Češky drží v Pákistánu: Bylo tam vedro, hlad a nemoci, vzpomínají unesení Švýcaři

"Pokud je chtějí vyměnit za peníze, budou se snažit, aby výrazně netrpěly, přesto není o co stát," myslí si Šándor. Podle něj jde o skupinu, která ví, co dělá a unesené Češky nemají výraznější šanci svou současnou situaci ovlivnit. Třeba tím, že by své věznitele přemluvily.

Ozbrojence, kteří minulou středu unesli dvojici mladých českých turistek v provincii Balúčistán, prý navíc nebude snadné vystopovat. "Pokud únosci nepoužívají mobily, satelitní telefony, internet apod., pak jsou obtížně vysledovatelní. V tuto chvíli se zcela jistě snaží takové pozornosti uniknout," dodává Šándor. A tak všichni čekají, kdy se teroristé sami přihlásí. Trvat to může týdny.

Pro Pákistánce jde o běžnou věc: Únosů jsou tisíce

Podobných únosů jsou přitom v zemi ročně stovky, až tisíce. "Zatím nemůžeme říci, že to byl únos za peníze. Může se jednat i o únos za jiné požadavky na vládu v Islamabádu, jako v případě uneseného Poláka Stančaka, ze jehož život žádali propuštění 136 vězněných Talibánců. Pákistán odmítl, a Polsko nemělo žádnou sílu. Stančak byl v přímém přenosu popraven," připomíná Šándor jeden z únosů, který skončil tragicky.

Nabízí se však naštěstí i jiné, přijatelnější srovnání. S příběhem švýcarského páru, kterému se podařilo věznitelům utéci.

Věznění Švýcaři: Museli spát v kozích chlívcích

Mladý švýcarský pár Danielu Widmer a Oliviera Davida Ocha přitom zajali v podobném místě, jako Češky Hanču a Tonču. Do vlasti se dostali až po osmi a půl měsících. A poskytli zajímavý rozhovor listu Sonntags Zeitung.

Nejprve po nich prý útočníci žádali dolary. Když jim žádné nedali, spoutali je, naložili do kufru terénního auta a odvezli. "V automobilu jsme viděli plnou výzbroj únosců - pancéřovky, vestu s výbušninami, ruční granáty, pásy s municí," vzpomíná unesený Švýcar.

Cesta do tábora ozbrojenců nedaleko afghánských hranic prý trvala dva týdny. "Přes den jsme přespávali v kozích chlívcích, v noci se brodili řekami, šplhali přes hory. Jednou nás vezli 17 hodin zavřené v kufru džípu," vypověděla Daniela. Fyzicky jim však věznitelé neubližovali a i k Daniele se chovali k respektem.

Podmínky však nebyly růžové. "K jídlu jsme dostávali denně dvě vařená vajíčka a k pití špinavou, hnědou vodu," říká Olivier. "Alespoň nám ale už druhý den dali zubní kartáček a pastu," připomněla Daniela.

První kontakt s rodinou umožnili únosci rukojmím po dvou týdnech od zajetí, kdy také natočili první video s unesenými. Rukojmí prosili denně o možnost zatelefonovat si, to jim ale ozbrojenci dovolili až po dvou a půl měsíci.

Únosci v TV obdivovali sebevražedné útoky

Nejprve je "ubytovali" ve městě Miranšáh v budově u tržiště. Ale za sedm metrů vysokou zdí. "Kolem nebyly žádné stromy, žádný pohyb, nic. Dvě hodiny denně jsme chodili dokola po dvoře, jedno kolečko trvalo sedm vteřin. Čtveřice strážců se u nás střídala po třech hodinách," popsala Daniela.

"Byli to šílenci. Měli na sobě pásy s výbušninami. Celý den si čistili zbraně a dívali se na DVD, na nichž byly zachyceny sebevražedné útoky, přestřelky a stínání hlav. Básnili o tom, že je zabije raketa, protože to je rychlá, ale přitom uznávaná mučednická smrt," dodala.

Švýcarům začalo být brzy pořádné vedro. Doslova. Ventilátory kvůli výpadkům elektřiny fungovaly minimálně a ze slunce se jim začaly dělat puchýře. "V létě bylo na slunci padesátistupňové vedro, přes den na nás sedaly stovky much, v noci nás zase sužovali komáři. Také jsme měli brzy na dvě stovky vší a blech," vylíčila Daniela.

Pár rovněž trápily nemoci. "David byl nemocný skoro pořád. Dvakrát měl malárii. K tomu třikrát silné žaludeční nevolnosti, nachlazení, křeče z horečky. Já se půl roku nezbavila průjmu," sdělila unesená Švýcarka.

Jak se vypořádali se zajetím?

Po nějaké době si však prý vypracovali metodu, jak se se strachem a zajetím vypořádat. "Hlavně nesměl člověk zůstávat nečinný. Věnovali jsme se osobní hygieně, každý večer jsme 15 až 30 minut cvičili - předklony, dřepy, sedy-lehy. Také jsme se snažili navázat vztah s našimi vězniteli," uvedl Och.

Zvenku prý slyšeli švýcarští turisté často zvuk bojů pákistánské armády s Talibanem. Při jedné z bitev v těsném sousedství únosci zpanikařili, oblékli oba Švýcary do burky a přesunuli je do venkovského sídla jednoho z členů Talibanu.

Na statku se již měli lépe. K dispozici měli vodu na umývání, i vaření. Jedli nekvašený chléb, vařené brambory, jednou za měsíc kuře. A občas dostali i anglicky psané noviny. Také začali komunikovat s místní, prý nepříliš vzdělanou pasteveckou rodinou a především - odtud se již Švýcarům podařilo utéct.

Tato verze je ale dodnes zpochybňována a podle některých zdrojů byli propuštěni po dlouhých vyjednáváních výměnou za desítky vězněných členů Talibanu a peníze.