Cestu jsme začali v Marrákeši, přezdívané červené město. Je to dost trefná přezdívka, protože od 12. století se tu smí stavět jen v cihlové terakotě nebo okrových odstínech. Pro nás to ale bylo spíš město zahrad a pomerančů, které právě všude dozrávaly. Byť ty z městských parků a ulic byly spíš okrasné – úžasné na pohled a vůni, ale jíst se nedaly.
Z nejvyšší vyhlídky ve městě připomíná Marrákeš spíš větší vesnici, protože tu od nepaměti nic nesmí převýšit minaret Koutubia, ale stačí se ponořit do labyrintu starých uliček medíny a zjistíte, že jde o pulzující město velikostně srovnatelné s Prahou. Náměstí Jemaa el Fna je její srdce – od rána do noci jej plní jídlo, hudba, nákupy, fiakry, chaos, hluk, krotitelé hadů i opic, prostě exotická dokonalost.
Útočiště slavných
Marákeš byla vždy magnetem pro slavné. Hotel La Mamounia na kraji středověké mediny miloval Hitchcock i Chaplin, maloval tu Churchill, Roosevelt tu pil čaj a Paul McCartney v něm složil stejnojmennou píseň, ve které pěje chválu na déšť.
Yves Saint Laurent si díky pobytu zde Marrákeš tak zamiloval, že si v Marrákeši koupil dům a prohlásil ji nejkrásnějším městem světa. Z moderních hvězd sem občas zaletí Rolling Stones, Brad Pitt nebo Jennifer Aniston, David Beckham nebo Katy Perry.
Marrákeš si zamilovala i Madona, která tu podle fotek na Instagramu letos strávila Vánoce i Nový rok. A stejně jako my, se kromě Marákéše vydala i do pouštní krajiny za hory.
Modrá oáza v červeném městě
V turistických průvodcích figuruje jako jeden z hlavních cílů ve městě a musíme říci, že oprávněně. Zahradní vila, kterou Yves Saint Laurent odkoupil od francouzského malíře Majorella a v jejíchž zahradách se nechal i rozprášit je opravdu nádherná.
Zahrady Majorelle, které jsou kolem ní, jsou jak rozsáhlá botanická zahrada zahrnující tři sta druhů rostlin z pěti kontinentů. Fontánky, klidná vodní hladina čeřená ploutvemi koi kaprů, ptáci štěbetají, zkrátka oáza klidu v jinak hektickém městě.
Dům je o to zvláštnější, že je oproti docela uniformě barevné okolní zástavbě v elektricky oslňujícím kobaltově modrém tónu, v barvě, kterou Majorelle vynalezl, nechal si patentovat, a kterou Maročané nosí na oblečení dodnes.
Průvodce Marokem Adam Jaroš
Majestátní Atlas
Za Atlasem na nás čekalo hlavní lákadlo, pouštní krajina a berberské pevnosti. Dostat se tam ale nebylo snadné. Místní autokar, ve kterém jsme jeli, plánoval vyjet do průsmyku Tizi n'Tichka (2205 m), ale uvízli jsme v kopci ve sněhové vánici. Co je doma běžná horská zimní záležitost, kvůli které si bereme do kufru řetězy a někdy i pilu, byla pro severoafrické řidiče naprostá a nepředvídatelná apokalypsa. Nás i desítky dalších řidičů s podobným problémem zachránili až místní cestáři. Při cestě zpět už byla silnice jak vymetená, svítilo slunce a sníh byl jen na horských štítech.
Vysněná dovolená v Dubaji se změnila v noční můru: Místo moře a drinků se týden snažili dostat domů!
Hollywood Sahary
Jméno pohoří nesou i Studia Atlas ve městě Ouarzazat, přezdívaného Hollywood Sahary. Jeden z cílů naší cesty. Světové herecké štáby si tu podávají dveře kdykoliv potřebují točit poušť nebo zaprášenou historii. Vznikala tu Mumie, Gladiátor, Hra o trůny, Lawrence z Arábie, Spectre i Asterix a Obelix mise Kleopatra. Kvůli filmům tu postavili kopii chrámu v Luxoru i tibetský klášter pro snímek Kundun. Horské štíty Atlasu pak hrály tibetské Himálaje, kde se točit nemohlo.
Jízda po filmových památkách ale ve Ouarzazatu nekončila. Čekala nás ještě impozantní berberská pevnost Ait Ben Haddou, ikonická spleť hliněných staveb, hradeb a věží na kopci, známá třeba jako Yunkai ze Hry o trůny. Využily ji ale snad všechny filmy, které se točily v nedalekých Studiích Atlas a měli něco společného s pouští nebo historií.
Keramika z udírny
Ve městečku Tamegroute jsme narazili na keramiku, která se vyrábí nezměněnou technikou už od středověku – zelené glazury z místní hlíny, pece ládované palmovými listy a oblaka dýmu, kvůli nimž jsme si chvíli mysleli, že hoří celá vesnice. Nehořela. Místní prostě jen topili pod hrnci. Vskutku obětavá práce, která zajisté poznamená i plíce pracovníků, ale dává unikátní odstín keramice, která je díky tomu světoznámá.
Poušť bez iluze
Písek kam oko dohlédne, zlatavé duny barvící se přes růžovou do purpuru, miliony hvězd. Písečná poušť Erg Chebbi u oázy Merzouga vypadá přesně tak, jak si představujete Saharu. Jenže pohádka má malý háček: turistické velbloudí karavany a džípy ji za den pokryjí hustou sítí stop. Vítr to ale přes noc uklidí. Ranní vstávání před úsvitem je tak jediná cesta k pohledu na poušť, jak si ji představujeme.
Pokud vyloženě nechcete, na spartánské podmínky na poušti klidně zapomeňte. My měli ves stanu klimatizaci, koupelnu a měkké peřiny. Náš beduínský kemp se navíc honosil i osvětleným bazénem s výhledem na duny. Oheň pod bohatou hvězdami obsypanou oblohou v něm samozřejmě nechyběl. „Poušť je pro naše klienty hlavním lákadlem okruhu Marokem,“ potvrdila nám i Klára Divíšková z cestovní kanceláře Čedok.
Záhadný tažín
Marocká kuchyně prý před pár lety vyhrála světové první místo – oznámil to i Gordon Ramsay. Říkám prý, protože jsme jedli místní nejpopulárnější jídlo, tažín, snad každý den a pokaždé jsme dostali něco trochu jiného.
Jméno přitom označuje nejen pokrm, ale i speciální keramickou nádobu na pomalé vaření, což bylo asi jediné, co pokrmy spojovalo. Záleží tak hodně na kuchaři, jídelní lístek jen napoví. Nikdy jsme ale možnosti objednat si tažín nelitovali.
Na jistotu jsme jej zvolili i v Dar Essalam, nejstarší restauraci v Marákeši přímo v medíně. Ta restaurace je legendární, stejně jako show, která večeři doprovází. Nádherně zdobené sály a v nich show břišních tanečnic, tanečníků a živé kapely je pro oko našince hodně netradiční. Viděli jste někdy u večeře tančit spoře oděné tanečnice s kandelábrem zapálených svíček na hlavě? My ano.
