Obézní syn »poběhlice« českým králem: Jiří z Poděbrad (†50) zemřel před 550 lety, co ho zabilo?

Snad žádný jiný český král nepocházel z tak „skromných“ poměrů. Jiří totiž nepocházel z žádné vladařské dynastie, 23. dubna 1420 se narodil do poděbradské větve Pánů z Kunštátu. „Víme jen bohužel velmi málo o jeho dětství,“ konstatuje historik Josef Macek v knize Jiří z Poděbrad.

Historikové vedou spekulace i nad tím, kde že se Jiří vlastně narodil – bylo to v Poděbradech, Hořovicích či na hradě Bouzov? „Kdybychom věřili pozdní legendě, museli bychom jeho kolébku umístit někam do jižních Čech. Vypráví se totiž, že kmotrem při křtu syna pana Viktorina z Poděbrad byl prý sám jednooký hrdina Jan Žižka z Trocnova,“ líčí Macek. Svému otci ale Jiří dlouho radost nedělal. V necelý 24 letech umírá a Jiří se coby sedmiletý klučina stává sirotkem.

Ústrky

O jeho matce toho rovněž není mnoho známo. Manželkou Viktorina z Poděbrad byla Anna z Vartemberka, která ovšem zemřela až roku 1459. Jenomže jak podotýká Macek, není jisté, že právě ona byla Jiřího matkou. „Ještě za života českého krále nechybějí hlasy, jež si tropí posměšky z krále, zrozeného z »poběhlice«. Už v roce 1450 satirické písně mluví o Jiřím jako o »snopkovi«, tj. Člověku zrozeném v nemanželských poměrech.“

Vstříc osudu

Jde o variantu, k níž se kloní i Macek. „Nebylo by ostatně nic mimořádného, kdyby si byl vzal pan Viktorin za ženu neurozenou milenku, anebo kdyby se byl dokonce dědic poděbradského panství narodil dívce či paní, jež se vůbec nestala zákonitou manželkou páně Viktorinovou. Nezapomínejme, že tehdy, v roce 1420, bylo otci sedmnáct let,“ podotýká a zároveň dodává, že „také Jiří z Poděbrad patří mezi předčasně dozrálou generaci vladařů.“

Cílevědomostí, pílí a nezpochybnitelným politickým talentem udivoval nejen své vrstevníky. Ještě než dosáhl plnoletosti, zasedal na zemském soudě. Zakrátko se stal vojevůdcem a posléze také hejtmanem a vůdčí osobností tzv. kališnické jednoty. Z této své pozice v roce 1448 vyrazil se svým vojskem na Prahu, které se zmocnil v předtuše katolického převratu.

Čechy se v té době ocitaly ve velmi prekérní situaci. Od smrti posledního krále Albrechta II. Habsburského (†50), který byl zetěm a nástupcem Zikmunda Lucemburského (†69), v té době uplynulo už devět let. Čechy dosud neměly krále – počítalo se s korunovací Ladislava Pohrobka (†17), jemuž bylo osm let, tudíž vlády nebyl docela schopen. V Čechách zuřila tichá občanská válka mezi katolíky a husity o dodržování tzv. basilejských kompaktát, která husitům zaručovala určitou náboženskou svobodu. Právě z obavy, že by mohlo dojít k porušení kompaktát, zaútočil Jiří na Prahu a zmocnil se jí. Následně se stal zemským správcem, a to do nástupu krále Ladislava.

Pravá ruka krále

Ladislav Pohrobek na český trůn oficiálně nastoupil roku 1453. Jiřího moc tím nijak neuvadla, naopak. „Léta krále Holce (Ladislavova posměšná přezdívka – pozn. redakce) jsou obdobím triumfu Jiřího z Poděbrad. Lépe by – a výstižněji – bylo, kdyby lidové úsloví mluvilo o době dobrého pana správce než o vladaření bezvousého mládenečka, který jen přitakával ke všemu,“ míní Macek.

Jiří často Ladislava doprovázel na cestách po českých zemích, a to nezřídka kvůli obavám o jeho bezpečnost. Zároveň Jiří Ladislavovi rozpůjčoval nemalé sumy hotovosti. Také vedl jménem svého krále složitá diplomatická jednání se zahraničními vladaři – císaře nevyjímaje. Ladislav v Jiřím nalezl spolehlivého a věrného stoupence, který byl nadmíru schopný a rázný. O to více zaráží nenadálý Ladislavův skon v Praze. Stín podezření padl právě na Jiřího, že Ladislava nechal otrávit, avšak Ladislav pravděpodobně zemřel na vzácnou formu leukémie.

V čele země

Český trůn byl znovu uprázdněn a jelikož Ladislav po sobě nezanechal ve svých 17 letech potomka, nalézt jeho následovníka bylo nadmíru těžké. Čechy, sužované občanskými i náboženskými nepokoji nebyly zrovna lákadlem pro mocné zahraniční dynastie. O trůn se tedy přihlásil sám Jiří a svou kandidaturu podpořil nejen značnými sumami rozdanými volitelům, ale coby zemský správce si nechal rezervu v podobě ozbrojenců, kteří se v den volby shlukli u staroměstské radnice.

Jiří byl skutečně zvolen 2. března 1458 za českého krále. Jednalo se o volbu nevšední a atypickou, kdy po mnoha letech čeští stavové zvolili zástupce české šlechty, a nevsadili kartu na zahraniční šlechtice, jak bývalo zvykem. Na českém trůnu si Jiří poseděl pěkných 13 let.

Jiříkova Praha

Ačkoliv bývá uváděn jako Jiří z Poděbrad, podstatnou část svého života strávil v Praze. Ne na Pražském hradě, jak by se mohlo zdát, ale v tzv. Králově dvoře, jenž stával v místech dnešního Obecního domu, a odkud vládl už Václav IV. (†58). Jak se léta jeho panování podepsala na hlavním městě království?

Jiří „věnoval zvelebení pražských měst mimořádně velkou práci“, domnívá se historik Josef Janáček v Malých dějinách Prahy. Nejednalo se o lehký úkol. Husitské války zpustošily celé Čechy, Prahu nevyjímaje a její skvostná sláva už dávno nebyla tou, jakou byla o sto let dříve. „Na návrat mezi evropská velkoměsta nebylo zatím ani pomyšlení.“

Za Jiříkovy vlády se podstatně rozšířila a přestavěla staroměstská radnice do pozdně gotického slohu, začala výstavba i malostranské radnice. „Roku 1464 se začalo se stavbou Malostranské mostecké věže (vzorem byla věž Staroměstská) i s dostavbou kostela v Týně,“ uvádí Janáček s tím, že „dostavba Týnského kostela byla (…) jedinou významnější církevní stavbou kališnické Prahy“. Kolik v ní žilo obyvatel? Domyslet si jich můžeme zhruba 30 tisíc.

Poslední léta

Ke stáru byl Jiří velmi nemocen, což do velké míry souviselo i s jeho životním stylem. „Byl »postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskrných, mravů líbezných«,“ cituje Macek z kroniky Eneáše Sylvia Piccolominiho. Krále dlouhá léta trápila obezita – i na tehdejší poměry celkem monstrózní.

„Když mu bylo pětačtyřicet let, psal papeži, že nemůže přijet do Říma, »neboť jsme nyní obtíženi nadměrnou tloušťkou svého těla«,“ uvádí Macek. Ten také rozvádí myšlenku, co za touto otylostí s největší pravděpodobností stálo – záliba v jídlu a pivu. Historik rovněž líčí, že ač byl král nadmíru schopný politik, hospodář a diplomat, ve volném čase spíše lenošil, než aby se hýbal, což se na jeho tělesné konstituci rovněž podepsalo.

„Ke sklonku života mu oteklé nohy a nadměrná tloušťka takřka znemožňují pohyb. Poslední týdny před smrtí už král tráví jen na lůžku a v křesle a po smrti lékaři při balzamování mrtvoly najdou břicho obrostlé na píď tukem,“ uvádí Macek. Jiří zemřel 22. března 1471 v Praze v Králově dvoře, kde bylo jeho tělo vystaveno všem, kteří přišli vzdát hold poslednímu skutečnému českému králi. A jeho smrt? Lze ji odvozovat z toho, že lékaři „naleznou játra z poloviny zkažená a ve žluči tvrdý kamínek“.

Návrat k počátkům

Před smrtí ale „svým“ Čechům stihl vybrat nástupce. Paradoxně se jím neměl stát žádný z jeho synů. „Naprosto se nehodil za budoucího krále nejstarší syn Boček, který byl mdlého ducha a zůstával stále ve stínu královského dvora. Ani druhorozený Viktorin se nemohl pochlubit vlastnostmi, jež otec považoval za znamení královského ducha. Byl příliš zbrklý a divoký,“ líčí Macek. Svého nejmladšího syna Jindřicha, jenž měl k hodnotám ideálního panovníka nejblíže, nehodlal upřednostnit před staršími bratry.

A tak došlo na rozhodnutí, které v Čechách rovněž nemá obdoby. „Král Jiří překonal všechny svody a touhy po upevnění rodové moci a předložil zemskému sněmu návrh kandidatury polského prince,“ uvádí Macek. Oním princem byl Vladislav Jagellonský (†60), který se skutečně v roce 1471 stal právoplatným českým králem a čímž bylo navázáno na přemyslovskou dynastii. Vladislavovým pradědečkem byl Zikmund Lucemburský, jehož babičkou, jak známo, byla Eliška Přemyslovna, dcera předposledního přemyslovského krále Václava II. (†33).