Vybavíte si, co jste jako dítě dostal k Vánocům? Když vám bylo třeba pět?
„Kde jsme to v té době jenom byli? Ve Vyškově, ve Znojmě, nebo v Brně? V té době jsme se stále stěhovali, takže se mi to trochu plete. Ale mohlo to být loutkové divadlo! Takové to ze dřeva a z překližky, s loutkami na drátkách. Děda i táta mi v něm hráli pohádky. A zažilo i moje první představení pro madší sestřičku.“
Na jaké další dárky si pamatujete?
„Ono jich zas tolik nebylo, my jsme zdaleka nebyli tak zahrnuti hračkami jako dnešní děti. Ale důležitá věc byl dětský kolt . Dával se do něj papírový pás s kapslíky, takže se dalo střílet nepřetržitě, dokud střelivo nedošlo. Sice to byly jen takové pšouky, ale každý kluk, co měl takovou pistoli, si připadal hrozně dobře vyzbrojen. To bylo moje první sepětí s mužským světem. Ale velkou radost jsem měl taky z různých bloků a zápisníků. Vlastnictví bloků a kalendářů ve mě vyvolalo horečnou deníkářskou činnost. Vydrželo mi to do hluboké dospělosti.“
Jak se vůbec u vás v rodině Vánoce slavily?
„Co nejtradičněji. Ctili jsme všechny zvyky, lili jsme olovo, maminka napekla cukroví i vánočky. Celý byt voněl a všichni jsme se měli rádi. Jen kapr se u nás neujal. Táta byl rybář, já jsem rybář, ale rybám jako jídlu jsme nikdy nepřivykli. Snad jen občas candát nebo okoun mají šanci.“
A jaké budou ty letošní svátky?
„Budeme s manželkou a se syny. A bude nám hezky, ačkoliv letos budou i pod dojmem vzpomínek a smutku, protože v létě umřela maminka. Na vánoce to na nás určitě padne. Na maminku se, zvlášť v nejkrásnější den v roce, zapomenout nedá."
Mohl jste alespoň být s maminkou do konce?
„Celá léta jsme spolu byli v neustálém kontaktu. Organizoval jsem si vystoupení na Moravě tak, abych ji mohl být nablízku, nakupoval jsem jí a snažil jsem se u ní trávit co nejvíce času. Dokázali jsme být se sestrou u maminky až do konce. Úplně nakonec řekla: »Teď už mě děti nechte spát.« Takové odchody jsou za odměnu.“
Chápu, že letošní Vánoce budou u vás trochu posmutnělé… Obraťme list – třeba v některém z těch diářů, které tak milujete. Co si do nich píšete?
„Mělo to svůj vývoj. Nejprve jsem si do těch zápisníků maloval, pak jsem tam psal básničky. Ještě později drobné povídky, dokonce jsem s několika vyhrál soutěže. Pak jsem přešel opravdu na »činnost záznamní« (na těch diářích bývalo přímo napsáno Záznamník) a s tím jsem vydržel do nedávna.“
Musí být zajímavé přečíst si, co jste si zaznamenal před desetiletími...
„Docela ano, myslím, že to má i jistou dokumentární hodnotu. Zajímavé jsou třeba zápisky z doby, kdy jsem začínal v divadle Na provázku. Taky tam je podrobně, jak jsme prožívali převratný rok 1989. Dá se tam i najít, jak jsem po příchodu hodnotil Národní divadlo, jak jsem se díval na události, které se staly nečekaně. Ostatně využil jsem deníky, když jsem třeba psal svou knížku vzpomínek.“
Zmínil jste se, že jste se v dětství hodně stěhovali. Proč?
„Táta byl soudce a musel tehdy putovat z jednoho soudu na druhý.“
Poznamenalo vás jeho povolání?
„Vůbec ne. Ocenil jsem, že, že mi nechal absolutní volnost. I ve výběru povolání. Třeba mým rozhodnutím stát se hercem asi nebyl nadšen, ale nikdy neřekl : To si nepřeji.“
A zahrál jste si alespoň někdy soudce, aby vám tatínek mohl poradit?
„Hrál jsem japonského soudce Oooku v televizní pohádce. S maskou orientálce, měl jsem i šikmé oči. Ale japonské právo je zřejmě dost jiné, táta poradit nemohl. A taky jsem hrál právníka v Dědictví a státního zástupce v Románu pro muže.“
Chodili na vás rodiče do divadla?
„Maminka vždycky byla nadšená ochotnice a divadlo milovala. Tatínek byl v divadle Na provázku jednou. Jako vyznavač klasického divadla nebyl naším moderním pojetím nadšen. Řekl mi tehdy jasně: »Až budeš v pořádném divadle,dej mi vědět.« Když jsem dostal angažmá v Národním divadle, byl spokojen. Chodil pak na každou mou premiéru.“
Právě maminka ochotnice způsobila, že jste šel na JAMU?
„Mohl bych tvrdit, že to bylo kvůli ní, nebo proto, že jsem podědil talent po dědečkovi, který byl výborný vypravěč. Ale hlavní důvod byl prozaický – propadl jsem z francouzštiny a tak jsem nebyl připuštěn k maturitě. A bez ní jsem měl výběr vysokých škol omezen na fakulty, kde rozhodovaly talentové zkoušky. Na JAMU mě naštěstí vzali. Maturitu jsem pak absolvoval už s vědomím, že jsem byl přijat a že se vlastně splnilo to, co jsem podvědomě vždycky chtěl.“
Narodil jste se v Třebíči. To je město odkud pochází třeba váš kolega a kamarád Oldřich Navrátil.
„A nejen on. K tomuto městu se jako k rodišti hlásila i skvělá herečka Míla Myslíková.Narodil se tu Jirka Pecha. Karel Pospíšil a mnozí další herci. Divadelní historie je tam překvapivě bohatá – v Horáckém divadle například kdysi působili i Jiří Sovák a Vladimír Menšík.“
A vzpomínáte na Třebíč jako milované rodiště, nebo jako maloměsto, které brzdilo váš rozlet?
„Ani tak ani tak. My jsme se za rok po mém narození stěhovali z místa na místo. Většinu dětství, školní kamarádství, první lásky jsem prožil v Brně. Takže Třebíč byla pro mě hlavně městem, kde jsem prožíval u dědečka a babičky prázdniny. A na ty mám krásné vzpomínky.“
Koho ze zmíněných herců jste v Třebíči potkával?
„V Třebíči byly různé cukrárny. Taky Navrátilova a Veteškova. Navrátilova patřila Oldově rodině a Veteškova mé tetě. Takže jsme pochopitelně nikdy nedali na produkty rodinných cukráren dopustit. Pak jsme se potkávali při klukovských bitvách, při tahanicích o holky. A spolu jsme studovali i na JAMU, i když já byl už ve čtvrtém ročníku, když on nastupoval do prvního. Ale i teď se náš život často protíná- dříve v divadle, nyní v televizi.“
Teď jste se potkali třeba v Mazácích, příběhu o důchodcích. Dovedete si představit, že byste opravdu šel už do důchodu?
„Upřímně řečeno, moc si to představit nedovedu. Divím se lidem z mého okolí, kteří říkají: »Já už se těším až budu důchodce!« Na co se těší? Na to nicnedělání, nezájem okolí, apatičnost, neustálé ubíjející volno? Neznám herce , který by toužil po důchodu. My chceme stále hrát, učit se nové role, potřebujeme zájem diváků. Takže já na žádný důchod nepomýšlím, dokud to půjde a bude o mě zájem, budu hrát.“
Myslím, že o zájem publika mít obavy nemusíte. Lidé vás chtějí vidět a slyšet, dokonce i na Slovensku. Vadí vám hranice, která teď naše země dělí?
„Kdysi jsem ji cítil jako zbytečnost, jako jisté příkoří. Teď mám ale dojem, že když jsme se rozdělili , stalo se dobře. Máme se se Slováky stále rádi, ale nemůžeme si nic vyčítat. A to, že si musím při cestě na Slovensko měnit eura, je maličkost. Pociťuji, že publikum je tam teď vůči mě dokonce vstřícnější! Ale možná je to tím, že jsem jako herec přece jen už ušel kus zajímavé životní cesty.“
Hodně jezdíte nejen s divadelním souborem, ale i sám se svou one man show. Proč vlastně?
„Pro mě je vyprávět příběhy a sám bavit lidi nedílná součást herectví. Na provázku nás učili: čím víc toho v profesi herce umíte, tím lépe. Takže dělat one man show je pro můj styl hraní důležité. Zajímavé přitom je, že jsem se k tomuto žánru dostal více méně z nouze. Bylo to v době, kdy jsem přišel do Prahy a měl jsem v začátcích málo práce. Rád jsem proto přijal nabídku z pražské Violy vyprávět příběhy. Mělo to tehdy velký úspěch a tak brzy přišly větší a ještě větší sály. A pak televize, cédéčka, dévédéčka.“
Vaši nepřátelé ovšem tvrdí, že to děláte pro peníze.
„Ve Viole jsem za jeden večer bral pár stovek a dělal jsem to tam tři roky! Pak teprve přišly velké sály a tím pádem větší výdělky. Ale peníze v žádném případě nebyly startovacím motorem, chtěl jsem prostě vyprávět lidem příběhy a měl jsem hodně volného času. Dodnes jsem za to rozhodnutí rád.“
Nedávno jsem plakát na váš večer zahlédl i v kulturáku v nevelké vesnici. Co vás táhne i do takových zapadlých koutů?
„Já chci být lidem blízko. Je hrozně hezký pocit, když se všichni baví tím, že je bavíte vy. Zpětně vás to nabíjí. Navíc já si na takových štacích vždycky bezvadně odpočinu. Jsem tam tři dny, mám čas se projít přírodou nebo městem, které neznám. Zajít do místní hospody na dobré jídlo. Mám tam čas projít si na hotelu dlouho odkládaný scénář. Nebo si třeba jen čtu a mám čas sám pro sebe.“
Kdysi jsem pracoval v redakci s jinou oblíbenou vypravěčkou příběhů, Halinou Pawlowskou. A měl jsem pocit, že se jí stále dějí věci, takže je může vyprávět.
„Kolem každého z nás se stále něco děje. Proto jsem tak ostatně nazval svůj první samostatný večer. Pořád se něco děje, říkal jeden bezdomovec, kterého jsem potkal v automatu Koruna, který býval na dolním konci Václavského náměstí. Opravdu, pořád se něco děje. Jsou ale lidi, kteří si toho nejsou schopni všimnout. Pak jsou jiní, kteří si toho všimnou, ale nevědí, co s tím. A pak jsou osoby, kteří si toho všimnou a umí to odvyprávět a pobavit ostatní. Nemyslím si, že se kolem mě děje něco víc než kolem ostatních, já to jen pozoruji a dávám si pozor, abych si to zapamatoval.“
Tak řekněte nějakou novou příhodu! Abyste to neměl tak těžké, tak za poslední dva měsíce...
„Těch příhod je za poslední dva měsíce deset tisíc! Jen takových sto vám ale utkví v paměti a tak dvacet je zajímavých. Vy si vyberete tak deset a zkusíte je na svých známých. A zjistíte, že tak dvě fungují bezvadně.“
Kdybyste tedy měl jednu z těch dvou vybrat?
„Tak třeba tuhle. S kamarádem Kocmanem jsme nedávno byli na výlovu rybníka, u kterého má chatu můj švagr. Franta Kocman nelenil a umístil nad švagrovu branku tajně nápis »Kuchání ryb, po dobu výlovu zdarma.« No a pak jsme se už jen vmísili do davu a ponoukali příchozí: »Kdybyste potřebovali vykuchat rybu, támhle je cedule, že to dělají zdarma.« Takže za chvíli se u branky švagrovy chaty vytvořila fronta lidí se síťovkami plnými ryb.
Jak na to švagr zareagoval?
„Protože je hodnej člověk, kuchal a kuchal. A my se skvěle bavili.“
