18°C
Michal u policie s hodností poručíka působil u Speciální pořádkové jednotky Praha. Čtvrtek 21. prosince minulého roku podle něj začal poměrně rutinně. Ráno byl vyslán do Klánovického lesa, pátrat po tom, zda se tam nepotuluje pachatel dvojnásobné vraždy. V rozhovoru uvádí, že kolem půl druhé byl povolán do centra Prahy.
Michal se svými kolegy dorazil nejprve k budově FFUK v Celetné ulici, kde jim velitel ukázal fotku vraha a budovu prohledali. Krátce nato přišla zpráva, že se střelec nachází v budově na Palachově náměstí, kam Michal přiběhl ve chvíli, kdy zoufalí studenti seskakovali z ochozu na balkon.
Michalovy vzpomínky nejsou pro slabé povahy, zní totiž skutečně děsivě: „Běželi jsme k bočnímu vchodu a najednou nám k nohám spadla holka. Byla na místě mrtvá. Nevím, jestli pádem, nebo ji předtím střelil. V ten moment jsem přepnul na autopilota,“ popisuje v rozhovoru Michal. Sám si prý strach nepřipouštěl, protože postup několikrát trénoval: „Pro mě štítaře je důležité, abych cítil na jednom rameni jednoho střelce, na druhém druhého. O víc se nezajímám. Kdyby bylo nebezpečí, tak vím, že se za mě kluci schovají a současně mě pokryjí z boku.“
Oběť měla průstřely v oblasti genitálií
Nejděsivější pohledy se Michalovi naskytly v nejvyšším patře budovy: „Tam si pamatuju ležet slečnu. Měla rozstřílené nohy kolem genitálií, v oblasti kyčlí a stehen. Kluci ji vytáhli ze třídy do boční chodby, kde bylo bezpečné místo. Podal jsem jim svůj turniket (škrtidlo), někdo druhý, zatáhli jí to, ale stále krvácela. Navíc bledla a začala ztrácet vědomí,“ uvádí Michal. Dívku na rozkaz velitele začal přenášet do bezpečí, v tu chvíli však nikdo stále nevěděl, jestli vrah ještě žije, nebo zda jich není víc, vydal se s ním proto jeden z kolegů, aby jej kryl.
Vzpomínky se vrací ve snech
Bývalý policista se v rozhovoru také svěřil, že jej události stále provází ve spánku, kde se mu vrací ve snech. „Dva měsíce od té události jsem se bál usnout. Každou noc se mi vracely dva sny. Stojím v té třídě, všude samá krev, každému zvoní mobily a slyším, jak kluci řvou: Sem škrtidlo, tady to zatlač, vydrž…,“ vypráví v rozhovoru Michal. „V tom druhém snu zase stojím v nemocničním pokoji. Je tam rodina té dívky a já ji vidím bledou na posteli. Hrozné. Ty sny se opakují stále dokola,“ dodává Michal s tím, že se sny už nevracejí tak často jako dříve, ale stále nezmizely. Obvykle se prý probudí ve tři ráno s velmi vysokým tepem, jde se napít něčeho sladkého a následně si čte, dokud se jeho stav nezlepší.
Michal v rozhovoru ale také vysvětluje, proč se den po tragédii rozhodl po čtrnácti letech policejní sbor opustit. „Už dlouho jsem si tam připadal jako fackovací panák, na kterém si kdekdo smlsne. Ten zásah a to, co se dělo po něm, byla poslední kapka. Už jsem to nechtěl snášet,“ vysvětluje.
„Po zásahu jsme vyšli ven špinaví, zpocení, od krve a chvíli čekali v autě. Navzájem jsme se prohlíželi, jestli nám něco není a jestli jsme v pohodě,“ uvádí Michal s tím, že měl namířeno na základnu, kde si špinavé oblečení chtěl vyprat. „Chtěl jsem ji zapnout, ale telefon: Všichni zpátky, budete střežit do rána. Takže v těch špinavých hadrech jsme jeli zpátky a do 11 hodin večer nás nechali hlídat zamčené dveře a řídit provoz na silnici. Až pak jsme se dostali na barák,“ říká Michal.
Vyřizování účtů?
Po návratu na základnu s ním pak zástupce velitele chtěl řešit incident, ke kterému během zásahu došlo. „Když jsme prohledávali budovu a otvírali jednotlivé dveře, tak jsem jednomu z našich, kterému se to nedařilo, řekl ostře, ať uhne, a udělal to beranidlem sám. Jenže to byl asi někdo z velení SPJ, já ho přes tu kuklu nepoznal, takže to se mnou po návratu na základnu řešili,“ vysvětlil Michal Seznam zprávám.
Další den pak v 6 ráno nejspíše „za odměnu“ musel znovu na tzv. „převoz cenin“. „Prý to nemám chápat jako trest, ale protože převozy nejezdím, tak jsem si je měl jít osvěžit. No, na ponižování u policie jsem ale zvyklý,“ vysvětluje v rozhovoru bývalý policista. Cestou z převozu se pak zastavil v nemocnici za slečnou, kterou z budovy vynášel.
„Přišel jsem do toho pokoje a tam celá rodina. Můžu vám říct, mně bylo tak zle, když jsem viděl její mámu, tátu, sourozence. Ona byla úplně bledá. Tam jsem vůbec neměl chodit. Tu druhou dívku jsem už nedohledal. Obávám se, že to nepřežila,“ uvedl Michal.
Poslední kapka a konec u policie
Následující hodiny byly posledním hřebíčkem do rakve jeho kariéry u policie. „Odpoledne přišel rozkaz: Kluci, co jste tam byli včera, tak se sbalte, vy už to tam znáte a jděte znova hlídat tu budovu. To přitom mohla dělat běžná hlídka,“ vzpomíná Michal. K filozofické fakultě tou dobou už ale proudily i davy lidí, z nichž někteří jedinci neskrývali vypjaté emoce. Čtyři hodiny jsem tam stál u toho vstupu a lidi mi nadávali: Kde jste byl včera, vy hrdino? Nebo: Teď tu máte samopal, včera by se hodil víc. A podobné narážky. Já byl hladový, unavený, nesměl jsem na záchod ani si dát cigaretu, totálně grogy. Celou dobu jsem si říkal, jestli to mám zapotřebí,“ vzpomíná Michal v rozhovoru.
Pro dnes již bývalého policistu to byl moment, kdy se prý definitivně rozhodl od sboru odejít. Názor nezměnil, ani když si v průběhu Vánoc odpočinul a v polovině ledna podal výpověď. Nyní se živí jako opravář střech a v rozhovoru zmiňuje, že mu práce u policie nechybí.
Prosincová střelba v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v centru Prahy je nejtragičtějším podobným případem v historii Česka. Ozbrojený útočník zastřelil 14 lidí a dalších 25 zranil. Zemřel i pachatel, který spáchal sebevraždu. O několik dní předtím zavraždil v Klánovickém lese také mladého tatínka Martina s jeho dcerkou (†2,5 měs.) v kočárku. Zavraždit ve svém domově v Hostouni měl i svého otce.
Ve sbírkách na pomoc pozůstalým se doposud sešlo kolem 72,5 milionu korun. Pěti miliony do Nadačního fondu Univerzity Karlovy přispěl i pražský magistrát.
