Jak žijete dnes?

„Velmi intenzivně. Zvládám toho daleko více než dříve, a to jen proto, že konečně dělám věci, které mne velmi naplňují a baví. Žiju pro sebe, raduju se z podstaty žití, raduju se z toho, že jsem máma. Vlastně jsem za poslední roky ve svém psaní podstatně přitvrdila, i v tématech. Přestalo mě naplňovat psát stále o své nemoci, a tak píšu na blogu o své cestě životem. Z rakoviny jsem se vypsala dle své potřeby, a tak jsem začala psát knihy na jiná témata. Posunula jsem se někam dál. Je to logické.“

 Co je u vás nového po zdravotní stránce? Jaká je aktuální situace?

„Chodím na pravidelné kontroly na onkologii, ale také na další oddělení, kde mne sledují, nebo kde jsem zaléčena. Snažím se nic nepodceňovat. Podařilo se mi i zkrotit panické úzkosti a úzkosti obecně. Jinak se cítím dobře, jsem šťastná a naplněná. Všechno, co mě v životě štvalo, jsem začala brát jako studijní materiál a podvědomě si vše ukládám do hlavy, aby mi to posloužilo pro budoucí psaní. I v současné době je pro mne psaní terapií. Věřím, že jednou přijdu na to, proč vlastně píšu.“

Vaše nová kniha Princezna Psycho je hodně o vztazích, o tom, že když člověk nenajde cestu k sobě, tak jen těžko hledá další východiska… Jak najít cestu k sobě? Pomohla vám v tom nemoc?

„Nemoc byla pomyslné zrcadlo, které mi ukázalo, jak blbě žiju a jak jsem sebe sama ztratila. Po nemoci jsem se postupně prokousávala zpět k sobě a měnila jsem mnoho věcí ve svém životě, včetně postojů, názorů. Našla jsem sílu pro důležitá rozhodnutí. Když jsem si myslela, že už to mám pod kontrolou, tak přišla velká vnitřní krize. Měla jsem tendenci spálit za sebou všechny mosty a začít svůj život od nuly.

Plácala jsem se ve vztahu s partnerem, ze kterého jsem měla pořád tendenci utíkat. Určitou dobu jsem se řídila hlavně pudy a díky tomu mi do života přišli lidé, kteří tam neměli co dělat. Absolvovala jsem dobrovolně takové nesmyslné kolečko, které mne docela vytrestalo. Během této životní etapy jsem o sobě hodně zjistila, např. to, že jsem se vůči svému partnerovi chovala velmi sobecky. Anebo že jsem posunula svoje hranice až příliš daleko k lidem, kteří si ničeho neváží. Postupem času jsem našla vlastní identitu a zjistila jsem, že mi dost sluší. Od té doby se nebojím říct, že jsem si cestu k sobě našla. Byla to ale horská dráha. Vztahy jsou pro mě velmi důležité, proto se staly ústředním tématem Princezny Psycho.“

Připadá mi, že kniha bude hodně autobiografická, je to tak?

„Tak teď mi zatrnulo. Když jsem knihu začala psát, pořád jsem si opakovala: „Nesmí to být autobiografie, nesmí to být autobiografie…“ Dala jsem knihu k přečtení své kamarádce - psycholožce. Moc se jí líbila. Pamatuji si, jak jsem před ní řekla, že jsem ráda, že jsem napsala první neautobiografickou knihu. Ona si dala ruku před pusu a začala se smát. Bylo mi jasný, že mě prokoukla.“

Co máte s hrdinkou Jolanou společného?

„Princezna Psycho není moje autobiografie a příběh, který v knize prožije Jolana, není můj. Nicméně myšlenkové procesy Jolany moje jsou. Psala jsem to v době, kdy jsem prožívala určité vnitřní zmatky, a to se do knihy promítlo. Ale to byl samozřejmě účel. Chtěla jsem zachytit ženu, která prožívá krizi středního věku. To, jak jsem vše vysypala z rukávu, byl vlastně mazec.

Téma pro mě bylo natolik aktuální, že jsem román sepsala během měsíce. Psala jsem vždycky po práci, dlouho do noci a ráno se mi nechtělo vstávat. Pamatuji si dodnes, jak jsem s postavami chodila všude. Jednou jsem do nich byla tak zahloubaná, že jsem se probrala až v depu metra. Už jen to, jak kniha vznikla, by vydalo na knihu.“

Hrdinka překope svůj dosavadní život. Opustí partnera, změní práci, potkává nové přátele…To chce velkou odvahu, co vy na to?

„To tedy chce. Zejména, když se vám to stane ve čtyřiceti, kdy zjistíte, že vlastně nevíte, s kým jste po celé ty roky žila. Jolana to určitě neměla jednoduché. V knize postupně odkrývám během příběhů jiných postav, jaký vztah měla s předchozím partnerem. Postupně jí dojde, že vás těžko mohu mít rádi druzí, když nemáte rádi sami sebe. A že i ten vysněný život, který totálně překopala, a začal ji bavit, také někdy bolí. Myslím, že se v tom hodně žen najde.“

 A jak vypadá ten váš vysněný život?

„Můj vysněný život spočívá v tom, že musím vidět smysl v tom, co dělám. Jakmile mi nějaké věci smysl nedávají a dojde to tak daleko, že mne to začne deptat, tak se ze mě stává radikál. Bouchnou mi kamna a jdu od toho. Nebojím se změn, i když z nich mám respekt. Ale myslet na to, že mi změna přinese něco zlého, tak to je pocit, který si vůbec nemůžu připustit. Vím, že musím jít dál, ať se děje, co se děje. Jedině tak si pak člověk splní na všech těch cestách sny. Snažím se nenechávat se nikým ovlivnit, manipulovat a odradit. I tak si někdy naběhnu. Sbírám zkušenosti neustále. Mým snem je ohlédnout se za každým prožitým dnem a říci si, že stál za to.“

Čemu byste se v budoucnu ráda věnovala? 

„Jednoznačně bych se chtěla věnovat psaní. Úplně tím žiju. Když píšu knihu, tak si měsíce před samotným psaním sbírám témata, podklady, myšlenky. Nechávám to na sebe nějakou dobu působit. Pak přijde den, kdy vycítím, že už mám v hlavě to, co potřebuju. Nakreslím si na obrovský papír pavouka svých postav a jednotlivé spojitosti mezi nimi. To je pro mne základ. Pak otevřu počítač, sednu a začnu psát.

Miluju ten proces. Je vlastně vyčerpávající, protože když píšu, tak prožívám skutečný rauš. Trochu to hraničí s mánií. Jsem také permanentně nevyspalá, věčně hladová, bolí mě záda, bolí mě oči a jsem hodně unavená. Snažím se ordinovat si v období intenzivního psaní pár dní volna. To mi vždy dodá síly a pak se zase ponořím do tématu. Je to droga. A tuto závislost si musím umět rozumně dávkovat. Před pár dny jsem dopsala další román.“

Čím se živíte teď?

„Jinak stále chodím do práce na plný úvazek a živím se jako marketingový specialista. Jsem ráda, že mám práci, ale mým snem je věnovat se v budoucnu jen svým projektům. Je mi nejlíp, když si své věci řídím sama. Pak vše funguje raz dva. Nikdo mi do toho nemluví. Jen moje intuice. To je taková moje tajemnice.“