Kapacita historické Prahy ale brzy nestačila rozvoji urbanizace, v 19. století spojené zejména s průmyslovou revolucí, která tak osídlení soustředila do jejího okolí. Rozšiřování Prahy si žádala zejména potřeba propojení infrastruktury jako byl vodovod, plynovod, kanalizace či doprava, ale jednání s okolními obcemi vázla kvůli otázkám daní a autonomie v rámci Prahy.

Až do první světové války tak bylo úspěšně připojeno jen několik málo obcí, v roce 1850 Josefov, v roce 1883 Vyšehrad, o rok později Holešovice a Bubny a v roce 1901 Libeň, nejlidnatější oblasti, předměstí Karlín a Smíchov a později města Královské Vinohrady a Žižkov prozatím připojeny nebyly.

Operátorka linky 112 Barbora: Nejnáročnější je komunikace se stresovanými lidmi, kteří neposlouchají, říká

Operátorka tísňové linky napsala knihu o svých zkušenostech z hasičárny - Já, hasička.
Na přelomu 19. a 20. století mělo Královské hlavní město Praha 233.000 obyvatel na rozloze 21 km2. Zákonem o Velké Praze z roku 1920 bylo území k 1. lednu 1922 rozšířeno o 37 obcí (mimo jiné Břevnov, Dejvice, Karlín, Smíchov, Královské Vinohrady a Žižkov) na 172 km2 a začalo být označováno jako hlavní město Praha. Ve městě žilo na 676.000 obyvatel.

Nyní žije v Praze na rozloze asi 496 km2 na 1,3 milionu lidí, čili od roku 1922 se počet obyvatel zdvojnásobil a rozloha téměř ztrojnásobila. Od 1. července 2001 tvoří Prahu 112 katastrálních území, člení se na 57 městských částí, které spravuje 22 správních obvodů s rozšířenými kompetencemi (Praha 1 až 22).