14°C
Jaké to má výhody, když vás režíruje manžel?
„Vůbec to takhle nerozděluji. Celkově je ovšem pro herce výhodné, když ho režíruje dobrý režisér. A Kuba dobrý je. Takže to je ta výhoda.“
Manžel vás režíruje, se svou maminkou hrajete. Neřeknete jí někdy na jevišti omylem mami?
„Hrajeme spolu už 16 let v Divadle Viola představení Hodně smíchu a pár slz a ano, opravdu se mi to stává. Pravidelně mě to pobaví. Naštěstí je to typ představení, kde to nevadí.“
Vaši práci sleduje hodně také váš tatínek Petr Kostka. Při moderování StarDance vám prý jednou řekl, že se vám pořád klepe ruka…
„Když jsme před 12 lety se StarDance začínali, tak si můj pozorný tatík tohoto detailu všiml a přemýšleli jsme, čím to je. Zjistili jsme, že se tak projevuje stres z přímého přenosu.“
Jak se vám to podařilo odstranit?
„Když odhalíte příčinu něčeho, co vás nebo okolí irituje, a označíte ji, je velká šance, že problém zmizí. Ale musí se na něj chvíli pravidelně myslet, vědět o něm, nedělat, že neexistuje. Je to součást profese a profesionálního posunu.“
Otec vás od dětství vedl k tomu, abyste mluvila pravdu. Vyplatilo se vám to?
„Jednoznačně. Pravda je nezbytná a naprosto nenahraditelná kvalita. A neznamená to zdaleka zdánlivou odvahu pálit pravdu druhým do tváře, ale bezezbytku ji umět říci sama sobě.“
Dneska jste velmi obsazovaná a člověk by řekl, že nemáte hluboko do kapsy. Myslíte, že peníze kazí charakter?
„Pokud je nemáte jako hlavní životní hodnotu, motivaci a metu a žene vás kupředu radost a vášeň, tak ne.“
Vaší radostí je hlavně váš syn Toník. Narodil se před dvanácti lety, když jste natáčela Pojišťovnu štěstí. Hned po porodu si ho štáb natočil, a on si tak během prvních minut života zahrál v seriálu. Dostal nějaký honorář?
„Asi ne, vůbec nevím, myslela jsem na jiné věci. Porod je docela významná událost v životě ženy. A tvůrci ho netočili po porodu, ale při něm. Rodila jsem nečekaně o 16 dní dříve. Místo na natáčení jsem mazala k Apolináři, nebylo jiné cesty, postava byla roztočená. Jemu i mně je úplně fuk, jestli za to něco dostal. Ale díky té shodě okolností a dřívějšímu porodu je fakt asi jedinou seriálovou postavou v dějinách, která se v přímém přenosu narodí.“
Letos má dvanáct let. Vy jste věděla už v pěti letech, že chcete být herečkou. Má představu, co by rád dělal?
„Rád by se stal chovatelem zvířat a filmovým režisérem.“
Vzhledem k tomu, že tak ráda spolupracujete se svými blízkými, tak by vás v budoucnu mohl režírovat jako váš současný manžel. Co byste řekla o hře pod jeho režijní taktovkou Čas pod psa?
„Já nikdy nic moc neprozrazuji. Každý si v tom najde něco svého. Je tu naděje na rezonanci mnoha typů žen v různých fázích života s našimi představitelkami a oproti plakátu, na kterém jsme tři holky – Máša Málková, Eva Josefíková a já, si přijdou na své i pánové. A nejen kvůli nám, třem ženám. Muž je tam naprosto nepostradatelný.“
Jaká je vaše postava?
„Postava mé Heleny charakterizuje velkou část stresem usmýkané populace. S humorným a laskavým náhledem.“
Vaše role má komický potenciál, který jste dokázala dobře využít. Co vás na této postavě nejvíce baví?
„Všechno. Je skvěle napsána. Nemá v sobě schválnost, mezery, které musíte překlenovat. Vše zapadá, je logické a bohaté. Má překvapení, zlomy, zná křeč i něhu. Touží, miluje, nenávidí, bojuje. Prostě člověk. Ten případný humor vychází z toho.“
Házíte tam židlí, nadáváte. Čerpáte z vlastních zkušeností?
„Půjčím si větu jednoho mého kamaráda: Nic lidského mi není cizí.“
Ve své roli mluvíte i vulgárně. V jakých situacích v životě vy osobně použijete sprosté slovo?
„Čeština je krásná, bohatá, zvukomalebná a uvolňující v této oblasti vyjádření jako málokterý jazyk. A já češtinu tak ráda používám, na správném místě, ve správný čas.“
To bylo velice kulantně řečeno. Energická manažerka ve hře Čas pod psa se snaží být dokonalá, ale dostaví se pocit vyhoření. Stalo se vám někdy, že jste vnitřně vyhořela?
„Díkybohu ne. Znám mnoho druhů únavy, hraničních situací, ale vyhořením bych to nenazvala. Však také postava, kterou hraji, je jen na hraně, kdyby už vyhořela, nebyla by v tom baru. V každém případě my ji zastihujeme za pět minut dvanáct, a to zná leckterá z nás. Jak říkám – nejedna divačka se pozná. I já se poznávám.“
