22°C
Otec Miroslav Donutil:
Když se jde na Sluhu dvou pánů, tak se jde na Donutila. Úspěch představení máte tedy na svědomí hlavně vy. Vnímáte to taky tak?
„Byl bych asi hodně neskromný, kdybych to tak nevnímal. Bez kolegů bych ale nemohl být nikdy tak dobrý, jako jsem. A za to jim moc děkuji.“
Se synem hrajete 25. představení. Jaké to je?
„Je to příjemný pocit zahrát si se svým klukem. Jednou třeba převezme tu káru a potáhne ji za mě. Představení je objednáno na dvacet let dopředu.“
Bavíte se o tom, jak má co hrát?
„Když cítím potřebu mu něco sdělit ohledně jeho projevu, tak mu to řeknu.“
Postavu Truffaldina hrajete už 18 let. Přistupujete k ní za ta léta nějak jinak?
„Už zdaleka nejsem tak pružný a ohebný jako na začátku, ale tu energii do toho vkládám pořád stejnou.“
Dokážete si představit, že byste s divadlem skončil?
„Dokážu, ale nevím, jestli bych vydržel nic nedělat.“
Syn Martin Donutil:
Kdy jste nastoupil do Sluhy dvou pánů?
„Minulou zimu. Po dvou zkouškách mi pan režisér řekl, že bych to mohl dělat.“
Jaký je to pocit, hrát v tak úspěšném představení?
„Byl jsem z toho nervózní, ale teď jsem velmi poctěn, že toho můžu být součástí.“
Líbí se vám na jevišti s tátou?
„My se na jevišti příliš nepotkáme, ale když už, tak je to příjemné.“
Radí vám?
„Dal mi několik technických rad. Například, abych mluvil víc srozumitelně, abych se koukal víc nahoru, aby mně všichni diváci viděli do tváře, atd.“
Nemyslel si někdo, že jste tam z protekce?
„Myslel, ale to bylo dříve, než mě viděli. Pak už to bylo fajn.“
