Zítra odlétáte na Srí Lanku. Souvisí to nějak s vašimi cestovatelskými zájmy?

Souvisí to s mým filmem Století Miroslava Zikmunda. Zikmund a Hanzelka navštívili tuto zemi v roce 1961, a byli z ní tak nadšení, že jediná ze všech jejich knih věnovaná jen jedné jediné zemi popisuje právě Srí Lanku. V roce 2000 jsem ji navštívil s Miroslavem Zikmundem a šli jsme společně po místech, stopách lidí a slonů, které on a Hanzelka tenkrát prošli a potkali. Teď jsem byl jsem pozván cestovní kanceláří, která pořádá zájezd po stopách této dvojice. A pozvali mě, abych účastníkům vyprávěl o filmu, Zikmundovi a Hanzelkovi.

Jak dnes vypadají místa, kudy Zikmund a Hanzelka procházeli?

To si může prohlédnout každý z pohodlí domova. Na Webcestovatelů.cz věnovaném právě Zikmundovi a Hanzelkovi mapujeme jejich cesty a nabízíme pohledy, jak vypadají dnes. Stačí kliknout a vidíte, jak vypadalo Kongo nebo Srí Lanka v roce 1961 a jak v současnosti. Kdokoli nám může posílat dnešní záběry z míst, kde byl Zikmund s Hanzelkou.

O cestovatelské legendě Miroslavu Zikmundovi (96) natočil Petr Horký dokument nominovaný na Českého lva.
Autor: Archiv Petra Horkého

Existují vůbec ještě místa „nedotčená“, s čímž se zřejmě Hanzelka a Zikmund setkávali často…?

Každý druhý cestovatel popisuje, jak přišel do míst, kde žádný běloch nikdy nebyl… Takových míst je ale opravdu už jen pár, možná v Jižní Americe, na Antarktidě, v Grónsku, samozřejmě v pustinách, ale to je všechno. Jednou z vašich činností je navštěvovat místa, která se tak dynamicky mění, že je v současné podobě už nebude možné vidět. Co si pod tím máme představit? Třeba jeden z nejmenších kanárských ostrovů – La Gomera, který byl před pár lety charakteristický vavřínovým pralesem, málokdo tam přijel. Dnes je tam mezinárodní letiště, je to poměrně drahá destinace. Srí Lanka: pár roků zpátky země ve válce, turistický ruch tu téměř nefungoval. Dnes tam lítá spousta letadel, hotely rostou jako houby po dešti. Kuba? Jen chvilku poté, co Barack Obama započal novou kapitolu v americko-kubánských vztazích, mění se ze dne na den. Albánie. Bývala to divoká země téměř bez silnic, dnes tam budují dálnice, které řežou panenská údolí…

Podle čeho vybíráte destinace, do kterých se vypravíte?

Je to jako s ženami – uvidíte, dozvíte se, zahoříte… Cítíte jednoduše potřebu se tomu věnovat… (smích)

A kolik s tímto typem „žen“ trávíte času?

Bývalo to více, na cestách jsem trávil i osm měsíců v roce. Co jsem se oženil a narodily se dvě dcery (16 měsíců a 5 let, pozn. red.), zredukoval jsem to na polovinu.

Jak to vůbec rodina nese?

Mám naštěstí moudrou ženu. Ví, že si vzala cestovatele a akceptuje to, ale zároveň vidí, že se snažím. Dovolím si vzpomínku na Reinholda Messnera: ptal jsem se ho, jestli se jeho žena nezlobí, když je stále na cestách. Téměř se rozčílil, protože se svou rodinou nejspíš tráví více času než leckterý manažer, který ráno odchází, přijde večer a sedá k práci. Možná, pokud spočítáme jako rodina společně strávený čas, dáme dohromady víc, než ti „spořádaní“. Navíc holky, pokud je to jen trochu možné, beru třeba na pracovní cesty s sebou.

Jezdíte za těchto okolností na klasickou dovolenou?

Vyrazil jsem poprvé, když jsem přešel Grónsko. Hned po návratu jsme odjeli na Djerbu. Na Facebook jsem pak pověsil fotky s dcerou u bazénu. Nikdo to nekomentoval! Až po příletu mi pokoutně volali kamarádi, co se stalo, co mám doma za průšvih… (smích) Vůbec to nechápali. Ale jezdím rád. Loni jsem si takhle užil třeba chorvatský Split, na konci sezóny, bez turistů…

Jaká jsou nej vašeho cestování?

Je toho víc. Největší dřina – přechod Grónska za 25 dní. Severní pól, to je brož na klopě polárníka, stejně jako nejchladnější místo světa sibiřský Ojmjakon. Nejkrásnější: Mongolsko, Grónsko, Maledivy, Cookovy ostrovy, nejchudší Haiti – proti tomu jsou i nejubožejší africké země bohaté. Nejpříjemnější lidé pak na Sibiři, Kubě, Srí Lance…

Váš nejtajnější cestovatelský sen?

Má sen zcela veřejný (smích): Antarktidu a jižní pól. Ale je to finančně tak náročné, že netuším, zda se mi to povede.

Přechod Grónska. Některé dny to na globální oteplování nevypadalo...
Autor: Archiv Petra Horkého

Cestujete raději sám nebo s velkou výpravou?

Velkou výpravu nebrat. Člověk musí vynaložit spoustu energie, aby všechny lidi sladil, a má pak málo sil vůbec prožívat, kde je. Nejraději cestuji sám, případně ve dvou, ve třech. Samotný cestovatel snáz splyne s místními lidmi.

Co máte na cestách u sebe v každém případě?

Slivovici a špek! Na polár vždycky. Upřímně: v dnešní době cestovateli stačí kreditka, nějaká hotovost a náhradní spodní prádlo. (smích) Na místě si koupíte SIM kartu, abyste volali levněji. Víc není třeba.

Liší se objevování světa za Zikmunda a Hanzelky a dnes? Dá se to vůbec srovnat?

Podle jednoho úhlu pohledu je to nesrovnatelné, podle druhého to je naopak pořád stejné. Vyrazili krátce po druhé světové válce – ještě existovalo koloniální rozdělení světa, dnes nepředstavitelné, právě se přepisovaly mapy. Žádné hotely pro turisty, anglicky se hovořilo jen v anglických državách, takže se každý z nich učil sedm jazyků, na cestu se připravovali sedm let! V tomto nesrovnatelné. Dnes – a o tom je i veletrh Holiday World, kam přijdou tisíce lidí – mají před sebou celý svět jako bonboniéru, vezmou si tři čtyři bonbóny v podobě letáků, a pak se rozhodnou, kam pojedou. Což je dobře. V čem je to stejné? Člověk odkrývá na každé cestě bílá místa, co má v hlavě.

Co máte společného s veletrhem?

Už 14 let připravujeme cestovatelský festival WorldFilm. Návštěvník chodí po veletrhu, říká si „tam bych chtěl jet, tam taky“. Když pak přijde k nám do Křižíkova pavilonu a pozná i osobně lidi, kteří zažili něco extrémního, třeba změní cíl své cesty, dodá si odvahy, bude mít nový sen.

Jaké jsou letošní trháky?

Na co bych pozval? Určitě na Miloslava Stingla, to je cestovatelská legenda, bude křtít svou knihu, za doprovodu kapely z Velikonočního ostrova včetně tanečníků i tanečnic. Na Martina Procházku, fotografa, který se věnuje žralokům. Má nové fotky, novou baterii zážitků, které stojí za vyslechnutí. Vždycky se snažím zařadit do programu někoho, kdo prokázal „echt“ schopnost přežít v extrémních podmínkách. To jsou podle mne třeba vojáci. Dnešní cestovatel (třeba já) si koupí speciální výbavu a vyrazí na Sibiř. Voják? Tady máš rozkaz a funguj! Takže zvu na Pavla Stehlíka, vojáka, který byl v Afghánistánu, napsal o tom výbornou knížku Do temnoty. Bude stát za to.