8,5 roku bití a zneužívání. Natascha Kampusch vzpomíná na peklo v zajetí
Musela mu uklízet nahá, říkat mu „Můj vůdce“, bil ji 200krát týdně, bolestí nemohla spát a vážila pouhých 38 kilogramů. To vše byla nucena vytrpět Rakušanka Natascha Kampusch (27) v kobce, v níž ji 3096 dní věznil Wolfgang Priklopil (†44). V neděli uplyne devět let od jejího útěku. Jak na peklo vzpomíná?
O tyranově strachu: „Zpočátku jsem měla jen tužky ze školního penálu. A plyšové medvídky. Nůžky a podobné věci mi odmítal dát. Ani skleničku. Asi měl strach, že si něco udělám.“
O bití: „Byly dny, kdy se ke mně choval, jako bych byla jeho majetek. Musela jsem mu říkat ,Můj pane‘ nebo ,Můj vůdce‘. Když jsem to odmítla, strašně křičel, zuřil a bil mě, někdy až dvěstěkrát za týden.“
O nahotě: „Po jeho domě jsem musela chodit polonahá, prý abych neutekla.“
O týrání: „Když jsem brečela, trestal mě. Chytil mě za rameno tak silně, až mi znovu vyhrkly slzy, držel mě pod krkem, přitiskl na umyvadlo, pustil na mě ledovou vodu a pak přimáčkl na ventilátor, ze kterého šel ledový vzduch. Dělal to tak dlouho, dokud jsem neztratila vědomí.“
O první menstruaci: „Jednoho rána, bylo mi dvanáct, mě probudily bolesti v břiše. Na prostěradle byla krev. Únosce to rozrušilo a od té doby se ke mně už nechoval jako k dítěti. Už jsem pro něj byla dospělá, a tak mě bral nahoru, abych mu uklízela a sloužila.“
O sexu: „Když mi bylo čtrnáct, poprvé si mě vzal na noc do své ložnice. Hrozně jsem se bála. Připoutal mě k posteli i k sobě. Ačkoli byl v mnoha ohledech krutá bestie, v posteli ne. Nešlo mu o sex! Tyran, který mě přes den mlátil a svazoval, chtěl v noci jen obejmout.“
O hladovění: „Byla jsem kost a kůže, mé tělo bylo samá modřina, objevovaly se na něm černé fleky jako na mrtvole. Na zádech jsem samou bolestí ani nemohla spát. Při výšce 170 centimetrů jsem vážila jen 38 kilo.“
O vztahu s únoscem: „Říkal mi: Zachránil jsem tě. Už nemáš rodinu. Jsem tvá matka, tvůj otec, tvoje babička, tvoje sestra, tvůj Bůh. Jsem tvůj král a ty jsi moje otrokyně. Jsem tvoje všechno, nemáš minulost a patříš mně.“
O filmu 3096 dní: „Ano, poznávám ve filmu svůj život, ale skutečnost byla ještě horší. Jenže takový horor ve filmu nemůžete zobrazit.“
O vděčnosti: „Nemyslím si, že by mě o něco připravil. Nenaučila jsem se díky němu kouřit ani pít, nepoznala jsem falešné přátele, ušetřil mě spousty zla. Když zemřel, truchlila jsem po něm.“
Na jednu stranu říká, že to bylo peklo a horor a na druhé straně je mu vděčná, že ji ochránil od zlých věcí. Zvláštní. A všímám si, že spousta takových úchyláků žije v Rakousku a Německu. Čím to asi bude??? Ne že by jinde nebyli, ale tam jich je fakt dost.