Když se 19. dubna v roce 1793 narodil císařskému páru Ferdinand, byla to událost významná pro celé království. Prvorozený syn Františka I. a jeho choti Marie Terezie Neapolsko-Sicilské byl dlouho očekávaným potomkem, který měl převzít břímě panovnických povinností. Záhy se však na něm projevilo, že se jednalo o plod lásky bratrance a sestřenice.

Dětství

Ferdinand už prakticky od narození budil rozpaky současníků i svých nejbližších. Svou povahou i vzhledem byl na hony vzdálen představám ideálního následovníka trůnu. „Jen s nejvyšším úsilím a obětavou péčí bylo možné udržet ho vůbec při životě,“ vyjadřuje se k prvním měsícům života rakouský autor Gerd Holler v knize Ferdinand I. - Poslední Habsburk na Pražském hradě.

„Už v prvním roce se objevily křeče mezihlasivkové štěrbiny a »psotník«,“ píše dále autor, který je zároveň lékařem. U malého Ferdinanda byly záhy zpozorovány epileptické záchvaty, zaostalost a opožděnost, kterou ještě navíc umocňovala výchova, v rámci které se k Ferdinandovi přistupovalo skutečně ve velejemných „rukavičkách“.

Jeho vzhled byl dlouho před veřejností úzkostlivě tajen, a to z důvodu nepřiměřeně velké hlavy. „Kromě toho měl zkrácené a neohrabané končetiny,“ píše badatel. Do devíti let se mu nedostalo vůbec žádného vzdělání, protože panovaly obavy, že by mu mohla jakákoliv intelektuální činnost ublížit. „Jen ho ochraňovali a pečovali o něj, nosili ho po schodech nahoru a dolů. Co nejpřísněji mu zakázali jakoukoliv duševní činnost. Jediná zábava a tělesná činnost spočívala v tom, že si vlezl do koše na papír a kutálel se s ním po pokoji.“

Skrytý génius?

Je až s podivem, že při tom všem nakonec z Ferdinanda vyrostl i navzdor velmi opožděné výchově a výuce velice bystrý, čestný, poctivý a uvědomělý muž, který hovořil pěti jazyky, uměl hrát na klavír či trubku, zručně kreslil, naučil se šermovat či se velmi zajímal o vědecký pokrok.

U svých blízkých a příbuzných však příliš sympatií beztak nevzbuzoval. Vlastní švagrová a zároveň matka budoucího císaře Františka Josefa I. o něm bez uzardění hovořila jako o „idiotovi“. Našli se dokonce historici, kteří o Ferdinandovi, jenž si v historii vydobyl přízvisko „Dobrotivý“, psali spíše jako o Ferdinandovi „Kreténovi.“ I tak však coby prvorozený syn nakonec nastoupil dráhu svého otce.

Český král, rakouský císař

Když František I. v roce 1835 zemřel, bylo Ferdinandovi téměř 42 let. Nebyl příliš iniciativním panovníkem, lpěl především na dobrých mravech a zachování dekora. Proto na rozdíl od svých předků vyžadoval, aby byl ve svatovítském chrámu korunován na českého krále. „Císař musel v Praze absolvovat náročný program: korunovaci svou a své ženy za krále a královnu Čech, přísahu věrnosti stavů (…). Jen korunovace a přísaha věrnosti stavů byly čtyřhodinové obřady,“ uvádí Holler. Nejen to způsobilo, že byl více populární mezi lidem, než mezi šlechtou a svými nejbližšími.

Léta na výsluní

Císařem byl Ferdinand V. nedlouhých 13 let. Jeho vliv na vládu byl prakticky minimální. Místo něho vládl především kancléř Klemens von Metternich, který udržoval zaběhnutý politický systém tak, jak byl uvyklý za Ferdinandova otce, Františka I.

Ferdinand V. se narodil z manželství bratrance a sestřenice, což jej zdravotně poznamenalo na celý život. I přes nejrůznější ústrky a posměšky se však nakonec stal císařem. Velmi oblíbeným.
Autor: Archiv Blesk

Když však v roce 1848 vypukly v rakouské říši revoluční nepokoje, které volaly po důležitých změnách, padl jim za oběť právě císař Ferdinand coby zosobnění absolutistické monarchie. Rodinnými intrikami byl donucen k abdikaci ve prospěch tehdy osmnáctiletého Františka Josefa I., který v čele Čech i celé říše stanul na dlouhých 68 let. Při abdikační ceremonii měl údajně Ferdinand mladému Františku Josefovi dobromyslně říci: „Bůh ti žehnej, jen buď hodný a Bůh Tě ochrání, rádo se stalo!

Praha naposledy císařským sídelním městem

Po své abdikaci přesídlil Ferdinand natrvalo do Prahy. Její obyvatelé císařovu přítomnost kvitovali s povděkem. Před ním v Praze z císařů sídlil před třemi sty roky až Rudolf II. Ostatní vladaři mezi nimi panovali z Vídně. Habsburk se snažil na sebe příliš neupozorňovat a být prostě jedním z „Pražanů“, byť byl titulárně stále císařem. „Ferdinand se v Praze vždy oblékal do civilu. Jen jednou v roce, v den svých narozenin, si na sebe vzal uniformu rakouského polního maršála se všemi řády,“ píše Holler.

Ferdinand zároveň jako poslední monarcha obýval komnaty Pražského hradu, který si velmi oblíbil. Sídlil konkrétně v jednom křídle královského paláce na Druhém nádvoří. Nadto rád jezdíval po Praze a podarovával kolemjdoucí penězi, děti sladkostmi. Ačkoliv mu pro jeho tělesnou slabost odmala lékaři předpovídali krátký život, dožil se úctyhodných 82 let, z nichž 27 strávil především právě v Praze.

Poslední léta dobrotivého císaře

„Na jaře roku 1874 překvapil císaře prudký plicní katar,“ popisuje poslední etapu života dobrotivého císaře badatel. „Od té doby císař stále postonával a už se nikdy úplně neuzdravil.“ 29. června 1875 upadl císař po těžkém kašli do bezvědomí, ze kterého se již neprobral. Lékaři za příčinu smrti konstatovali mozkové ochrnutí a stařeckou slabost. Ale své pověstné dobrotivosti dostál i po konci života. Na synovce Františka Josefa I., který jej pletichami připravil o trůn, nezanevřel - naopak! V závěti mu totiž odkázal milion zlatých. I to svědčí o tom, že si Ferdinand V. své přízvisko „Dobrotivý” skutečně zasloužil.

Fotogalerie
15 fotografií