Šlechtična z pražského paneláku: Jak si žije modrá krev dnes?

Traduje se, že jejímu předkovi, kdysi a kdesi za středověkých válek v Polsku neodpověděl z hradeb (kde držel hlídku) někdo pod nimi na výzvu – stůj, heslo! Pan Daczický vypálil, zabil nepřátelského generála a přídomek »z Heslova « byl na světě.

„Náš rod ale žil dlouhá léta na Kutnohorsku, patřil nám zámek,- no, spíš větší vila, v Klukách u Čáslavi,“ říká paní Kateřina. „Pradědeček Richard, voják z povolání, pronajal polnosti kolem a odešel do I. světové války. Když se vrátil, smlouvu obnovil, ale bohužel za stejných podmínek. Nedošlo mu, že měna je už někde jinde, a zámek si tak na sebe už nevydělal.“

Dívka z fotografie elity české šlechty je krásná reportérka Primy s modrou krví!

Soudil se dlouhých osmnáct let, sice vyhrál, ale většinu zařízení zámku prodal a nakonec i ten – nájemci polí. „Naši se odstěhovali do Prahy a žili jako ostatní,“ vzpomíná blonďatá šlechtična. Zlom přišel po únoru 1948. „Moje babička Anna dělala toaletářku, dědeček Mikuláš rozvážel mléko a táta se živil jako elektroopravář v pražském tramvajovém depu. Já jsem, na rozdíl od něj, mohla vystudovat.“

Po babičce Anně, rozené Durasové, dostala rodina v restituci nějaké pozemky a tak… „úplně chudí nejsme,“ směje se. Šlechtična Daczická si svého prvního známého předka Mikuláše, kterého ve filmu Cech panen kutnohorských ztvárnil Zdeněk Štěpánek, váží dodnes. I jeho zásad. „Když člověk patří ke šlechtě, má ctít čest, své slovo a poctivost,“ říká.

Připouští, že ne vždy to tak je. „Házet všechny do jednoho pytle ale nejde. Můj děda z matčiny strany byl zapálený komunista a věřil tomu pořád. A já ho pamatuji jako hodného a laskavého člověka.“