Za pár dní to bude deset let, co Iveta tragicky zemřela. Jak na to vzpomínáte?
„Když umřela, na pohřbu hráli Tichou píseň, kterou jsem pro ni složil. Zvali mě, abych ji tam zazpíval. Nemohl jsem, věděl jsem, že bych zazpíval první dvě slova a tím by to skončilo. Takže jsem to musel odmítnout. Tu zprávu mi tehdy volal táta. Říkal, že si ještě nejsou jisti, ale vypadá to, že Iveta je po smrti. Volal a strašně u toho brečel.“
To ji měl tak rád?
„Měl, oba rodiče ji měli moc rádi. Když jsme spolu chodili, nějakou dobu u nás bydlela. Přistěhovala se k nám domů ve chvíli, kdy prasklo, že spolu chodíme.“
Vy jste vztah tajili?
„Ze začátku ano. Čekával jsem na ni na tajňáka v baráku na schodech, už mě tam znali. Třeba sedm hodin jsem seděl a čekal, a to byl leden. Mobily nebyly, láska svým způsobem hřeje, byl jsem mladý, tehdy mi to ani nepřišlo.“
Kde jste se poznali?
„V respiriu, kam jsem přišel kvůli nabídce, abych byl hostem v jejím programu. Šlo o pořad Dejte děti brzo spát, ona byla v kostýmu, v takové známé blůzce. Nechali nás chvíli o samotě. Povídali jsme si, ona se červenala... Odcházel jsem a už jsem byl poblázněný. Ale dlouhou dobu jsme po sobě jenom koukali.“
Takže to randění nepřišlo hned?
„Vůbec ne, já jsem se neodvážil jí ani něco naznačit. Ale pak jsem měl čím dál větší pocit, že si mě trošku víc všímá. Bydlel jsem kousek od ní a jednou mi volali, abych jí předal vzkaz, neměla totiž telefon. Doběhnul jsem tam, vyřídil ho a ona mě pozvala na skok dál a říkala, že když budu chtít, tak mi upeče bábovku. Pak jsem se o ni přihlásil a přišel k ní i s becherovkou.“
Zjevně to zabralo.
„Zjevně ano.“ (směje se)
Čím vás tak okouzlila?
„Měla v sobě takovou upřímnou čistotu, jemnost. Nebyla hloupá, jak o ní později říkali. Byla to idealistka, která věřila na lásku, hodná holka. Trošku trpěla tím, že někteří muzikanti měli tendenci jí vyčítat, že nemá hudební vzdělání. Ale zpívala dobře, dokonce tak čistě, že se několikrát stalo, že za ní po koncertě někdo přišel do šatny a ptal se, jestli to byl playback. Krásně intonovala, velmi dobře slyšela, jenže měla smůlu, že ji rodiče nedali na klavír, když byla malá.“
Myslíte?
„Jsem přesvědčený, že kdyby na něco hrála, tak by si psala písničky, protože hudbu milovala. Pořád si pouštěla Barbru Streisand, Whitney Houston a další.“
Na klavír jste ji mohl začít učit, uměl jste výborně, ne?
„Mohl, ale to jsme nezkoušeli.“ (usmívá se)
Nový Elton John
Spolu jste zpívali duety, točili u Ladislava Štaidla. Jak jste se k němu dostal?
„Tenkrát mě k němu přivezl Ivetin manažer Tomáš Gottlieb. Řekl mu: Láďo, musíš si poslechnout tady toho kluka, protože je skvělej. Bylo asi devět večer, Láďa byl unavenej a vůbec se mu do toho nechtělo. Počkej, jestli to nebude stát za to, řekl mu a já jsem se rozklepal.“
Ale dopadlo to dobře.
„Zahrál jsem mu a on na to: No ty vole! Bílý křídlo, bílej oblek a je tu nový Elton John. Dobudeme Evropu! A já jsem odpověděl: Musí to křídlo bejt bílý?“ (směje se)
Co bylo dál?
„Dovolil mi k němu jezdit točit do studia, nic jsem za to neplatil. Potom Iveta uspořádala koncert, kde jsem byl jako host, tam už mě doprovázeli kluci od Štaidla. Dokonce jsme tam jednou připravili písničku s Robertem Kodymem a PBCH pro Ivetu. Ta neprošla.“
Jak to?
„Byla moc rychlá, jiný styl... Mě to samozřejmě mrzelo, zasahovalo mě to a už jsem přemýšlel o tom, jak odtud odcházím. Dal jsem výpověď. Mezitím jsme se s Ivetou rozešli a já v tom měl díky tomu jasno – už tam nebudu.“
Tehdy už jste hrál v Lucii?
„Už když jsem tam nastupoval, byl jsem v Lucii. Iveta na nějakým koncertě vystupovala, a zpívala dokonce s náma! No a tu písničku jsme jednoho dne udělali jako duet Zpívej. Byla to taková optimistická píseň, dokonce měla i překlad do němčiny. Naivně jsme si mysleli, že se s tím někam dostaneme, ale samozřejmě to nikoho nezajímalo.“
Proč jste se pak rozešli?
„Nikam to mezi námi nevedlo. Já jsem na ni samozřejmě žárlil jak blázen. Každý ji zval na kafe, opravdu každý, včetně kolegů, nebrali ohled. Trpěl jsem jak zvíře a ona taky. Není to nic dobrýho mít vedle sebe žárlivce. Nemělo by to budoucnost.“
Vy jste měl ale taky spoustu fanynek, ne?
„V té době ještě tolik ne. Já jsem teprve začínal, ona byla mnohem slavnější.“
Takže po rozchodu jste nebyli v kontaktu, nezavolali jste si?
„Ne, nevolali jsme si. Ale tu a tam jsme se někde potkali. Měla toho hodně. Co se týká práce, byla velmi poctivá. Soustředila se na ni, věděla, co by ji rozptylovalo...“
Koncert Michala Penka
Sledoval jste její poslední období?
„Bylo mi jí hrozně líto. Vymysleli jsme proto s kamarády strategii, že ji vezmeme do kavárny Oko, kam chodili takoví mladí rozevlátí romantičtí hoši. Tam vzbudí pozornost a my ji ze spárů vytrhneme k nějakýmu básníkovi. K někomu mladýmu. Takový byl plán.“
Proč nevyšel?
„Zavolal jsem jí a pán, co s ní žil, mi řekl, že moje jméno mu nic neříká. Nechal jsem jí vzkaz a nic, neozvala se. Zavolal jsem jí znovu po čtrnácti dnech a on řekl: ‚Je doma, spí, vzbudím ji.‘ Slyšel jsem, jak říká: ‚Volá Penk, chceš s ním mluvit?‘ A ona na to: ‚Ne!‘ Tím jsem měl vymalováno. Ale jak se u toho tvářil, jak se tvářil večer před tím, těžko říct.“
Kdy to bylo?
„Rok nebo rok a půl před její smrtí.“
Jak dělal hrnčíře
Už jsme zmínili, že jste hrál výborně na klavír. Odmalička?
„Začal jsem jako dítě. A byl to dril, od táty. Když mi koupil první pianino, bydleli jsme v jedenáctém patře, táhli ho tam čtyři stěhováci. Bylo celopancířový, mělo přes 400 kilo, leskle černý. A máma tátovi hned řekla: Ježiš, ty jsi koupil rakev! Už jen do toho umřít. (usmívá se) Pak jsem ještě dostal jedno pianino na chalupu. Tam jsme hodně jezdili, tak abych se přes víkend neflákal. Táta byl na tohle přísný, ale díky bohu za to.“
Poslouchal jste ho? Nechodil jste za klavír?
„Ne, to by se hned dozvěděl! To jsem začal dělat až na konzervatoři, což se mi stalo osudným. Ale ne jen za klavír, vůbec za školu. To byla doba, kdy se naši rozvedli a já na to takzvaně hodil vidle. Flákal jsem se, byla zima, já se toulal po ulicích a neměl jsem kam jít, neměl jsem peníze, nic, stejně jsem do školy nešel. Ani jsem to neměl jak omluvit, takže jsem se svým způsobem těšil, až to praskne.“
Co vám vadilo?
„Že to byla neúprosná povinnost. Věděl jsem, že kluci jdou tam a semhle, venku chodí holky, a já jsem někde zavřený a cvičím. Nesměl jsem ani na hory, abych si neudělal něco s prsty. Neměli jsme žádnou školu v přírodě, chmel, nic... Sešlo se to všechno dohromady.“
Nebylo vám to pak líto?
„Samozřejmě že jsem toho litoval. Ale stejně bych asi nemohl být profesionální klavírista. Mám strašně malé, dětské ruce, přestaly mi růst někdy ve třinácti. Profesorka mi musela přepisovat prstoklady, něco jsem hrál druhou rukou. Takže bych nemohl hrát některé koncerty, kde musíte mít rozsah přes oktávu. Navíc mě to táhlo do moderní muziky. Zhudebňoval jsem si překlady Garfunkela a Boba Dylana... V prváku jsem tedy z konzervatoře odešel.“
Kam jste pak šel?
„Táta mě chtěl zachránit, tak mě dal na ekonomku. Nepůjdeš na učňák, říkal. Ale já tam šel jednou a pak už nikdy, takže jsem na učňáku stejně skončil.“
Na jakém?
„Dělal jsem hrnčíře. To mě bavilo. Jsem sice manuálně nezručný, takže na tom, abych udělal ucho, jsem strávil strašně moc času, to bylo těžký. Ale byli tam skvělí lidi. Umělečtí kováři, vizážisti, keramici...“
V té době jste už hrál?
„No jo a spolužáky jsem na ty koncerty zval. Pak přišla Lucie, já se dostal do televize a přestal jsem tam chodit. Třeťák už jsem nedokončil.“
Kvůli muzice?
„Ano. Jen kvůli ní. Od doby, kdy jsem po rozvodu rodičů zase žil u mámy, už jsem nikdy za školu nechodil. To jsem dělával jen otci.“
Ale na hudební scéně se vám přesto podařit prorazilo. Kdy přišlo největší období slávy?
„To byl takový můj pozdní počátek. Koncert pro Arménii, po zemětřesení, to bylo v roce 1987. Tam jsem si všiml, jak si jedna holka tahá za vlasy a brečí, druhá omdlela a já si řekl: ‚Tak, teď jsem na vrcholu!‘ A potom přišlo O bláznech, já přiznal svého syna a půlka fanklubu mi odešla...“
Toho jste netajil?
„Toho vůbec. Všude jsem ho bral s sebou, dal jsem ho do klipu i s jeho maminkou. Tehdy mi moje máma říkala: ‚Děláš chybu, holky ti odejdou.‘ A měla pravdu. Ale já jsem doteď šťastný, že ho mám. Dnes už je mu třiatřicet. Jen mě trápí jedna věc.“
Jaká?
„Že mě nikdy neslyšel naživo zpívat, od třinácti let žije v Anglii. Proto jsem se rozhodl vrátit. Párkrát jsem hrál už loni, ale teď se chystám na velký návrat. A poprvé si zazpívám s velkým symfonickým orchestrem! Oslovil mě Bohemian Symphony Orchestra Prague, abych s nimi vystoupil v pondělí 22. dubna v Obecním domě. Tam zazpívám O bláznech a doprovodí mě u toho sedmdesát muzikantů. Poprvé v životě.“
Semafor za tři čtvrtě milionu
Po období slávy přišla doba, kdy jste ze světa showbyznysu zmizel. Čím jste se živil?
„Chodily mi tantiémy, a když jsem žil skromně, tak se to dalo. Tu a tam jsem dělal hudbu k reklamě, to mi vždycky něco vydělalo.“
Takže jste nemusel dělat žádné jiné práce?
„Vůbec ne.“
Ale vidět jste už skoro nebyl.
„Vidět jsem nebyl vůbec, ještě jsem udělal nějaký průšvihy, třeba jsem naboural řadič křižovatky, který řídí semafor, a nedal jsem to na pojišťovnu. Na konci prázdnin jsem se viděl s tátou a ten se ptal: ‚A co pojišťovna, šel jsi to nahlásit?‘ Ne, nešel. ‚To musíš do čtrnácti dnů kvůli povinnýmu ručení, protože teď to budeš platit ty.‘“
A platil?
„Platil, tři čtvrtě milionu. Prodal jsem tehdy byt a nastěhoval se o barák dál, než jsem vyrostl s rodiči.“
Kdy to bylo?
„To byl rok 1996 a já tenkrát do všeho vletěl....“
Co vás z toho těžkého období závislosti dostalo?
„Zkoušel jsem to hodněkrát, až se to podařilo udržet. Není těžký s tím seknout na měsíc, na dva. Ale potom, když se rozkoukáte a začnou všechny ty vaše ‚volače‘, který k tomu máte, nastane problém. Já jsem před nějakou dobou potkal holčinu, která mi byla vždycky nablízku, když to bylo zapotřebí. A to je strašně důležitý. Kdybych se tenkrát vrátil z prvního léčení a měl někoho doma, kdybych s někým žil, tak už jsem se k tomu nevrátil. Jenže jsem do toho vletěl zase.“
Syn vás podržet nemohl?
„Byl ještě malý, když jsem začal přestávat.“
Jak dlouho to celé trvalo?
„To nejhorší období bylo deset let. Potom už jsem začal mít jenom relapsy. Nepovedlo se to jednou, pak zase... Hrozně nerad o tom mluvím... Když jsem přijel na léčení, tak mi říkali: ‚Musíme vám říct jednu věc. Přestat je jednoduchý, ale znovu nezačít je těžký. Do konce života se připravte na to, že jste abstinující.‘“
A jste na to připravený?
„Ano. Definitivně abstinuji od roku 2011 nebo 2012. S odstupem času je to čím dál jednodušší. Teď mě drží práce i můj pejsek, takže je to dobrý.“
