Je pravda, že nechybělo mnoho, abyste dnes seděl na mém místě - novináře?
„To už je moc dávno. V době, kdy jsem končil střední školu, tak jsem neměl úplně jasno. V podstatě jsem přemýšlel nad novinařinou nebo prací hajného. Ale to všechno vzalo za své poté, co jsem propadl z francouzštiny. No a ten reparát a opožděná maturita rozhodly o tom, že jsem šel nakonec k přijímačkám na JAMU a vzali mě. A nelituju, díky své profesi jsem už totiž mohl být hajným i novinářem.“

Nebo třeba známým skladatelem. Teď zkoušíte hru Amadeus, kde hraje i váš syn. Nemáte tendenci mu do toho trochu mluvit?
„Vůbec. Syn jde svou vlastní cestou, je moc šikovný, což teď můžu vidět konečně i na vlastní oči při zkouškách. Sice si v té hře jdeme tvrdě po krku, ale je to krásná spolupráce.“

Když se Martin rozhodl jít ve vašich šlépějích, neměl jste nutkání mu to vymlouvat? Přece jen jde o docela nejisté povolání.
„Já mu rozmlouval pouze to, aby šel na konzervatoř. Myslel jsem si, že bude rozumnější, když vystuduje nějakou střední školu, a až potom, když bude jeho zájem stále trvat, půjde na AMU. Nakonec se ale ukázalo, že se rozhodl dobře. Šel na konzervatoř, vystudoval ji, vzali ho do divadla Husa na provázku, a to je lepší než jakákoliv vysoká škola.“

Takže jinak jste souhlasil s tím, aby byl také hercem? Nebál jste se, že ho to třeba neuživí?
„Samozřejmě jsem ho varoval, že to bude těžké. Nejen proto, že se jmenuje tak, jak se jmenuje. Ale taky proto, že bude možná muset dlouhá léta čekat, než se dostaví nějaké uznání a úspěch. A taky to nemusí přijít nikdy. Říkal jsem mu: Ty doma vidíš výsledek čtyřicetileté práce, ale to, co tě bude čekat v začátcích, je mnohem těžší. Já jsem to sám zažil, proto ti to říkám.“

Vaše začátky byly tak těžké?
„Byly těžké v tom, že jsme sice pracovali v nádherném divadle, ale v nepříliš nádherné době. Táhli jsme všichni za jeden provaz, ale v podstatě jsme žili na pokraji chudoby, žádné peníze jsme neměli. Uživit sebe a posléze i rodinu, to bylo opravdu víc než těžké. To už ale dneska nikdo nevidí. Každý vidí jen moje současné příjmy a možnosti. Tenkrát těch dvacet let Na provázku bylo opravdu perných.“

Neměl jste tedy někdy chuť se na to vykašlat?
„Ne, nám to vlastně nevadilo. My jsme tím životem letěli, užívali si, byli jsme jednotní v postoji vůči státu a jeho představitelům. To nás drželo pohromadě a byli jsme ochotní přetrpět i to, co jsme neměli. Tedy prachy.“

Právě kvůli penězům dnes hraje spousta herců v různých nekonečných seriálech. Vy jste jedna z mála výjimek.
„Taky teď budu ve dvou seriálech hrát, ale naštěstí v takových, co mají hlavu a patu. Člověk od začátku do konce ví, odkud a kam jeho postava směřuje. Na to se těším.“

A z těch, co běží v televizi už několik let, jste také dostal nabídky?
„Já dostal nabídky skoro do všech těch nekonečných kousků. Ale všechny jsem s úspěchem odmítl. Vůbec ale neodsuzuju, když v tom někdo hraje. Každý se musí nějak živit, je to zaměstnání. Když mladý herec musí platit složenky, tak na ně prostě musí někde vydělat.“

Vy už si asi na složenky vyděláváte jinak.
„Je výhoda, že když to vyloženě nepotřebujete, můžete si role vybírat. Pak můžete dělat už jen to, co vás baví. V té situaci já už dnes naštěstí jsem.“

Kromě herectví se už dlouho živíte také jako bavič, moderátor…
„Moderátor výjimečně! Když se řekne moderátor, představím si jediného, a to je Marek Eben. Je vtipný, noblesní a je zárukou kvality. Do toho já se rozhodně nehrnu, moderování se musí umět dokonale, a to umí Marek. Já byl vždy ve svých zábavných pořadech spíše kumpánem a společníkem.“

A že jich bylo. Bylo těžké sednout si před lidi a jen sám vyprávět?
„Těžší je to právě v tom, že jste na to sám. Vyprávíte lidem příběhy a běda, když nějaký nevyjde a vznikne díra. Nemůžete ani na vteřinu zaváhat, je nutné pořád udržovat těsný kontakt s divákem, pořád ho něčím překvapovat.“

Stalo se to i vám osobně, že lidé nereagovali tak, jak jste očekával, a vzniklo hluché místo?
„To se pochopitelně stalo a stalo se to vždy, když jsem některý ten pořad vytvářel. Třeba pořad Cestou necestou měl při prvních pěti reprízách víc než čtyřhodinovou délku a zpíval jsem v něm jedenáct písní. Dnes má necelé dvě hodiny a zpívám čtyři. Takže ti chudáci první diváci to museli odtrpět. Dokonce Peter Dvorský, který přišel na to moje čtyřhodinové představení v Bratislavě, ačkoliv jsem ho varoval, mi pak řekl: Ty, počúvaj, tak takto dlho som ešte nikoho rozprávať nepočul. To bolo neskutočne dlhé! Takže první diváci byli bohužel takoví pokusní králíci. Ale obstáli se ctí a moc mi pomohli.“

Vaše pořady jsou postaveny na historkách ze života. Bolek Polívka ale kolegovi nedávno tvrdil, že většina těch příběhů, co vyprávíte, je jeho.
„Tak to nevím, jak k tomu Bolek dospěl. Mohu stoprocentně prohlásit, že jeho je možná jeden, a to ten, ve které figurujeme oba. Ale jak znám Bolka, řekl to spíš v nadsázce, v humoru. On má hodně specifický smysl pro humor a ne každý ho vždy pochopí.“

Divadlo, vlastní pořady… Kromě toho váš živí také filmy. Zanedlouho jde do kin komedie 10 pravidel, jak sbalit holku. Máte vy nějaká pravidla?
„Žádná pravidla neexistují a o tom je vlastně i ten film. Jak chcete dosáhnout pravidla, na základě kterého někoho sbalíte? To nejde. Já myslím, že nejlepším pravidlem pro lásku je zbavit se veškerých pravidel.“

Dobře, když ne pravidla, tak nějaké balicí triky jste určitě měl.
„Jasně, to je něco jiného. Triky jsou přípustné, a některé ženy na ně dokonce skočí. Ale většina žen je natolik inteligentních, že je brzy rozkryje.“

Jak jste to měl v mládí? Slavil jste u žen úspěchy?
„Teď bych toho Bolka mohl opravdu citovat. Když jsme se asi před třemi lety potkali, tak mi říkal, že nějaký Casanova napsal paměti a že měl dva tisíce šest set žen za život. Bolek se na mě podíval a povídá: Miro, to je vůl, to byla naše roční norma!“ (směje se)

Až tak?
„To je samozřejmě ta jeho nadsázka. Ale je fakt, že v době, kdy jsme hráli Na provázku, jsme byli tak neskutečně slavné divadlo, že už se to dnes nedá s ničím srovnat. Opravdu byl problém, když jsme se objevili na ulici. A dívky po nás toužily, což nám jako mladým klukům velmi imponovalo. Bylo to něco, co dneska v souvislosti s divadlem těžko zažijete. To nebylo divadlo, ale hnutí, které mladé lidi hrozně strhávalo. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsme byli tak strašně slavní, že nám to lezlo do palice a věděli jsme, že si ty holky můžeme užívat, protože nás prostě milují.“

Takže s vámi tehdy ta popularita zamávala?
„Určitě ano. Bylo to ale i velmi povzbuzující. Když o vás stojí tolik krásných žen a dívek, tak není možné si toho nevšimnout. A přestože víte, že o vás stojí proto, aby dostaly vstupenky nebo aby mohly říct: Tak jsem včera byla s tím a tím… Tak přesto je to hřejivý pocit, protože jak řekl Paroubek: Kdo z vás to má?!“ (směje se)

Musel vy jste vůbec o nějakou usilovat, nebo vám prostě stačilo, že jste ten známý herec?
„Vždycky usilujete o tu, do které se zamilujete. To je najednou úplně něco jiného. Proběhne oční kontakt, chemie a najednou je jedno, kdo jste a co děláte. Jde o jiné věci. Moje žena, když jsem ji balil, tak vůbec neměla tušení, že jsem nějaký herec z Provázku. Šla zcela mimo tento proud.“

Nedotklo se vás to?

„No na chvíli mě to trochu vykolejilo, ale hned vzápětí mě to zaujalo. Že se mnou tráví čas, přestože neví, co dělám. Když jsem ji potom vzal do divadla a viděla ten zájem ostatních slečen, tak byla trochu překvapená a asi si říkala, že bude muset zřejmě taky trochu zabojovat.“

Čím jste tedy manželku okouzlil, když to nebylo tou aurou obdivovaného umělce?
„My jsme se potkali na oslavě narození dítěte našeho kamaráda Franty Kocourka. Já jsem tam přišel s řeckou kapelou a zazpíval pár písniček. Jí se to líbilo. Že přišel kluk, co hezky zpívá, hezky se k ní chová, hezky si s ní povídá… No a když jsme se na sebe podívali, tak vzniklo přesně to, co vzniknout má. Najednou to tam bylo, zapadlo to do sebe a v tu chvíli už jsme věděli, že spolu budeme chodit.“

Vy jste s manželkou velmi dlouho, což je dnes už bohužel poměrně netypické. Na to taky žádné pravidlo není?
„Jsme spolu třicet šest let. Ale jak říkáte, není. Takové ty první kroky jsou dané, to jsou city a chemie. Ale jakmile to prvotní nadšení a chemická reakce odezní, tak je to otázka vzájemného si vycházení vstříc a ústupků, tolerance. To je obecně asi jediné, co k tomu lze říct. Další obecná pravidla neexistují. Já mám svou ženu pořád stejně rád, jako když jsem ji potkal. A doufám, že ona mě taky. Ale už to není takové to, že kvůli ní skočíte z mostu a podobně. To samozřejmě časem vyprchá. Ale úcta k tomu druhému je rozhodující.“

Děláte i po šestatřiceti letech někdy romantická gesta?
„Myslím, že jedno z nejvíc romantických gest, které u nás funguje, je, že 30. prosince, kdy jsme měli svatbu, měla moje žena kytici z konvalinek. Můj kamarád je tehdy pěstoval, tak mi je nabídl a ona souhlasila. Od té doby dostává každý rok kytičku konvalinek v počtu let, které jsme spolu.“

Kde je v prosinci berete?
„V Holandsku, tam to lze. Mám přítele, který se zabývá dovozen květin z Holandska, spolu jsme spřáhnuti, a už před 30. prosincem dojde k předání, takže přes Nový rok máme pokaždé na stole konvalinky. Letos jich tam tedy bylo třicet šest. A překrásně voněly.“

Neměla to s vámi ale občas manželka těžké? Přece jen jsou herci pořád někde v trapu…
„To má pořád, já jsem dodnes často pryč. Ale možná i to je jedna z věcí, která přispívá k trvalosti vztahu. Lidé, kteří jsou spolu dnes a denně a třeba spolu i pracují, to mají mnohem těžší než ti, kteří se zase tak často nevidí. My se vidíme tak akorát.“

A jak snášela ty ataky ctitelek?
„To neumím ohodnotit, protože ona to velice brzy prokoukla a prostě se spolehla. Spolehla se na svoje vlastní kvality a schopnosti a na to, že náš vztah je nějakou fanynkou neohrozitelný. A pokud by ohrozitelný byl, pak jsem nestál za to.“

A co vy? Vaše žena byla a je krásná, žárlil jste?
„Nemám to tak, že bych pátral, kam moje žena jde nebo s kým jde. Ale samozřejmě jsem si vědom toho, že na ní mnoho mužů spočine pohledem. Ovšem místo toho, abych na ty pohledy žárlil, tak si to spíš vykládám jako lichotku. Zrovna nedávno na Českých lvech jsem pozoroval, jak jeden z kolegů na mou manželku neustále koukal a pořád se snažil se jí aspoň nějak dotknout. Tak jsem si jen říkal: Vidíš, chlapče, asi takovou nemáš! (směje se) To víte, že to registruji. Kdyby ne, znamenalo by to, že už nemám zájem. A to já tedy mám. A velký.“

Fotogalerie

21 fotografií

Syn Martin jde v Donutilových šlépějích, zanedlouho si spolu zahrají v divadle.

Autor: Blesk - Jan Tůma, archiv