„Už jako malý jsem rozmontoval první hodiny pod dohledem tatínka. Zemřel, když mi bylo osmnáct, mu bylo pouhých 42 let. Syn Lukáš odkoukal řemeslo zase ode mě. Teď jsou na řadě dva vnuci,“ směje se Vilém Petrovský.
Vzpomíná, že jen v Hněvošicích byli za jeho mládí tři hodináři. „Mistrů bylo hodně, práce málo a teď je to naopak. Málokdo hodinářskou profesi ovládá a má tu trpělivost piplat se s miniaturními, často zcela unikátními strojky,“ uvedl Petrovský starší.
Vrátil se od tiskařiny
Jeho syn pracoval 12 let v tiskárnách, nežli se vrátil zpátky domů do rodinné firmy. „Cítil jsem, že jsem po předcích prostě hodinář. Skvěle se s tátou v práci doplňujeme: On opravuje větší nástěnné hodiny a já hodinky, budíky a menší věci,“ říká syn Lukáš.
Lukáš (36) a otec Vilém (69) Petrovští z Hněvošic na Opavsku si otevřeli hodinářskou dílnu. Karel Janeček
Hodinářské řemeslo považují oba za vymírající. „Je přitom stále potřebné, jak je vidět podle zájmu. Týdně nám projde rukama okolo osmdesáti hodinek, k nimž mají majitelé většinou citový vztah,“ podotýká.
Není to procházka růžovým sadem
„Pokud se chcete stát hodinářem, vede k tomu dosti dlouhá a strastiplná cesta. Připravte se na neúspěch, občas zbytečnou práci u neopravitelných hodinek,“ upozorňuje syn Lukáš. „Nutná je zručnost, trpělivost, technické myšlení a i optická paměť,“ upozorňuje.
Pokud se hodiny rozbijí, není vždy výhodné se snažit o pracnou opravu. „Někdy je lepší měnit celý obsah. My strojky rozděláme někdy i třikrát, po renovaci zkoušíme jejich funkčnost dva až tři týdny, než jsme si jistí, že hodinový strojek řádně funguje,“ říká Lukáš Petrovský.
Aktuálně je podle něj největší zájem o vyčištění a seřízení hodinek značky Prim. „Nejvíc jich tu mezi lidmi koluje, bývají ve sbírkách a stále jsou spolehlivé. Oprava vyjde třeba jen na tři, čtyři stovky, když to jde dobře,“ popisuje.
