8°C
Vladislav Jagellonský, syn polského krále, se na českém trůně ocitl zvláštním řízením osudu. Svého následovníka si v roce 1470 Jiří z Poděbrad (ⴕ47) vybral z čistě pragmatických důvodů. Čechy se v té době nacházely ve válce s Uherskem, jemuž panoval ambiciózní Matyáš Korvín (ⴕ47) a podpora Polska v této válce byla klíčová. Jiří navíc neměl přílišnou důvěru ve své syny, kteří by po něm mohli převzít břímě vlády.
Neschopnost druhých
„Naprosto se nehodil za budoucího krále nejstarší syn Boček, který byl mdlého ducha a zůstával stále ve stínu královského dvora,“ líčí historik Josef Macek v knize Jiří z Poděbrad. „Ani druhorozený Viktorin se nemohl pochlubit vlastnostmi, jež otec považoval za znamení královského ducha. Byl příliš zbrklý a divoký.“ Jiří měl ještě třetího syna, toho však Jiří nechtěl upřednostnit, aby se jeho starší bratři necítili ukřivděni.
Omšelé korunovační klenoty
Tak při otázce českého nástupnictví padla volba na rod Jagellonců. Roku 1471 projíždí branami města Prahy teprve patnáctiletý Vladislav. „Do Čech přijel polský princ, urostlý mladík, vychovaný ve zcela jiném prostředí, než jaké nalezl v Čechách,“ podotýká Josef Macek v knize Tři ženy krále Vladislava.
Velký dojem na něj metropole neudělala. „Už první dny Vladislavova pobytu v Praze (…) ukázaly, co peněz je zapotřebí v zemi, kde se léta nekladl důraz na skvělost výbavy královského dvora,“ uvádí Macek v objemné monografii Jagellonský věk v českých zemích. „Dokonce i korunovační klenoty, jež měly zazářit při korunovačním obřadu, nebyly v pořádku a polský komorník s pokladníkem museli dát žezlo a korunovační jablko nově pozlatit.“
Zchudlé království
Vladislav se stal králem v zemi, kterou po dlouhá léta sužovaly války. Peněz nebylo nazbyt, zároveň je ani nebylo kde brát, takže se král doslova zadlužil na všechny strany, přičemž finanční tíseň Vladislava pronásledovala po většinu let jeho panování. Macek kupříkladu podotýká, že i korunovace Vladislavova syna Ludvíka (ⴕ20) na českého krále v roce 1509 byla mnohem skromnější, než na jaké byli Pražané zvyklí.Odráželo se to i na králově životě. „Vladislavův dvůr v Praze nemohl se ani zdálky srovnávat s dvorem Karla IV.,“ uvádí historik. Vladislav nepanoval z Pražského hradu, jak by se mohlo zdáti zřejmé, nýbrž z tzv. Králova dvoru, který obýval už Václav IV. (ⴕ58).
„Do roku 1484 byl sídlem králova dvora komplex budov u Prašné brány na Starém Městě pražském (v místech dnešního Obecního domu),“ líčí Macek. Až teprve po roce 1483, kdy musel Vladislav čelit nepříjemnému povstání, a ve městě se už necítil bezpečně, přesídlil raději na Pražský hrad.
Jagellonská Praha
I když bylo České království chudé, a Praha nijak významně neprosperovala, nelze říci, že by za Vladislava Jagellonského bylo vše špatně. Historik Josef Janáček v Malých dějinách Prahy třeba poznamenává, že Vladislavovi se po letech nejrůznějších bojůvek a střetů podařilo Prahu opět otevřít cizím kupcům. Praha v té době opět začala hrát úlohu pomyslného „hlavního centra dálkového obchodu v Čechách.“
Rovněž se zkvalitnila samospráva hlavního města – právě za Vladislava podle Janáčka vznikla třeba funkce orlojníka, který se stará o chod a údržbu staroměstského orloje. Budovaly se vinice i chmelnice, rozvíjel se i pražský vodovod, o který se nově staral tzv. rúrař. Nadmíru pozoruhodné jsou i některé architektonické práce, které byly v Praze na přelomu 15. a 16. století vykonány.
Vystavena byla například Prašná brána a pozoruhodný je dodnes Vladislavský sál na Pražském hradě, který vznikal v letech 1487–1502, kde se každoročně udílí státní vyznamenání, a také stavbu tzv. Ludvíkova křídla na Pražském hradě lze přičítat Vladislavovu rozhodnutí. „Pokus o dostavbu katedrály sv. Víta poměrně brzy ztroskotal,“ konstatuje Janáček, nicméně totéž se nedá říci o bazilice sv. Jiří. Ta v té době sice již stála, nicméně architekt Benedikt Rejt, který působil ve Vladislavových službách, nechal baziliku ozvláštnit tympanonem. Ten je v barokním provedení ozdobou baziliky dodnes.
Koruna i manželka coby »dědictví«
Vladislav byl prý učenlivým panovníkem, dokonce si osvojil i češtinu, na rozdíl od maďarštiny. O to více nakonec udiví, že dal přednost maďarskému prostředí, před tím českým. Stalo se tak v roce 1490, kdy zemřel uherský král Matyáš Korvín, který s Vladislavem vedl vleklé rozepře. Mezi oběma králi nakonec došlo k dohodě, že v případě úmrtí jednoho z nich, ten druhý nastoupí na jeho trůn – což se také stalo.
Vladislav ovšem „nezdědil“ pouze uherskou korunu, nýbrž i vdovu po Matyášovi – královnu Beatrix Neapolskou (ⴕ50). Šlo čistě o sňatek z rozumu – Vladislav byl tehdy formálně ženatý s „nešťastnou“ Barborou Hlohovskou (ⴕ51), královnou, která se s Vladislavem nikdy neviděla, jelikož sňatek proběhl v nepřítomnosti obou ženichů. A Beatrix, vdova po Matyášovi, trvala na tom, že uherskou královnou zůstane stůj co stůj.
Aby se zabránilo občanské válce, odhodlali se český král a uherská královna ke sňatku, který celý spor zažehnal a oba mohli docílit svého. „Lze věřit, že Vladislav opravdu po Beatrici netoužil, že se jí spíš bál, než aby ji miloval,“ podotýká Macek ve Třech ženách krále Vladislava.
Pryč z Čech
Proč dal nakonec Vladislav přednost Budínu před Prahou? „Hlavní příčinou (…) bylo celkové postavení Uherského království v tehdejší Evropě,“ soudí Macek v Jagellonském věku v českých zemích. „Vynikaly nad ně i např. v exportu drahých a vzácných kovů a zaujaly politicky významné místo v celém křesťanstvu jako pevnost víry.“ Oproti tomu Čechy byly vnímány problematicky – ohně husitských válek stále dohořívaly, a vyjma katolíků se v Čechách nalézalo velké množství Husových přívrženců, což se nelíbilo ani papeži.
„Skutečná politická váha obou zemí byla v tomto prestižním zápolení rozhodující silou a nikoliv láska či záliba Vladislavova,“ míní Macek. „Vladislav se vždy tituloval především jako král uherský, a pak teprve král český.“ Že mu ale česká metropole tak jako tak k srdci příliš nepřirostla, dokládá i fakt, že od roku 1490, do roku 1516, kdy Vladislav zemřel, strávil v Praze podle Macka všehovšudy jen „několik měsíců“.
