Komedová o tyranii obětí trestných činů filmaři: Některé krimi seriály neměly vzniknout!
Metoda Markovič, Případy 1. oddělení, Devadesátky. Tři oceňované televizní seriály, v nichž kriminalisté odhalují pachatele skutečných zločinů. Jako diváci to hltáme. Tedy až do okamžiku, než filmaři natočí příběh o utrpení našem nebo našich blízkých, aniž bychom o tom věděli. Kde začíná a končí tvůrčí licence? Jak nepopírat skutečnost a současně neubližovat? I nad tím se zamýšlí Pavlína Komedová, prezidentka organizace Bílý kruh bezpečí, která už 35 let poskytuje odbornou, bezplatnou a diskrétní pomoc obětem trestných činů.
Seriál Metoda Markovič běží v druhé sérii, jak se vám líbí?
„Vzhledem k zaměření své práce nemám potřebu večer sledovat kriminálky, ale několik dílů jsem viděla, abych věděla, jak tvůrci s tématem pracují. Řemeslně je zpracování velmi kvalitní, zároveň ale série otevírá citlivé rány. Často podceňujeme, že i desítky let po tragických událostech žijí lidé, které podobné zobrazení může zasáhnout.“
První série získala tři České lvy, Petr Uhlík byl mj. oceněn za vynikající ztvárnění vraha Ladislava Hojera. Co to ve vás, když se věnujete obětem, vyvolává?
„Ocenění filmového výkonu nechávám kritikům, ale kladu si vždy otázku ‚Proč máme takovou potřebu neustálého zobrazování násilí, včetně ztvárňování vrahů?‘“
Jak si na ni odpovídáte?
„Násilí je pro publikum atraktivní. Je jednoduché, silné a okamžitě přitahuje emoce. Extrémní podněty aktivují naši pozornost rychleji než sledování pomalého procesu uzdravování – a proto jim věnujeme méně pozornosti, přestože jsou pro společnost mnohem důležitější. Kinematografie násilí dlouhodobě využívá k připoutání pozornosti. Je to téma, u kterého si tvůrci mohou být jistí diváckým zájmem. Ale je zásadní rozdíl mezi násilím v zóně fikce a reálnými případy. U skutečných zločinů existují i skutečné oběti.“
Žánr true crime je hitem. Je to fascinace reálným zločincem?
„Diváky přitahuje autenticita. Je ale nutná velká opatrnost. U Metody Markovič zvolili tvůrci vyšetřovatelský pohled, což je ta méně kontroverzní varianta. U druhé série navíc tvůrci reflektovali připomínky pozůstalých a konzultovali s nimi výsledné zobrazení, což je správný směr.“
Bylo to až poté, co jste do procesu vstoupili vy?
„Nebyl to náš přímý zásah. Impulzem byla iniciativa jedné z pozůstalých po oběti Straky, která o vzniku seriálu původně vůbec nevěděla, přišla na to náhodou a měla ze zpracování obavy. Následně proběhl kontakt mezi ní a tvůrci a došlo k úpravám přímo ve střihu. Chtěla bych ocenit jak její odvahu se ozvat, tak přístup autorů, kteří její podněty neignorovali a byli ochotni vést dialog. I díky iniciativě této ženy jsme byli ze strany tvůrců z TV Nova osloveni ke spolupráci na vytvoření etických pravidel, jak citlivěji pracovat s podobnými situacemi.“
Jak by taková pravidla měla vypadat?
„Základem je komunikace. Pokud víme, že existují oběti nebo jejich blízcí, musíme s nimi o plánované tvorbě mluvit. A to už ve fázi přípravy.“
Prvním pravidlem by mělo být získat souhlas obětí, případně pozůstalých? „Jednoznačně. A musí jít o konkrétní, informovaný souhlas, žádný bianko šek. Lidé, o jejichž příběh se jedná, by měli být přizváni k průběžným konzultacím, jak přesně bude příběh ztvárněn, a formulovat, kde jsou hranice. Některé formy zobrazení – například detailní rekonstrukce samotného činu – mohou být hluboce zraňující.“
Jak k tomu ale jako filmař přistoupit citlivě? Skutek se prostě stal.
„Nesmíme obětem brát hlas a mluvit za ně. Je potřeba se jich ptát, co je pro ně přijatelné, a respektovat jejich hranice. Každý člověk má jiné potřeby a jinak své zkušenosti zpracovává – někdo o nich mluvit chce, jiný ne. Právě proto také podle mě nelze stanovovat obecná pravidla, co lze a nelze z příběhů konkrétních lidí zpracovávat. Existuje ale jedno základní pravidlo: vždy se zeptat těch, kterých se to týká. Informovaný souhlas a otevřená komunikace jsou základ.“
Někdy je ale pro tvůrce těžké se k obětem, pozůstalým dostat.
„Z etického hlediska ale platí jednoduché pravidlo: pokud souhlas nelze z jakéhokoliv důvodu získat, je to prostě stopka. Zároveň je ale nepřijatelné oběti a pozůstalé vyhledávat nátlakovým způsobem – například na ně čekat před jejich domem, jakkoliv na ně tlačit. Vhodnější je obracet se prostřednictvím právního zástupce, pokud ho mají, nebo je kontaktovat písemně a dát jim možnost se rozhodnout, zda o svém příběhu chtějí s někým mluvit. I rozhodnutí nemluvit a neodpovídat je potřeba respektovat.“
To by ale možná mnoho projektů ani nevzniklo.
„Ano. Anebo by bylo třeba je vyprávět jinak. Inspirovat se tématem, aniž bychom využívali konkrétní příběh, konkrétní identitu. Možná to pak nebude tolik lákavé pro publikum, ale nebudeme riskovat další zraňování obětí. Vždyť to je přece morálně nepřijatelné.“
Mluvíte o etice, morálce. Zákony to neřeší?
„Zákon tuto oblast explicitně neupravuje. Existuje obecná ochrana osobnosti a lidské důstojnosti, ale chybí konkrétní pravidla pro zobrazování skutečných příběhů a soudní praxe je v této oblasti minimální.“
Chápu správně, že tu chybí nějaký soudní precedent?
„Nebo se o něm veřejně neví. A je to pochopitelné. Pro lidi, kteří sami – nebo jejich blízcí – prošli násilím a často i náročným trestním řízením, je další soudní spor s tvůrci většinou nad jejich síly. Chcete se po tom všem ještě soudit s filmaři? I proto zůstává řada zásahů do soukromí bez právní odezvy a postupně se vytvořil falešný dojem, že vypůjčit si bolestný osud konkrétního člověka je přijatelné.“
Jak přesně takové zobrazení oběti traumatizuje?
„Vrací je zpět do prožívání traumatu. Oživuje bolest, pocity bezmoci i ponížení – vše, čím si člověk prošel v době, kdy to zažíval. Trestný čin často bere oběti také pocit kontroly nad vlastním životem a neodsouhlasené veřejné zpracování jejího příběhu si tuto kontrolu bere znovu. To může vést k dalšímu prohlubování traumatu, úzkostem, depresím.“
Co bychom podle vás měli v příbězích o skutečných zločinech vidět a nevidíme?
„Měli bychom vidět, co násilí dělá s lidmi, kteří ho přežili. Jak náročné je se z něj uzdravovat a kolik sil stojí další život. Společnost i systém se stále soustředí především na pachatele a také jako diváci jsme vedeni primárně k úvahám o motivech agresora, čímž se následky jeho činů vlastně bagatelizují. Hrůzné dopady násilí se odsouvají na okraj. Empatie k obětem stále není tolik, kolik si zasluhují.“
Nemůže ale pochopení motivace vrahů i zabránit podobným trestným činům?
„Otázkou je, zda nás konkrétní formy zpracování skutečně vedou k prevenci. Veřejný zájem na předcházení trestné činnosti ale také nemůže znamenat, že si z obětí uděláme rukojmí.“
A co třeba oceňovaný seriál Případy 1. oddělení, v němž také sledujeme objasňování konkrétních zločinů?
„Pokud je příběh ztotožnitelný, měl by být souhlas samozřejmostí. Představa, že se vám po letech bez varování vrátí trauma skrze televizní obrazovku, je přece strašná. Pokud je konkrétní člověk a jeho příběh rozpoznatelný, jsou zde ona již zmíněná pravidla na ochranu osobnosti. Klíčovým vodítkem by mělo být právě to, zda se v příběhu může oběť nebo její blízcí identifikovat.“
Jako například?
„Například u filmu Sbormistr se oběť v příběhu okamžitě poznala, poznalo ji i její okolí. Pointa, podoba herce s Kulínským i stejné jméno jednoznačně odkazovaly na konkrétní osud. Takto citlivé příběhy si ale nelze jen vypůjčit bez ohledu na následky pro ty, jichž se týkají. Problematičnost se navíc neprojevila jen v samotném filmu, ale už dříve v mediálním zacházení s jejím případem. Byla dehonestována, její zkušenost zpochybňována a násilí relativizováno. A když už po letech mohla mít klid, vzniklo o jejím příběhu dílo bez jejího souhlasu. To nelze přijmout. Ráda bych proto ocenila odvahu paní Karolíny, která se ozvala proti tomu, jak je s podobnými příběhy nakládáno. Upozornila na fenomén, který byl dlouho přehlížen, a promluvila nejen za sebe, ale i za mnoho dalších lidí, kteří už na debatu s necitlivými tvůrci neměli sílu. Nejde však jen o hrané filmy a seriály.“
Ale?
„Velkým problémem jsou také dokumenty o pachatelích závažných zločinů, jejichž produkce výrazně přibývá. Máme informace, že oběti ani pozůstalí často nebyli o záměru takové projekty natočit vůbec informováni, natož aby byli osloveni s žádostí o vyjádření. Nikdo se jich neptal, jaký dopad na ně může mít nové medializování.
Je jasné, že za účelom získania peňažného zisku dnešným " umelcom " nič nie je sväté ! Ale prečo o tom píše Blesk cz, bulvár ktorý má rovnaký podnikateľský model ?