Tereza porazila rakovinu: „To ještě není konec, problémy přijdou potom.“

Jaký byl vůbec první impuls nebo zlom, proč jste se rozhodně sdílet svůj boj s rakovinou veřejně?

Zákeřná nemoc, která mne potkala, byla pro mne v mém životě natolik zlomovým okamžikem, že jsem již během léčby chtěla vše sepsat formou deníku. Ale nenašla jsem k tomu dostatek motivace a vzhledem k dlouhodobé únavě ani energii. Rozhodla jsem se tedy vše sepsat ex post asi 3/4 roku po léčbě – jak vše začalo (od prvních příznaků), šok z oznámení diagnózy, průběh léčby a také nelehké období, které přišlo s rekonvalescencí. Návrat do reality byl tvrdý. Rozhodla jsem se založit blog a psát o tom veřejně a otevřeně, protože jsem si myslela, že by to mohlo pomoci lidem, které potkal podobný osud. A moje rozhodnutí o tom psát otevřeně a bez servítek opravdu splnilo účel. Lidé mi děkují a píšou, že konečně našli na netu někoho, kdo se toho nebojí, a prosí mne, ať píšu dál.

Je pro vás váš blog i něčím jako psychologickou terapií, když se ze svých pocitů vypíšete?

Určitě ano. Tím, že jsem svůj příběh o nemoci sepsala, jsem ho mohla konečně v sobě trochu uzavřít. Je důležité o tom mluvit. V období mé nemoci mě ohromně podržela moje kamarádka Adéla, které jsem sdělovala své pocity. Fungovala mezi námi i telepatie. Když mi bylo nejhůř, tak se ozvala a vrátila mi zase úsměv na tvář. Naše společné konverzace jsou součástí mého vyprávění a budou i součástí knižního vydání Deníku raka, které vyjde na jaře příštího roku.

Zažila jste chvíle, kdy jste vážně neměla chuť napsat ani řádek a přemýšlela jste, že se na to vykašlete?

Přiznám se, že ne. Blogu se věnuji opravdu hodně a pořád vymýšlím, čím ho naplnit, a jde to samo. Baví mě to, a proto mi to jde tak lehce. Někdy se nechám semlít každodenními starostmi, které život přináší, a pak na mě přes blog vyskočí zpráva od některého čtenáře, která mi dodá tolik energie, že na starosti hned zapomenu. Dobíjíme se čtenáři energií navzájem a motivujeme se pro další boj.

V kategorii Live jste s Deníkem raka nominována na cenu Blogerka roku 2016, potěšilo vás to?

Dozvěděla jsem se o nominaci náhodou a potěšilo mě to. Ale až později mi došlo, jaká je to pocta být ve finále, a vzpomněla jsem si na to, že když jsem blog zakládala, tak mne vůbec nenapadlo, jaký může mít dosah.

Co je pro vás největší odměnou? Počet čtenářů nebo ohlasy od žen, které zdolávají stejné životní překážky jako vy?

Můj blog čte určitě hodně lidí, ale nejvíc mne potěší ohlasy čtenářů. Založila jsem si na ně na blogu speciální album s jejich vzkazy, protože jsem na ně pyšná. Takové řádky, které mi píšou, by si chtěl přečíst asi každý autor.

Svoje emoce popisujete jako „papiňák emocí“ - kdo u něj stál, když byl před výbuchem? Kdo je vám největší oporou?

Můj psychický stav během nemoci i po ní byl kolísavý. Někdy bylo dobře, jindy hůř a vše logicky „odskákala“ nejbližší rodina. I pro ně to byl velký stres, hlavně pro partnera. Velikou motivací pro mne byl můj syn.

Tereza je nominována na cenu Blogerka roku 2016, zvítězí? Vysíláme živě ve středu 23. listopadu od 19 hodin 

Dokážete stručně v pár větách říct, v čem je české zdravotnictví podle vás pro onkologické pacienty motivační a v čem demotivační, aby bojovali?

Moje zkušenost z onkologickou léčbou je jednoznačně vynikající. Je to obor, který se velmi progresivně vyvíjí a procento pacientů s úspěšně zakončenou léčbou stoupá. Velká motivace pro mne byla, že se lymfomy dají dobře léčit a lékař mi dal již na začátku léčby velkou šanci na uzdravení. Demotivační bylo velmi dlouhé čekání na podávání chemoterapie, občas jsem měla chuť z čekárny utéct, pro pacienta je to stresující. Ale nemocných bohužel přibývá a oddělení jsou poddimenzovaná.