičišti – lehko v boji. Tohle opravdu nejsou prázdná hesla. A mysleme na to, že čemu se s péčí věnujeme, to vzkvétá.“ Trénovat přitom můžeme v každé situaci, která nás rozhodí.
„V takové chvíli máme dvě možnosti. Buď se jí poddáme, začneme se litovat a vzdávat se, nebo si řekneme: »OK, je to blbý, ale co můžu udělat, abych to přesto zvládl/a co nejlíp?« Snaha hledat řešení a cestu ven z každé blbé situace vede k jejímu zvýšení, protože sami sebe trénujeme na konstruktivní mód a později nás toho rozhazuje méně a méně,“ vysvětluje Katarína Szabados.
Jak ale v daný okamžik nepodlehnout vlastnímu strachu? „Někdy pomůže uvědomit si, co nejhoršího se může stát – většinou zjistíme, že nejde o život. Když budeme pravidelně a vědomě vstupovat do situací, které od nás vyžadují určitou míru odvahy, je to pro naši osobnostní integritu velmi přínosné,“ podotýká Lenka Hlavičková. „Nebojme se života. Snažme se nepropadat beznaději a smutku, když nám zrovna není přáno. A vždycky se snažme dělat něco, co by mohlo nepříznivou situaci alespoň trochu zvrátit. Možná to bude znít až příliš naivně, ale věřím, že naděje umírá jako poslední, že stojí za to věřit v dobré konce a že se vždy vyplatí nebát se říct druhým o pomoc, když ji člověk potřebuje,“ radí Marta Boučková. Umět si říci o pomoc – svým blízkým nebo odborníkům – je nesmírně důležité i podle Dominiky Čechové.
Ta zároveň upozorňuje, že bychom se neměli nechat svazovat porovnáváním se s ostatními. „Každý totiž máme startovní čáru jinde. Pro někoho je velkou výzvou dojít v noci od metra domů, jiný bojuje s tím, aby řekl nadřízenému, že už má moc práce. Trénink spočívá v tom, poznávat své hranice a zkusit vyrazit kousek za ně,“ vysvětluje. S psychikou je to jako se svaly. Nenarostou po prvním tréninku. Ale zvětšují se s každým cvičením. „Psychická odolnost je výsledkem dlouhodobé práce na sobě. Odolní jsou lidé, kteří věří svému zázemí i sami sobě,“ říká Lenka Hlavičková. Jenže pozor – přetrénovat se můžeme nejen v posilovně.
Zanedbávat bychom proto neměli ani odpočinek, koníčky. „Lidově řečeno nezapomínat na dobíjení baterek, abychom pak v případě krize měli z čeho brát. Seberegulaci pak pomáhá např. meditace, relaxace, dobrý spánek a samozřejmě dobrý fyzický stav těla,“ upozorňuje Petr Kačena. Kateřina Cajthamlová to pak všechno shrnuje: „Snažme se pěstovat rozum, klid, nadhled, radost, spokojenost. Střídejme činnosti psychické i fyzické. Odpočívejme, starejme se o své zdraví, pěstujme vztahy ke svým blízkým i ostatním, k různým generacím, ke své kultuře. Učme se ze zkušeností vlastních i moudrých lidí – včetně těch z minulosti. Odpouštějme těm, kdo nám ublížili a – především – nepěstujme si pocity viny, studu, ponížení, křivdy ani bezmoci. Vzdorujme impulzivnímu strachu a hněvu. Buďme odvážní, rozvážní a zdatně postupujme vším, co před nás život staví. A občas se ohlédněme, co jsme všechno dokázali, koho jsme potěšili a komu pomohli. To vše pomáhá psychice a upevňuje dobré zdraví – a nejen to fyzické.“
VIDEO: Mám depku! Co je opravdová deprese a jak narůstá počet nemocných v populaci
