Mobilní hospic Cesta domů byl zařazen do projektu Srdce pro vás a věnujeme se mu v říjnu. „Většina lidí si představí, že hospic je smutné místo, kde pracují utrápení lidé, kteří chodí se svíčkou v ruce a berou na sebe všechno trápení lidstva. Tak to opravdu není a takovým lidem se my vyhýbáme obloukem. Nepotřebujeme je...“ říká o práci v hospici Marek Uhlíř.
Je vás tedy šedesát...
„Zhruba. Z toho tři jsou lékaři, osm externích doktorů, sedm zdravotních sester, dva zdravotní bratři, pediatři, sociální pracovníci, psychoterapeuti, odlehčovací asistentky. Kromě zaměstnanců máme i třicet dobrovolníků, kteří mají za sebou půlroční výcvik.“
Říká se, že si lidé často hospic pletou s domovem důchodců či s LDN...
„Je to pravda, většina lidí si představí hospic jako alternativu k léčebně dlouhodobě nemocných. Také si myslí, že jsme léčebna pro velmi staré lidi. Většina našich pacientů u nás bývá dva až čtyři týdny. Je to péče intenzivní a krátká pro lidi, kteří jsou na konci svého života. Typický pacient je ve věku mých rodičů, ale máme tu i pacienty stejně staré jako já. Čtvrtinu pak tvoří lidé v produktivním věku. Za minulý rok jsme měli šest dětských pacientů.“
Na co umírají vaši pacienti nejčastěji?
„Z 80 procent to bývá rakovina.“
Máte nějaký limit, o kolik pacientů se postaráte za rok?
„Ne. Hranici určuje okamžitá kapacita. Víme, že bychom nezvládli více než zhruba 25 dospělých pacientů najednou. V praxi je to tak, že jsme neměli více než 24 lidí. Hodně s tím zahýbe, když máme v péči dětského pacienta. Protože rodina potřebuje víc návštěv, víc hodin, víc pozornosti personálu. Najednou proto nemůžeme mít víc než dvě umírající děti.“
Roste zájem o vaše služby?
„Minulý rok jsme pomáhali 220 pacientům. Jestli to půjde takhle dál, vypadá to, že za tento rok pomůžeme 250 trpícím. Do konce července jsme evidovali už 147 pacientů.“
Odkud k vám pacienti přicházejí?
„Nejčastěji samozřejmě od lékaře či od sociálního pracovníka z nemocnice. Z onkologie či neurologie. Nebo z rodiny. U starších lidí zavolá třeba vnuk, který nás našel na internetu. A tím, že už tato služba funguje 15 let, tak se nám stává, že se nám ozve někdo z rodiny s tím, že před lety jsme se starali o jeho babičku. A teď by potřebovali pomoci s tatínkem. V některých rodinách se už vlastně staráme o druhou generaci.“
Kam až můžete jezdit pomáhat?
„Je to jen území Prahy. Je to dané registrací zdravotnického zařízení. Často je to těžké, protože volají lidé s tím, že jsou 20 metrů za cedulí Praha, a my říkáme, že prostě nemůžeme. Každý rok se nám na linku ozve více než 2000 dotazů z celé republiky. Snažíme se přes telefon poradit, kam se obrátit, kde je jaké zařízení, poradíme, jaké jsou druhy péče, možnosti příspěvků na ni a kde o péči žádat.“
Stalo se někdy, že jste museli odmítnout pacienta?
„Stalo. V průměru se na přijetí do péče čeká čtyři dny. Zkrátili jsme to podstatně, ale existuje čekací listina. Za rok máme 390 žádostí o péči. A není to tak, že by ti lidé umřeli pak doma nezajištěni, ale část z nich umře v nemocnici, přestože by chtěli dožít doma.“
Kolik lidí umírá doma?
„V Čechách se 25 mobilních hospiců ročně postará o skoro 2000 lidí. Celkem ale zemře 108 tisíc lidí. Je zajímavé, že například v Německu či Rakousku umře doma asi 9 až 10 procent umírajících, což znamená, že prostor ještě je, aby lidé daleko častěji umírali důstojně doma, jak si přejí.“
Jak dlouho bývají pacienti ve vaší péči?
„Průměr bývá 32 dní. Extrémní jsou třeba čtyři měsíce péče, které pak zkreslují průměr. Ale medián nám říká, co je nejčastější doba péče. Je to15 dní.“
Která nemoc je nejdražší?
„Velmi drahá je péče o dětské pacienty, mívají raritní onemocnění, což jsou většinou metabolické poruchy, které jsou velmi vzácné a stejně tak jsou vzácné ty léky. U některých pacientů léky stojí třeba 16 tisíc za den. Pak jsou ti, kteří mají drahou ošetřovatelskou péči, mají třeba velké rány a musí se často převazovat speciálními materiály.“
Pacient u vás platí 200 korun za den, vystačí vám tyto peníze?
„To vůbec. Náklady na péči jsou někde mezi 1700 až 1900 Kč na den, což je pořád méně než v nemocnici. Rozdíl musíme dokrývat z darů. Tam, kde je ta rodina na tom finančně špatně, tak mohou požádat o snížení částky až na nulu. To se stane tak šestkrát do roka.“
Kolik musíte sehnat peněz, abyste zvládli rok?
„Je to 25 milionů. Většinu rozpočtu tvoří dary a veřejné sbírky. Peníze máme od asi 2000 lidí a malých firem. Průměrná výše darů jsou dvě stovky a na těch dvoustovkách jsme schopni postavit 25milionový rozpočet.“
Kdo jsou dárci?
„Nejčastější příběh je ten, že kolega z práce zemřel, nebo třeba zaměstnanci dělají sbírku pro kolegu. Nebo se už stalo, že někdo měl svatbu a napsali hostům, že nechtějí peníze, ale že chtějí vybrané příspěvky darovat právě nám.“
Poměrně často půjčujete do domácností drahé přístroje. Nestalo se někdy, že se vám už nevrátil, nebo vrátil a byl poškozený?
„Ne. A když se občas něco stane, rozhodně to není zlý úmysl. Naopak. Například jsme měli v péči pána, bezdomovce, starala se o něj družka. Těm jsme zapůjčili pomůcky a přístroje za 80 tisíc. Vrátily se nepoškozené.“
Jak jste se k této práci dostal?
„Já jsem nastoupil v roce 2003 na pražskou záchranku, pak jsem dělal na urgentním příjmu v nemocnici, potom na ministerstvu a pak jsem zabrousil k Cestě domů. Kamarád tu dělá externího doktora a hrozně hezky o tom mluvil. A to mě zaujalo. Když jsem přemýšlel, že půjdu dělat bratra do terénu, že bych opustil kancelářskou práci a šel dělat rukama, tak zrovna v té chvíli odcházela do důchodu zakladatelka Martina Špinková. Tak jsem se přihlásil do výběrového řízení a jsem tu už čtyři roky.“
Zkusil jste si někdy práci v terénu?
„První týden jsem si řekl, že nesáhnu na práci v kanceláři, že budu jezdit se sestřičkami a doktory do terénu. Týden to šlo. K tomu jsem měl ještě dvě služby v nemocnici. Postupně mě to zavalilo, nedalo se to zvládnout.“
Viděl jste už člověka umírat?
„V nemocnici ano, na záchrance taky, ale tady už ne. Každý týden máme takzvaný tým, což je obdoba nemocniční vizity. Sedíme kolem stolu a doktor referuje, co je nového u konkrétního pacienta, sestřičky se přidávají, psychoterapeut říká také své. Zda je někdo, kdo je v ohrožení, že by se mohl sesypat, zda tam jsou děti... A tam se referuje i o úmrtích.“
