Příběh Pavla přináší Blesk v rámci projektu Srdce pro vás, ve kterém se v říjnu věnujeme právě mobilnímu hospici. Pavel například prozradil, zda se tenhle typ práce dá dělat po celý život.
„Měl jsem pocit, že chci pracovat ve zdravotnictví a mít prostor a čas na pacienty. Mít možnost s nimi mluvit, dopřát jim pocit, že jsou lidé se vším všudy,“ vysvětluje Klimeš důvod, proč se rozhodl pro změnu zaměstnání. Inzerát na zdravotní sestru v hospici si našel sám a přihlásil se.
„Za tu dobu už jsem měl hodně pacientů. Nedokážu ale říci, kolik přesně jich bylo. Určitě desítky. Náš hospic funguje na systému primární péče, kdy každá sestra má na starosti několik pacientů, většinou tak čtyři v jeden okamžik. K této primární péči několikrát za měsíc sloužíme ještě pohotovostní služby,“ vysvětluje Pavel Klimeš.
Některé příběhy byly tak silné, že si je Pavel pamatuje dodnes. „Jsou to ty, které se osobně dotkly mé osobní roviny. Nejvíce mě zasáhnou příběhy umírajících mladých lidí, nebo dětí,“ vypráví. Jeho práce je podle něj náročná.
„Asi to bude tím, že já jako zdravotník vstupuji do prostředí rodiny jako návštěva. Mám s sebou brašnu, telefon, kterým mohu zavolat lékaři, který je připraven přijet, když bude potřeba. Můj úkol je opečovat umírajícího a provést tímto časem jeho blízké, celou tu situaci pojmout jako příběh, který má v sobě mnoho citlivých, vypjatých a zároveň krásných okamžiků,“ říká o své práci Pavel s tím, že se snaží vytvořit takové podmínky, aby vše bylo zvladatelné, snesitelné a důstojné…
Dá se toto zaměstnání vykonávat celý život? „Já nevím. Mám tu kolegy, kteří to dělají přes deset let a vypadají úplně normálně. Měl jsem tu i kolegy, kteří museli skončit tak rychle, že vlastně tu práci skoro ani nezačali. Já doufám, že dokážu u sebe poznat, až toho bude na mě moc. Už jsem si ale párkrát říkal, že skončím a jsem tu pořád.“
